Performeři Jana Ryšlavá, Michaela Králiková a Jakub Slovák spolu s režisérkou inscenace Hanou Strejčkovou před vstupem do šapitó rozdávají divákům polínka tvrdého dřeva s prosbou, aby je donesli na jeviště. Tím se všichni stávají přímými účastníky setkání, a ne pouhými pozorovateli, ačkoliv samotné představení participativní není a dodržuje konvenci jeviště a hlediště. Víte vlastně, jak je takové polínko těžké, jaké je jeho těžiště, jak daleko jím dohodíte a jak kouzelně to zní, když dvěma udeříte o sebe? Pro někoho je to doslova nošení dříví do lesa, pro někoho opravdu nový zážitek pro několik lidských smyslů.
Stranou scény stojí se zvukovým pultem a hudebními nástroji Vladivojna La Chia, která směsí živé hudby a zvukových nahrávek vytváří inscenaci impozantní zvukovou krajinu, začíná však nedramaticky. Jednoduchá kytarová melodie, spíše harmonické souzvuky, doprovází výchozí bod inscenace, jímž je organizovaný… zmatek. Jako na tábořišti, protože příchozí musí nejprve na scénu odložit polínka a polena, která jsou poetickou rekvizitou, metaforou, stavebním nástrojem, scénografickým prvkem, a v neposlední řadě také sama sebou, čistě a nesymbolicky.
Performeři, se špalíčky přivázanými na záda jako s výletními batohy, čekají, až se vřava uklidní, přechod mezi běžným dnem a divadelní událostí setřou svou vlastní hrou. Zvuková krajina se prolne do ťukání dřívek a naši dobrodruzi začínají za povzbuzování dětí stavět jakési malé domky ze dřeva. Děti vidí, že to chce hodně zručnosti a šikovnosti, ostatně jako všechno, co se před jejich zraky bude odehrávat včetně taneční akrobacie. Není ale nutné dívat se na inscenaci dívat pouze takto „dětskýma očima“. Jako směs objektového a pohybového divadla je nápaditá, a navíc nikde nepolevuje její dynamika a pozornému vnímateli nabízí mnoho znaků, v nichž může lovit významy.
Ale přeci jen jsou v centru pozornosti děti. Dobrodružství tedy musí získat určitý rámec (jakým je třeba výprava do neznáma) a kolem něj vystavěnou řadu situací a změn, aby nebyl čas začít se nudit. Proměnlivé jsou opravdu všechny složky, artisticky taneční slovník (s přispěním choreografie Radoslava Piovarčiho), změny prostředí řízené intenzitou a barvou světel a hudbou, melodickými úseky, ruchy, zvuky, rychle se proměňují i situace mezi performery. Hudebnice na začátku několika hláskami rozpoutá vřavu svištícího větru, tanečníci začínají rozehrávat akce s lanem, které děti nadšeně sledují, ať jsou to zkoušky obratnosti nebo třeba hra na psí spřežení, v níž se postupně všichni vystřídají v pozici jezdce. Akrobatické prvky střídá manipulace s rekvizitou.
Ale není to jen o hře, to ostatně nikdy. Inscenace Hany Strejčkové pro mírně odrostlejší děti vždy zahrnují nějaký motiv, který se dílem prolíná jako uzemnění či ukotvení, motiv činnosti ryze praktického druhu, fyzické práce, která ve své jednoduchosti zahrnuje i rovinu vztahu, nádech služby či pomoci, starostlivosti – ať je to zalévání květin, oloupání pomeranče kamarádovi nebo třeba tady taková zdánlivá banalita jako štípání dříví. Je třeba odložit jistou dávku dospělého cynismu a hromadu referencí, které tady nemají co dělat, aby vynikly tyto prosté roviny, jako je vnímání sounáležitosti a vděku, že k pocitu svobody někdy stačí, když za vás někdo nadělá dříví, zatímco vy se zatím můžete vydat za dobrodružstvím.
V pravidelných intervalech performeři zvedají hlavu a pozorují nebe. To je mimochodem klasický indexický znak – nemusíme vidět letět husy, stačí nám, že vidíme, jak se po nich ostatní ohlížejí, když táhnou oblohou. Aktéři se v ně, alespoň pocitově, později vtělí. Zatím však jim rekvizity slouží na zemi, třeba jako prodloužení rukou do drápů, když se snaží zpodobit divoké zvíře, nebo jako podložky pro akrobatické jógové pozice. Mezi ženami-kamarádkami se rozvíjí i taneční duet, zatímco zvuk štípaného dřeva autenticky připomíná domov. Brzy se všichni kamarádi pouštějí za dobrodružstvím, veslují v neviditelných loďkách a polínka se mění v ryby, zkoumají vůni i chuť dřeva, ze špalíků se stávají překážky nebo výzva k předvádění náročných siláckých kusů. A přitom se dřevěná krajina nenápadně mění tak jako ta skutečná pod rukama lidstva (a stejně jako hudba v inscenaci, od zvuků k perkusím, od perkusí ke kytaře, flétně i zpěvu…).
