Dokumentární film o slavném pěvci – Pavarotti režiséra Rona Howarda (1)
Skrze ryzí sílu svého talentu si Pavarotti dokázal podmanit významné světové scény a získat si srdce diváků všude na planetě. Dokument obsahuje vzácné rozhovory s Pavarottiho rodinou a kolegy a dosud nepublikované záběry. Režie dokumentu o tomto výjimečném muži a hudebním velikánovi se ujal držitel Oscara Ron Howard. V kinech se objeví od 11. července.
„Někteří umí zpívat operu. Luciano Pavarotti byl operou.“ (~Bono)
Vlastnil jeden z nejimpozantnějších hlasů a jedno z nejupřímnějších srdcí v lidské historii. Dokument Rona Howarda nicméně Luciana Pavarottiho ukazuje v novém světle: v oslnivě intimních záběrech nahlíží za slávu, kterou mu přinesla hudba, a za vřelost jeho charismatu; odhaluje obtíže, s nimiž se potýkal v osobním životě, jeho smysl pro humor i touhy. V ozvěně k univerzálním tématům, která opeře pomohla uchovat si popularitu i v 21. století – lásce, vášni, radosti, rodině, ztrátě, nebezpečí, kráse – film vypráví příběh o tom, jak tento muž objevil monumentální velikost svého talentu, zápasil s ní, a nakonec se ji naučil ovládat.
Zlatavý tón Pavarottiho hlasu sám o sobě hovoří za vše. Howard si nicméně dal za cíl představit vlastníka tohoto hlasu, neskonale fascinujícího člověka tvořeného protiklady, který v sobě spojoval až dětskou bezstarostnost s hlubokou duší, velkou oddanost ke svému venkovskému původu a ono tajemné „něco“, co některé dovede až na samou hranici lidských možností.
Po cenami ověnčeném snímku Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years a dokumentu Made in America ze zákulisí jedinečného hudebního festivalu organizovaného rapperem Jay-Z je Pavarotti třetím z řady dokumentů režírovaných Ronem Howardem, jenž se zaměřuje na hudební ikony. Mohlo by se zdát, že nejzářivější operní hvězda naší doby bude pro Oscarem oceněného režiséra nepravděpodobnou volbou, ale Howard se s Pavarottim krátce setkal a byl jím uchvácen. Koho by nezaujal tento velikán, jenž si vydobyl vlastní jedinečné místo rockové hvězdy mezi operními zpěváky, gigant, který dokázal propojit vysoké umění s popkulturou, jako by hranice mezi těmito žánry byla pouze zdánlivá? Howard nicméně nebyl na operu právě odborníkem.
O to fascinovanější ale Pavarottim byl. Když se Nigel Sinclair, s nímž Howard v minulosti spolupracoval na snímcích Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years a Rivalové, zmínil, že Decca Records hledají filmaře, který by dokázal podstatu Pavarottiho života a hudby zachytit v co nejúplnějším dokumentu a dostat je do popředí zájmu, Ron Howard dychtil dozvědět se více. Ponořil se do bádání a zjistil, jak uchvacující je vstoupit do Pavarottiho světa s čerstvýma očima nováčka, který operu teprve objevuje, tedy jako prototyp člověka, pro kterého Pavarotti tak rád zpíval.
Zaujetí se velmi brzy proměnilo v inspiraci – Howard odhalil mimo jiné příběh, kterému nemohl odolat. Příběh muže z malého města, který jako kometa vystoupal do výšin slávy a snažil se přijít na to, jak s tím skloubit všechny své bouřlivé emoce, nervy, sny a lásku k ostatním. Přesný zdroj jeho magického hlasu možná zůstane navždy tajemstvím, co však Howarda zaujalo bylo to, jak se ho Pavarotti naučil používat.
„Čím více jsem se dozvídal, tím spíše jsem na Pavarottiho pohlížel jako na ztělesněný důkaz toho, jak můžeme žít vášnivě a s nekončící oddaností k tomu, co milujeme,“ vypráví Howard. „Nejprve jsem se pohroužil do samotných obrysů jeho cesty, jeho pozoruhodné kariéry na vrcholu, toho obrovského úspěchu. Když jsem se ale ponořil hlouběji, zjistil jsem, že také nesl na ramenou tíhu mnoha riskantních uměleckých rozhodnutí. Takové drama jsem neočekával a vnímal jsem ho jako nesmírně lidské.“
Aby filmu dodal lidskost a život, jak si předsevzal, povolal Ron Howard stejný filmařský tým, se kterým pracoval na Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years. Štáb sklidil uznání za to, jak energicky se ujal počátků Beatles. Připojili se nejen producenti Nigel Sinclair a Brian Grazer, ale také Michael Rosenberg z Imagine Entertainment, Jeanne Elfantová Festaová z White Horse Pictures, scénárista Mark Monroe, střihač Paul Crowder a zvukový inženýr Chris Jenkins. Spolu s Howardem vytvořili bohatou obrazovou a zvukovou sbírku.
Jak se Howard probíral vzácnými záběry, vrcholnými pěveckými výkony, archivními rozhovory a desítkami rozhovorů nových, zaměřil se na zásadní napětí v Pavarottiho osobnosti. Měl jadrnou, bezstarostnou povahu a vychutnával si to dobré, co život přináší, vesele a s pokorou. Současně to ale byl i muž, který se potýkal se záludnostmi závratné slávy, obrovských očekávání a bouřlivých vztahů. To vše bylo navíc podtržené Pavarottiho rostoucím pocitem odpovědnosti, že musí najít způsob, jak svůj hlas a vliv využít k něčemu, co bude uspokojivější a trvalejší než samotná sláva.
Vše působilo tak operně, že Howarda napadlo strukturovat celý film jako operu o třech dějstvích. Čím jiným by konečně mohl Pavarottiho život být? A tento koncept dodal všemu tvar. Ron Howard viděl před očima tento snímek jako drama prokládané vášnivými áriemi, zvýrazňující kontrasty mezi nadlidskými pěveckými představeními a syrovou lidskostí všedního dne.
„Film jsem vnímal jako příležitost prozkoumat Pavarottiho život skrze dosud neviděné záběry a důvěrné rozhovory s ním samotným i se zpěvákovou nejužší rodinou a nejbližšími přáteli,“ říká Howard. „Zjistil jsem také, že jedním z Pavarottiho nejambicióznějších cílů bylo rozšířit dosah svého umění tak, aby si operu zamilovalo ještě více lidí. Znovu a znovu se překonával, ať už jako učitel nebo svými cestami do středu Ameriky a Číny, jejichž obyvatele se silou opery seznamoval. Proto také osobně doufám, že náš dokument na toto úsilí naváže. Luciano miloval hudbu. Miloval lidi. A chtěl přinést krásu hudby tolika lidem po celém svět, kolika jen mohl.“
„Všem se zamlouval nápad použít úžasně lyrickou Pucciniho árii Nessun Dorma z opery Turandot jako opakující se emotivní prvek. Nejde jen o jednu z Pavarottiho nejznámějších písní, ale také o jeden z nejoblíbenějších klasických hitů naší doby. Nessun Dorma je sama o sobě velmi působivá, skladbu jsme se ale snažili využít nečekanými způsoby tak, aby se protínala s motivy Lucianova života,“ upřesňuje Howard. „Doufám, že tak ukážeme, že tyto árie jsou více než jen krásné písně. Jde o způsob projevu, který vás může zasáhnout dosud nepoznaným citovým spojením.“
Ron Howard začal sice dokumentární filmy natáčet teprve nedávno, ve vyprávění opravdových příběhů ale není žádným nováčkem. V sérii oceňovaných dramat založených na skutečných událostech využil univerzální emoce k tomu, aby přiblížil vnitřní světy mimořádných osobností a učinil je tak stejně přístupnými jako inspirujícími – do této série patří Oscarem pro nejlepší film oceněná Čistá duše a dále Apollo 13 a Rivalové.
Zde využil podobný postup, jemu dobře známý proces, kdy se zcela odevzdá bádání. Těšil se navíc plné podpoře správců Pavarottiho pozůstalosti, kteří mu poskytli neomezený přístup.
„Můj postoj odjakživa spočívá v tom, že se necítím být expertem na žádné z témat, které zpracovávám. Jsem někým, kdo objevuje – snažím se s diváky sdílet, co se dozvídám,“ vysvětluje Ron Howard. „Mám velmi rád postavy a fascinují mě způsoby, jakými jsou lidé zkoušeni a stavěni před další výzvy, zvláště velmi úspěšní lidé. U Pavarottiho jsem si kladl otázku: Kde se vzalo to obrovské umění? Nezakládá se jen na výjimečném hlase. Musí vycházet ze srdce. Jen tak může člověk podávat výkony tak pravdivé, že budou rezonovat věčně. Chtěl jsem se dozvědět vše o tom, jak se Pavarotti v tomto směru rozvíjel a jak se vypořádával s osobními oběťmi, které život oslavovaného umělce přináší.“
Když si pouštěl kvanta a kvanta Pavarottiho úchvatných koncertů, překvapilo ho, jak hluboko se zpěvák nořil do svých emocí – takovou hloubku zažil jen u prvotřídních herců. „Úplně mě ohromilo, co všechno se viditelně odehrává v Pavarottiho mysli, když zpívá,“ říká Howard. „Je jako metodický herec, který při prožívání hlubokých emocí čerpá z nějaké osobní bolesti, se kterou se cítí propojený. Nezáleží na tom, kdo jste, ta ryzost projevu vás chytne za srdce.“
Kromě vystoupení se Howard a jeho tým zaměřili také na rozhovory. Pročesali archivy, aby v rozhovorech, které Pavarotti poskytl v televizních pořadech a časopisech, nalezli co nejzajímavější informace. Poté štáb provedl mezi dubnem 2017 a červnem 2018 celkem 53 nových, zevrubných rozhovorů, a to v New Yorku, Los Angeles, Montrealu, Londýně, Modeně a Veroně. Tyto rozhovory zprostředkovaly nejen pohledy Pavarottiho manželek, rodinných příslušníků, žáků a pěveckých kolegů z operního i rockového světa, ale také manažerů, pořadatelů a odborníků na marketing, kteří pomohli vytyčit jeho neobvyklou dráhu a přivést operu do míst, kam si do té doby cestu nenašla.
