Dokonale ovládal práci s orchestrem i se zpěváky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

K nedožitým pětadevadesátinám dirigenta Jiřího Pinkase

Když Jiří Pinkas nastoupil v roce 1955 jako dirigent do brněnské Janáčkovy opery, aby nahradil Bohumíra Lišku, který se stal šéfem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, nebylo jeho jméno brněnským milovníkům opery rozhodně neznámé. Během předchozích let se Jiří Pinkas coby sbormistr Československého rozhlasu v Praze podílel na vzniku nahrávek skladeb nejrůznějších žánrů a stylů. Dodnes se při poslouchání rozhlasu poměrně často s Pinkasovým jménem setkáváme.

Cesta k této popularitě ovšem nebyla příliš přímá. Jiří Pinkas – narodil se 28. října 1920 v Praze – už v útlém věku prokazoval výrazný hudební talent. Od šesti let se učil hře na klavír, v sedmi letech už samostatně vystupoval a ve čtrnácti hrál s Českou filharmonií. Velký vliv na něj měla profesorka klavírní hry Ilona Štěpánová-Kurzová.

Jiří Pinkas (foto archiv ND Brno)
Jiří Pinkas (foto archiv ND Brno)

Jako mladý gymnazista Jiří Pinkas studoval soukromě dirigování u výborného pedagoga Pavla Dědečka. Po maturitě byl ale dost dlouho zaměstnán v úřednické profesi. Profesionálně se hudbě začal cele věnovat od roku 1943, kdy se stal korepetitorem Českého pěveckého sboru. Souběžně s tím působil jako klavírista v Pražském triu, kde jeho partnery byli houslista Eugen Prokop a violoncellista František Halma. V roce 1945 se stal sbormistrem Československého rozhlasu a od roku 1946 se věnoval – zpočátku spíše nahodile, avšak posléze systematicky – dirigování. Během svého rozhlasového působení úspěšně vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři. V době svého příchodu do Brna byl tedy již zcela připraven vykonávat náročnou profesi, jež ho očekávala, navíc v souboru, který byl znám vysokými, mnohdy velmi nekompromisními nároky na práci dirigentů. A v této zkoušce Jiří Pinkas výtečně obstál.

Jeho první premiérou bylo hned po prázdninách nové nastudování Dvořákovy Rusalky. Již v něm prokázal Pinkas svůj blízký vztah k hudbě Antonína Dvořáka, který ho provázel po celý život. Úspěch své první premiéry potvrdil v další, kterou byly Prokofjevovy Zásnuby v klášteře v režii Oskara Linharta, která byla jak publikem, tak tehdy velmi náročnou brněnskou kritikou přijata zcela jednoznačně. Bylo to první setkání s Prokofjevovým operním odkazem ve městě, jež si už před válkou vydobylo mimořádnou tradici v uvádění baletních děl tohoto velikána světové hudby.

Sergej Prokofjev: Zásnuby v klášteře -Cecilie Strádalová (Luisa), Soňa Červená (Klára d'Almanza) - ND Brno 1956 (foto R. Sedláček)
Sergej Prokofjev: Zásnuby v klášteře -Cecilie Strádalová (Luisa), Soňa Červená (Klára d’Almanza) – ND Brno 1956 (foto archiv ND Brno/R. Sedláček)

Tečkou za Pinkasovou první sezonou bylo jeho hudební nastudování tehdy populárního (ovšem době žel dost poplatného) Asafjevova baletu Plameny Paříže, s nímž brněnský balet nicméně absolvoval zájezd do Francie. V dalších sezonách následoval Weberův Čarostřelec, první brněnské nastudování Suchoňovy Krútňavy, populární Věžníkova inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského, Pucciniho Tosca či původní premiéra baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote. To už jméno dirigenta Jiřího Pinkase mělo svůj zvuk nejen v brněnských, ale i v celostátních hudebních kruzích, a tehdy začala jeho spolupráce se Státní filharmonií.

Dalšími významnými Pinkasovými inscenacemi z jeho prvního působení v brněnském divadle byly Verdiho Maškarní ples, Foersterova Jessika, nové nastudování Prodané nevěsty z roku 1960 a první provedení opery Františka Suchého Maryla. Výborných výsledků dosahoval vždy i při spolupráci se souborem baletu v inscenacích hudebně náročných titulů, jakými byly Princ ze Země pagod Benjamina Brittena či dvojice baletů Nikotina a Signorina Gioventù od dalšího Pinkasova oblíbeného skladatele Vítězslava Nováka. Své tehdejší divadelní brněnské působení uzavřel premiérou baletu Kara Karejeva Cesta hromu dne 1. července 1961.

Kara Karajev: Cesta hromu - ND Brno 1961 (foto Rafael Sedláček)
Kara Karajev: Cesta hromu – ND Brno 1961 (foto Divadlo.cz/Rafael Sedláček)

Během šesti brněnských operních let Jiří Pinkas vyzrál v respektovanou dirigentskou osobnost. Při studiu oper mohl výtečně uplatnit svou perfektní hru na klavír stejně jako svou dlouholetou zkušenost z činnosti sbormistra. Sbory v jím dirigovaných představeních patřily vždy ke špičkám provedení.

Jiřího Pinkase nicméně stále více přitahovalo dirigování symfonických děl. Není tedy divu, že když spolu s Jaroslavem Voglem opustili brněnskou filharmonii i dva další dirigenti – Otakar Trhlík se stal šéfdirigentem bratislavského rozhlasového orchestru a Václav Jiráček zamířil do Ostravy, aby na šéfovském postu ve Státní filharmonii vystřídal Jiřího Waldhanse, který nastoupil jako šéf do Brna – že tehdy přijal Jiří Pinkas nabídku být šéfem ostravské opery. Jeho několikaleté působení ve filharmonii bylo dalším významným mezníkem v jeho osobním dirigentském vývoji. Brněnskému symfonickému orchestru významně přispěl na jeho cestě do podoby orchestrálního tělesa, jež výrazně přesahuje rámec města i regionu. Na jeho koncerty dodnes vděčně vzpomínají přemnozí pamětníci starší generace.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na