Dny Bohuslava Martinů si i přes zákaz živých koncertů udržely vysokou laťku

Přitom měla jako vždy nakročeno k bohatému, kvalitnímu a smysluplně sestavenému programu. Jak profesor Jiří Hlaváč připomněl pro OperuPlus, „celkový záměr, s ohledem na 130. výročí narození Bohuslava Martinů, jsme společně s Ludvíkem Kašpárkem postavili na myšlence konfrontace osudu a díla. Tomuto záměru odpovídal i náš výběr interpretů a souborů, a navíc jsme měli zájem o světovou premiéru nové skladby Miloše Orsona Štědroně Mitelei napsanou pro Kühnův smíšený sbor.“ Nejen tato významná položka programu musela být přeložena na jaro příštího roku, i jiné akce museli pořadatelé odložit či zrušit.

Festival se nicméně postavil k stávající situaci statečně, dramaturgická skladba zachovala základní záměr i program, vystoupili špičkoví interpreti. Většina koncertů se odehrála v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Jenže bez publika. Potenciální diváci a posluchači si museli na koncerty pár dní počkat, neboť se vysílaly ze záznamu, nikoliv v přímém přenosu. A zabezpečit veškerou potřebnou techniku je někdy složitější než zorganizovat živý koncert, což potvrdili i pořadatelé z Nadace BM.

Festival obsáhl sedm koncertních večerů. Zahrnul do svého programu i adventní koncert České filharmonie v Rudolfinu (29. listopadu) řízený sirem Johnem Eliotem Gardinerem. Logicky se to nabízelo, protože ČF na něm uvedla vedle skladeb J. V. H. Voříška a L. Janáčka i Sinfoniettu La Jolla pro klavír a komorní orchestr Bohuslava Martinů (sólista Igor Ardašev). Tento koncert byl jako jediný vysílán v přímém přenosu (na ČT art), ovšem také před prázdným hledištěm. Ale přiznám se, že setmělé sály, ať v Rudolfinu, nebo v Lichtenštejnském paláci už na mě nepůsobily tak posmutněle jako v počátcích koronakrize. Nebylo ani až tak zvláštní, když se interpreti ukláněli do kamery, někteří taky směrem k prázdným sedadlům. Zvykli jsme si; přitom ovšem zvyk živila naděje, že to nepotrvá dlouho.

Jednotlivé koncerty se objevovaly na stránkách Nadace, respektive festivalu, postupně, většinou po ukončení celé akce. Každý přinesl kvalitní hudební prožitek, ať šlo o program, či o výkon interpretů. Na všech bylo přítomno dílo skladatele, po němž je festival pojmenován; skladby ostatních autorů byly vybírány se smyslem pro hudební kontinuitu a tak, aby „ladily“ s hudbou Bohuslava Martinů. A vždy šlo o mistrovská díla skladatelů.

Ke špičkám festivalu patřil recitál houslisty Bohuslava Matouška, který za klavírního doprovodu Miroslava Sekery přednesl Sonátu A dur pro housle a klavír Césara Francka a Martinů Sonátu č. 3 pro housle a klavír. Houslový virtuos Bohuslav Matoušek se dlouhodobě věnuje tvorbě B. Martinů („Spojitost s Bohuslavem Martinů je asi opravdu mým osudem,“ řekl nedávno v rozhovoru pro OperuPlus), nicméně vložil neméně invence a energie i do interpretace díla předního francouzského romantika. Franckova sonáta patří k nejhranějším komorním dílům skladatele i k zásadním kompozicím literatury pro housle a klavír vůbec. Je harmonicky bohatá, nabitá emocemi, a přitom dodržující vyváženost romantické rozevlátosti a klasické formy, a poskytuje skvělou příležitost pro interprety. Oba účinkující ji plně využili, Matouškovo promyšlené, přitom emočně bohaté provedení provázel Sekyrův klavír nikoli jako pouhý doprovod, ale jako rovnocenný partner. Obdobně tomu bylo i v Sonátě č. 3 B. Martinů, jež zaujme hned na počátku výrazný klavírním partem. Sekyra jej zvládl s brilantní elegancí. Skladba pak pokračuje poklidným, v závěru lyrickým Adagiem a vrcholí do pozitivního finále.

Dalším mimořádným hudebním zážitkem festivalu byl koncert Smetanova tria (Jitka Čechová – klavír, Jan Talich – housle, Jan Páleníček – violoncello) které se představilo vrcholnými čísly svého repertoáru: s Bergerettes, pěti skladbami pro housle, violoncello a klavír B. Martinů a s Dvořákovými Dumkami. Smetanovci majídíla obou skladatelů niterně zažitá, navíc je hrají rádi, což se na jejich bravurním výkonu spolehlivě podepsalo (a dalo se poznat i ze záznamu). Však je také uváděli na četných světových i domácích pódiích. Natočili také souborné komplety trií obou autorů na CD. Za nahrávky trií A. Dvořáka i B. Martinů trií získalo Smetanovo trio prestižní cenu BBC Music Magazine – Chamber Award.

Setkání Martinů a Dvořáka na pódiu (v Lichtenštejnském paláci se skladby hrály v uvedeném pořadí) přineslo intenzivní zážitek. Mimo jiné se o to postaraly i kontrasty a příbuzné rysy obou skladeb. Jsou sice zcela odlišné, jejich tvůrci však měli podobná východiska – lidové a taneční motivy. V neoklasicistních Bergerettes (volný překlad: Pastýřské písně) jsou patrny ozvuky české lidové hudby. Pozoruhodností je, že ač je Martinů dokončil v roce 1939, nebyly za jeho života uvedeny, našly se až ve skladatelově pozůstalosti. Výkon Smetanova tria byl strhující zejména tím, že soubor dokázal vyjádřit různé nuance skladby, nostalgii, radost i humor. Pianistka Jitka Čechová pro nás charakterizovala přístup Smetanova tria k jednotlivým částem díla: „Komplikované rytmické předivo Martinů vytváří ve své prokomponovanosti vtipný trialog tanečně virtuózního charakteru, ve druhé části a v úvodu třetí části přerušený nostalgicky laděnou vzpomínkou, na kterou opět navazuje geniální břitký hudební humor ve zkratce synkop a přeskupování taktů a rytmů. Z páté poslední části voní zemitost a bujará nálada, jen na chvíli zasněná písňovým motivem Tria, ovšem da capo návrat působí o to drsněji a provokativněji…“

Slavné Dvořákovy Dumky jsou obecně známy, opět nechme skladbu charakterizovat pianistkou Jitkou Čechovou: „Na malé ploše Dumek poodhaluje Dvořák celý svůj svět – vášeň, vřelost, mazlivou poezii. Taneční podtext není zdaleka prvoplánovou, ale důležitou součástí jiskřivých změn nálad.“ V podání Smetanovců zněly Dumky tak, jak autor patrně zamýšlel („Bude to veselé a smutné. Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec,“ napsal skladatel). Melancholicky i s jásavým temperamentem, s posmutnělou zamyšleností i ve svižném tempu.

Smetanovo trio vytěžilo maximum z možností, jež skladba interpretům nabízí a podalo bravurní výkon. Z uchvacujícího dialogu klavíru a smyčců vyzařovala niterná procítěnost a vroucnost, vlastní Dvořákovi i souboru, a samozřejmě dokonalá sehranost a vysoká kvalita provedení.

Také ostatní koncerty festivalu měly velmi dobrou úroveň, což nám potvrdil i profesor Hlaváč: „Výkony všech interpretů v šesti provedených koncertech bez publika měly svoji jedinečnost a bylo patrné, že přednesený repertoár mají nejen nastudovaný, ale i zažitý.“ Zároveň ale dodal: „Věřme v brzký návrat do stavu, v němž ideálně polarizuje svět dávajících a přijímajících. Hudba je na tomto vztahu postavena a díky němu má svá poselství po celá staletí.“ 

Doufejme, že v příštím, dvacátém sedmém ročníku festivalu, ani na dalších hudebních přehlídkách a koncertech se nebudou účinkující klanět prázdnému sálu.

Na závěr aspoň malá optimistická zpráva: na stránkách Dnů Bohuslava Martinů zůstávají záznamy letošních koncertů bez časového omezení, dlouhodobě je mohou sledovat posluchači z celé republiky (což by dříve bylo sotva možné…).