Do Plzně míří společná inscenace souborů činohry a opery

Výjimečný titul režijně nastudoval kmenový režisér Národního divadla v Brně Štěpán Pácl, za hudebním nastudováním stojí šéf souboru opery Jiří Petrdlík. Titulní role mladých milenců ze znepřátelených rodin ztvární Matyáš Darnady a Eliška Vocelová, v další rolích se objeví Martin Stránský, Apolena Veldová, Pavel Pavlovský, Jan Maléř, Andrea Mohylová, Jana Ondrušková a další. Pěveckých partů se zhostí v alternacích Jan Tejkal, Jakub Turek, Ivana Klimentová a Radka Sehnoutková.

Radúz a Mahulena je nejúspěšnější hrou Julia Zeyera. Napsána byla v roce 1896, na jevišti se poprvé představila o dva roky později, a to na scéně Národního divadla v Praze. Od této doby se na jevištích objevuje pravidelně, avšak v poslední době často bez Sukovy hudby nebo s hudbou jiných autorů. „Já osobně si ani neuvědomuji, kdy naposledy byl Radúz uveden s živým orchestrem,“ podotýká Štěpán Pácl. „V této době se jedná opravdu o unikátní příležitost vidět a slyšet díla těchto dvou autorů na jednom jevišti. Je možné, že budeme poslední nebo jedni z posledních, kteří se do toho pustili.“

Proč je uvedení Radúze a Mahuleny s hudbou Josefa Suka tak náročné? „Jedná se o pevný tvar, který udává mantinely inscenačnímu vyprávění, což může být velmi svazující,“ vysvětluje režisér, jenž také upozorňuje, že některé pasáže jsou psány jako melodramy, které dnes už málokdo ovládá. „Není jich tam mnoho, ale jsou to klíčová místa. Je to velký počin, že se Apolena Veldová s Jirkou Petrdlíkem do uvedení Radúze pustili a umožnili tak, aby tento žánr zazněl v plné scénické formě – jako představení, nikoliv jako bonus v rámci nějakého koncertu.“

Pohádkový příběh vypráví o strastiplné cestě dvou mladých lidí, Radúze a Mahuleny, ze dvou znepřátelených podtatranských království, kteří překonávají pro svou lásku nejen nástrahy osudu, ale i kouzla královny Runy. „Není to naivní pohádka, ale krásný a velký příběh boje dobra se zlem. Ukazuje, že pokud chceme, aby dobro zvítězilo, musíme něco vykonat, něco vybojovat, stát si za tím a věnovat tomu poměrně velké úsilí. Je to příběh o naději a o tom, co všechno člověk musí udělat, aby poznal, která láska v něm je ta skutečná a trvalá.“ Ač se hra některými dějovými prvky podobá Shakespearově nejslavnější tragédii Romeo a Julie, kořeny má ve slovenských pohádkách. „V Radúzovi a Mahuleně je silně cítit autorovo okouzlení slovenskými mýty, nespoutanou slovenskou přírodou s jejími dramatickými bájemi a také jakási krutost a syrovost, která připomíná pohádky bratří Grimmů,“ doplňuje dramaturgyně Johana Němcová.

Zeyerův jazyk i Sukova hudba jsou plné emocí, dramatického napětí a vzbuzují velmi silné představy. Z toho vycházel i scénograf Dragan Stojčevski a kostýmní návrhářka Linda Boráros. „Chceme, aby se příběh v celé jeho plnosti odehrával v hlavách diváků, proto je naše inscenace po vizuální stránce velmi střídmá až minimalistická. Tato střídmost nám umožňuje dojít k velkým poetickým obrazům,“ uvádí závěrem režisér.