Také se stmívá a tiší se hlasy, poutnice přírodou opatrně našlapují po vratkých špalíčcích, za doprovodu husího kejhání, jako by přecházely po vytyčených kůlech nad neviditelnou bažinou. Rytmus štípaného dřeva i dunění hluku odpočítává čas a já si uvědomuji další aspekt – rytmus jako to, co vede celou inscenaci: ne náhoda, ale princip, který je velmi důležitý, ale nikdo o něm nemluví. Inscenace, a nejen tato, nýbrž každá, má mít svůj rytmus. Což nevylučuje jeho proměnlivost, zpomalení a lyriku, třeba duet v soustředných kruzích světel… Performer staví ze dřeva za zvědavého pohledu žen. Jistě že nechybí ani imitace ptačího chování, ať už má jít o skutečnou proměnu nebo jen hru. Pro dětské diváky je každá taková situace důvodem k nadšení, milují nápodobu, která jim připomíná vlastní dovádění.
Závěrečná cesta všech tří kamarádů měnící se krajinou je uklidňující, i když je hudba náhle naléhavější a atmosféra napínavější, jako kdyby kráčeli vstříc bouři. Ale jsou na ni tři, takže se nebudou bát ani větru ani vlčích hlasů a mohou dál předvádět své akrobatické kousky, které jsou mnohem těžší, než se laickým divákům i dětem zdá. Mohou si je totiž po představení na scéně zkusit a také si s dřevem pohrát, tedy alespoň děti, dospělí si troufají jen na tu akrobacii nebo balancování. Je zvláštní, že pro mnohé z nich je dřevo, špalek nebo polínko, exotickou rekvizitou. To poznáte, protože když jste chalupář nebo zálesák, máte zkrátka ke dřevu svůj vztah, ať už vám slouží k čemukoliv. Hravost a vynalézavost dětí, které se tu pohybují jen s nutným dozorem, ale zcela podle vlastní chuti, napovídá leccos o jejich fantazii, která ještě není podřízená pravidlům užitnosti. Tutéž hravost se snaží nabídnout inscenace i skrze počínání performerů v ní, v jejich proplouvání situacemi a charaktery, vtělováním do fauny, škádlivých pohledech a drobných provokacích i pevném bezpečném sevření v partneřině.
Hravé inscenace se vzpírají analýzám svou vlastní podstatou, jak jsem ale už podotkla, Divoké husy nejsou jen hrou na táborníky nebo sérií asociací, záleží jen, v jaké rovině ji divák sleduje. Od detailů a situací je možné odhlédnout a sledovat ji jako klasický příběh o putování, za vysněným cílem nebo poučením a poznáním, na zkušenou do světa, jako se chodí v pohádkách i velkých příbězích. Také jako pouť za svobodou, která jako symbol kotví v letu divokých ptáků. Ačkoliv je za výsledkem mnoho rezidencí a studia, nejsou nám vnucovány konkrétní reference těchto zdrojů, nebylo by to ostatně u inscenace pro děti vhodné. Spíš lze intuitivně vnímat pevnou půdu, ze které projekt vzniká, a může si tak dovolit hravost a prostotu, protože je podložena: motivy nejsou náhodné, ani jejich souslednost a vývoj. Soudržnost, síla, hravost, opora, naslouchání hlasu přírody, zvonivý zvuk dřeva, proudění vzduchu, z takových elementů stačí poskládat inscenaci, i když tvůrci zkoumají tání ledovců nebo severskou mytologii. Říká se tomu tvořit s ohledem na potřeby diváka a je to velmi kladná, i když ne samozřejmá vlastnost.
Divoké husy
Režie, dramaturgie, výprava: Hana Strejčková
Námět: Hana Strejčková, Jana Ryšlavá
Choreografie: Radoslav Piovarči
Performují: Jana Ryšlavá, Michaela Králiková, Jakub Slovák
Hudba: Vladivojna La Chia
Světelná kompozice: Vojtěch Brtnický
Zvuk: Tomáš Strejček
Rigging konzultace: Kateřina Klusáková
Konstrukce: Jana Ryšlavá
Technická spolupráce: Radek Janček
Produkce: FysioART a MOVE Ostrava
Rezidence a partneři projektu: CIRQUEON, Johan Centrum Plzeň – Moving Station, Městské divadlo Varnsdorf
Za podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, v roce 2024 byl vznik projektu realizován za finanční spoluúčasti EU prostřednictvím Národního plánu obnovy a MK ČR. Financováno Evropskou unií – Next Generation EU, IDU a Perform Czech.
Premiéra: 31. 8. 2025, festival Letní Letná
