Dobrý večer, tady je Edita Gruberová

  1. 1
  2. 2

Je kolem deváté hodiny večerní, když mně doma zazvoní telefon. Podle čísla na displeji je to někdo ze zahraničí. „Dobrý večer, tady je Edita Gruberová.“ Než odpovím, zhluboka se nadechnu. Mluvili jsme spolu před pár dny v Barceloně, po konci jednoho z jejích představení Donizettiho Anny Boleny v tamním Liceu. Co tehdy slíbila, to také splnila – po telefonu se ozvala.


Začnu tím nejnovějším: Měli jsme možnost vás vidět v Liceu v nové inscenaci Anny Boleny. Vy jste přitom v Barceloně tuto roli zpívala už dřív, a to už před bezmála dvaceti lety. Jak vy vnímáte ten rozdíl?

Musím upřímně říci, že tentokrát režisér vše nechal na nás. Prakticky všechno jsme si museli udělat sami, nic jsme se nedozvěděli. A tak jsem použila to, co jsem si pamatovala z minulé inscenace, tedy od režiséra Giancarla del Monaca, a taky z někdejšího nastudování v Mnichově od Jonathana Millera. Z těchto produkcí jsem tedy teď v Barceloně využila to nejlepší, co jsem si z nich před lety odnesla.

Znamená to tedy, že v těch dřívějších inscenacích jste se cítila lépe?

Ano, určitě, velmi dobře, tam se pracovalo na detailech, hlavně v Mnichově, a to především v závěrečné scéně šílenství Anny Boleny. V Barceloně tentokrát navíc není ani příliš šťastná výprava, strmé schody nejsou pro nás zpěváky vůbec dobré. Stát tam ve dvou a půl metrech, to je vlastně přímo proti zpěvákům.


Na těch strmých schodech jste také zpívala vleže. Vypadá to efektně, je to hodně těžké?

Ne, to právě naopak, to si užívám. Dechový sloupec v těle je totiž v té poloze volný, je to proto pro zpívání velmi pohodlné.

Onu scénu šílenství vleže jste si také přinesla z dřívější inscenace?

Ne ne, to jsem si v barcelonské inscenaci také musela vymyslet, ani pro tuto scénu režisér s ničím vlastním nepřišel…

Teď se ale v Liceu v Anně Boleně sešlo dobré obsazení, muselo se vám dobře spolupracovat tedy alespoň s kolegy zpěváky, že?

Ano, to naštěstí ano, byl to dobrý výběr od vedení Licea. Nevím, jak přesně to vnímali diváci, ale přinejmenším tenorista José Bros a mezzosopranistka Elína Garanča jsou první třída.

S oběma se nesetkáváte poprvé. Je to pro vaši dobrou psychickou kondici na jevišti i pro samotné vaše zpívání velký přínos, když se při představení setkáte s kolegy, které už znáte z dřívějška?

To v každém případě, protože už znám styl, kterým ten který kolega či kolegyně zpívá, znám jejich hlas, vím už, co od nich mohu čekat. Když zpíváte s někým neznámým poprvé, je třeba se nejdřív s ním poznat, jak se říká oťukat.


V Liceu už musíte znát i personál v zákulisí, zpíváte tam už hezky dlouho, podobně jako třeba i ve Vídni.

Ano, letos v lednu už to bylo třiatřicet let, co v Liceu vystupuji, debutovala jsem tam v roce 1978, takže si to asi umíte představit, jak tam znám každý kout. V personálu v zákulisí dokonce mezitím došlo už i k výměně generací…

I v hledišti Licea je cítit, že jste v Barceloně jako doma. To, co se dělo po představení tady, jsem zažil jedině ještě v Mnichově – a také tam po vašem představení. Při děkovačce neskutečný křik, skandování Edita!, transparenty roztažené v hledišti, vaše podobizny rozvěšené po balkónech, slovenská vlajka… Jaký to je pro vás pocit?

Je to úžasné. To jsou moji fanoušci…. V Barceloně je to samostatný klub a v Mnichově druhý. To jsou mí velmi věrní diváci, ti jak mohou, příjdou na každé moje představení, cestují za mnou, přijedou za mnou prakticky kamkoli ve světě. Jsme vlastně taková rodina. Krásně se pro ně zpívá, když je vidím v hledišti.


