Dokonalé není třeba měnit

Narážím na tu otázku často. Kam se divadlo, ten a ten soubor, český tanec obecně vyvíjí? Je pokládána tónem, jako by požadavek na vývoj byl samozřejmý a nezpochybnitelný. Nad tím, že každá změna nemusí být k lepšímu a že existují věci, které svůj vývoj dávno završily, jsem se pokusil zamyslet.
Filip Staněk (foto archiv autora)

Divadlo odráží svou dobu. Společnost se mění, a tak je přirozené očekávat, že i divadlo bude procházet změnami. Změna ale není vývoj. Ten předpokládá posun z horšího stavu k lepšímu. Změna naproti tomu může být jak k lepšímu, tak horšímu, nebo může být neutrální, záleží na úhlu pohledu a orientačním bodu, vůči němuž posuzujeme. Proč by se měl sakra tanec, divadlo či nějaký soubor vyvíjet? Telefony dnes zveme chytrými, zatímco naše kognitivní, tělesné a duševní schopnosti upadají. Kritický bod evoluce jsme zjevně přešvihli; technologický pokrok neznamená pokrok lidský. Co to má společného s divadlem? To, že pokud divadlo dnešní dobu věrně odráží, logicky se nemůže vyvíjet. Ale i kdyby lidstvo nakrásně jen kvetlo, je tady další věc. Dokonalé nelze zlepšit. Divadlo, stejně jako třeba kniha, svůj elementární princip dávno našlo. Problém je, že dnes nedostanete grant nebo pozici, nejste-li schopni definovat vizi směřování. Hledíme vpřed, neustále rosteme. V divadle chci zažít něco nového, neočekávaného, opakují zmlsané tváře českého tance. Odhalme proces tvorby, koho zajímá výsledek. Prohoďme role diváků a herců. V představení se sice skvěle tančilo, nový pohled k řešení klimatické krize však nenabídlo. Jako u internetového porna: klasika už nikoho nevzrušuje. Potřebujeme neustále nové, silnější podněty. Divadlo založené na estetickém základě, s herci na jedné, diváky na druhé straně, je znevažováno. Aktualizujme, adekvátně době. A bohužel přesně to se nám daří. Často za tím stojí lidé sice inteligentní, avšak zoufale bez talentu. Umí přemýšlet, tvorba vyžadující nápad a řemeslnou zdatnost je ovšem nad jejich síly. Neumětelství halí do pseudofilosofického hávu, závist do pohrdání tradicí. Ano, divadlo na dobu sice reaguje, ale nemusí se jí přece otrocky podřizovat. Již Řekové věděli, že divadlo může bavit, překvapovat i přemýšlet, především by ale mělo očišťovat. A za těch několik tisíc let je docela ozkoušeno, jakými prostředky se o to pokoušet.

Proto bych ocenil, kdyby mi někdo automatický nárok na vývoj vysvětlil. Odkud bere svou oprávněnost? Netvrdím, že by se mělo bránit změně. Nabízím k zamyšlení, že inovace nemusí znamenat zlepšení. Každé ozvláštnění může být zpestřením nebo zajímavým experimentem, odchylka by se ale neměla zvrhnout v normativní umělecký imperativ. A pokud jsou teoretici, konceptuální umělci a marketingovým paradigmatem zblblá veřejnost jiného názoru, jsou odrazem hloupnoucí nenasytné doby spíš oni. Nenuťme tutéž pasivní roli i divadlu, jehož jsou výše zmínění produkty, nikoli původci. Může být přístavem, do nějž možno se uchýlit jako do kostela. Chrámem, jenž nabízí stabilní bod v rychle se měnícím světě. Bod krásy, jež dovede duši od povrchních nánosů čistit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


3.5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments