Divoká šelma Lisitsa

Ukrajinská pianistka na svém sólovém recitálu v rámci Dvořákovy Prahy nešetřila sebe ani publikum.

Plné tři hodiny trval večer ve Dvořákově síni Rudolfina, na němž Valentina Lisitsa představila tři rozměrné a náročné klavírní cykly. První poloviny večera vyplnil více než hodinový soubor Schubertových písní Labutí zpěv v transkripcích Franze Liszta. Zvláštní volba – existují mnohem efektnější a „vděčnější“ kusy z dílny tohoto velkého virtuosa. Je diskutabilní, zda má smysl uvádět tento náladově většinou potemnělý cyklus v klavírní úpravě jako celek. Chybí-li opora textu, dá se hodina takovéto klavírní hudby uposlouchat jen stěží. Přesto se zdálo, že publikum je na konci první poloviny konečně naladěno na jednu vlnu a že jej má sólistka ve svých rukou.

A propos, ruce: u její hry je fascinující způsob, jakým tvoří tón. Dámy prominou, ale většinou jej pozoruji jen u mužských zástupců tohoto povolání. Lisitsa je pevně usazená poměrně daleko od klaviatury a její předloktí a horní polovina těla se skoro nepohnou. Sledujeme, jak jí energie nerušeně proudí celým tělem a výsledným dojmem je obrovská síla a zvučnost, přičemž pořád přetrvává pocit, že pianistka by mohla na síle i rychlosti přidat, kdyby chtěla. Věci má pod kontrolou.

Jak se ukázalo, Schwanengesang byl pro Lisitsu takovým mírným rozehráním. Do druhé poloviny si vybrala dvě z nejtěžších klavírních partitur.

Asi jsme zažili sofistikovanější, probarvenější, jemnější interpretace Ravelova Kašpara noci. Ten zazněl na úvod druhé části večera. Tady se začala Lisitsa dostávat do ráže a pustila své ruce ze řetězu jako dvě divoké šelmy. Výraz je pro ni důležitější než to, zda se vždy přesně trefí, kam má. Sama se přitom nevinně usmívá, jako by to celé byla jen velká zábava.

Obrázky z výstavy Modesta Mussorgského mám raději ve vytříbené orchestrální instrumentaci Maurice Ravela – zahrát jej na klavír stojí pianistu zbytečně mnoho sil, a to nemluvím o nutnosti vyrovnat se vkusně se stupňující se bombastičností partitury. Lisitsa jde „na věc“ intuitivně a díky své nevyčerpatelné energii dílo úspěšně vygradovala až ke konci.

Bez váhání vyhověla neutuchajícímu aplausu zaplněného sálu a přidala. Nejprve Lisztovu Uherskou rapsodii č. 2, jejíž histrionský charakter báječně konvenuje jejímu naturelu, a kde má možnost předvést rychlost skutečně nelidskou. A jako důkaz, že slovo únava nepatří do jejího slovníku, vrhla se na klaviaturu znovu s třetí větou Beethovenovy Sonáty cis moll. Opět – u Valentiny Lisitsy zatím neobdivujeme pokoru před dílem a nadhled, ale schopnost rozeznít klavír plným zvukem orchestru, pocit, že hudbě a posluchači dává plnými hrstmi vše, co momentálně může nabídnout.  A není toho málo.