Víte, vždy když člověk řekne, že byl na představení s paní Gruberovou, tak první na co se snad každý zeptá je to, zdali vám to pořád tak fantasticky zpívá. A když to člověk potvrdí, tak lidé jen nevěřícně kroutí hlavou a vždy dodají, že to je neuvěřitelné. Řekněte, čím to je: Je to v technice? V daru od přírody? V kombinaci obojího?

Myslím, že to je kombinace obojího, a pak také dodržování disciplíny. Na prvním místě je ale určitě prvotřídní technika. Já sama jsem zpívala určitou technikou čtyřicet let, ale i přesto jsem před čtyřmi lety přešla na nový způsob, osvojila si novou techniku, nové až řekněme medicínské poznatky.

Vím, už jste to před časem stručně zmiňovala, a právě na to jsem se vás chtěl také zeptat: Co vás k tomuto kroku, k té změně po tolika letech praxe přivedlo?

Už jsem při svých představeních cítila, že to tak úplně lehce jako dřív nešlo – tak jak jsem byla zvyklá, že mě zpívání stálo víc námahy. Zdůrazňuji, hovoříme teď o velmi jemných nuancích, ale občas se mi občas třeba zdálo, že jsem nepatrně pod tónem, a přitom jsem nevěděla proč. Šla jsem k lékařům, ale nic se od nich nedozvěděla. Až pak mi kdosi poradil jistou paní. Krom toho, že je logopedička, je také i zpěvačka, všechno kolem zpívání velmi do hloubky studuje. Takže tomu všemu velmi rozumí, ví přesně, o čem mluví. A právě ta mně dala nové podněty a nové vědomosti. A já jen žasla, byly to totiž věci, které jsem neznala, celý život je nevyužívala. Takže když jsem si ty nové znalosti před čtyřmi lety osvojila a využívat je začala, měla jsem pocit, jakoby se mi rozsvítilo nové světlo. To jsou věci, které vám žádný pedagog nevysvětlí, nikde je nikdo nevyučuje. Už třeba jen nový způsob rozezpívávání se… Nechtělo se mi tomu zprvu věřit, ale ono to perfektně funguje. Takže když teď slyším z vedlejších šaten, jakým způsobem se někteří kolegové rozezpívávají, tak mně až vstávají vlasy na hlavě…

Myslíte, že vaše dnes začínající kolegyně či kolegové to mají při svých začátcích lehčí nebo těžší, než to bylo v dobách, kdy jste vy začínala?

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (8) “Dobrý večer, tady je Edita Gruberová

  1. Stale famozni umelkyne, skvely rozhovor. Bravo!

    K "inflaci zpevaku" – to me moc neprekvapuje. Pani Gruberova zacinala svoji karieru jeste v dobe, kdy se veci delaly ve spravny cas (pokud neco takoveho existuje) a vse si musela poctive vydrit od A do Z. Dnes zijeme v dobe "instant gratification", vsechno chceme hned nebo radeji vcera. Kdyz to nejde, jdeme od valu nebo vyhorime…

  2. Opět příklad toho, jak zajímavý se dá udělat rozhovor. Pominu-li, že jde o hvězdu první velikosti, Primadonu Assoluta, tak zase velmi dobrým výběrem otázek dokázali autoři přiblížit osobnost téhle dámy, na kterou by všichni Slováci, ale vlastně i Češi měli být pyšní. Krásný rozhovor a těším se na Pražské Jaro. Jde o špičkovou koloraturní sopranistku, která ve svém věku překonává všechny konkurentky.

  3. Obavam sa, ze ta technika, ktorou spievala pani Gruberova doteraz bola ta jedina a spravna. Dokaz vidime dnes, ze je stale jednotka a je nou uz 40 rokov. Ak zmenila techniku pred styrmi rokmi tak sa necudujme, ze zakratko bohuzial skonci (aj ked to uz patri aj k veku). S touto technikou by asi az sem nedosla. Nastastie nas tesila a obstastnovala taku dlhu dobu!

  4. Krásný rozhovor – díky za něj!
    Edita Gruberová je i pro mě osobně poslední královnou bel canta a nikde široko daleko za ni dosud nevidím do budoucna náhradu. Její umění mne doprovází dlouhá léta – a souhlasím s tím, že čas na rozdíl od jiných pěvkyň jejímu hlasu nijak neublížil ba naopak. Slyšet paní Gruberovou v některé z jejích rolí je vždy nepřekonatelný zážitek. Kéź by nás ještě dlouhá léta svým zpěvem těšila!!
    Jarda K.

Napsat komentář

Reklama