Každý z nich otevřel nové dveře k Pavarottiho nejskrytějším obavám, strastem a touze skloubit ohromné ambice s obyčejnou láskou a životem.
„Zvláště výjimečné mi připadaly rozhovory s rodinou,“ uvádí Howard. „Jde o emotivní konverzace a podstoupit je pro ně nebylo snadné. Jsem jim ale vděčný, protože si myslím, že příběhu dodávají spoustu lidskosti. Právě to dělá ze snímku něco víc než jen představení toho, jak skvělým byl Pavarotti zpěvákem. Vypráví příběh velké cesty plné dobrých i špatných chvil, kterou všichni společně absolvovali.“
A poté přišel jeden z nejúžasnějších objevů filmu: Pavarottiho velmi osobní a dosud nikdy nezveřejněné záběry. Tato videa pocházející z domácích nahrávek uchovávaných jeho rodinou a přáteli obsahují ničím nepřikrášlené záblesky muže za oponou, a filmařům se z nich místy tajil dech.
Dokument začíná jedním z nejpřekvapivějších a snových klipů vůbec. Píše se rok 1995 a nacházíme se v brazilském Manaus, uprostřed husté amazonské džungle. Zde, ve skvostně tajemné malé opeře známé jako Teatro Amazonas, kde jednou vystoupil i sám Caruso, můžeme spatřit Pavarottiho v teplákách, jak zcela bezprostředně zpívá před pouhou hrstkou kolemjdoucích. Video natočil flétnista Andrea Griminelli, který tehdy s Pavarottim cestoval, a nikdy nebylo veřejně uvedeno.
„Je to moje oblíbená část, protože jde o jediný okamžik, kdy vidíme Pavarottiho, jak zpívá sám pro sebe,“ říká Jeanne Elfantová Festaová z White Horse Pictures. „Vidíte, jak se snaží vžít do toho, co asi cítil Caruso, když tam zpíval. Trvalo nám velmi dlouho, než jsme tyto dosud neviděné záběry získali, ale stálo to za to. Jsou dojemné, vypovídající a velmi krásné.“
Mnoho z těchto vzácných videí pocházelo přímo ze soukromé sbírky Nicoletty Mantovani, Pavarottiho ženy v době jeho smrti, matky jejich dcery Alice, a současně ředitelky Pavarottiho muzea v Modeně. Nicoletta Mantovani nabídla štábu svou velkorysou podporu od samého začátku.
„Cítila jsem, že je důležité, aby svět poznal jeho příběh, protože Luciano byl jedním z největších umělců vůbec, ale také měl velké srdce. Připadalo mi důležité se o to podělit,“ vysvětluje.
„Nicoletta se v podstatě stala takovou osobní kameramankou svého muže,“ vypráví Howard, „a bylo to náhodou v době, kdy začínaly být dostupné kvalitní videokamery. Čas od času s ním vedla rozhovory, a to je velké štěstí, protože ho zachytila v době, kdy se mohl podělit o spoustu moudrosti a nadhledu. A k tomu byl samozřejmě ochotný s ní mluvit způsobem, jakým by s moderátorem ranní talk show nikdy nemluvil. Tyto záběry jsou pro film naprosto zásadní, protože ukazují Pavarottiho hravou stránku, to, jak uměl být okouzlující a praštěný. Všichni, kdo Luciana znali, chtěli, abych pochopil, že byl jen skromným chlapíkem, který se náhodou stal i velkým umělcem. Sám sebe vnímal jako venkovana, který se vypracoval tím, že ze sebe vydával vše – ze své duše i z toho, co do jeho osobnosti otiskl život. Myslím, že tato domácí videa to pomáhají zprostředkovat.“
Mantovani sehrála klíčovou roli i v jiných ohledech. „Nicoletta je skvělá, pomohla nám domluvit rozhovory s tak zaneprázdněnými umělci jako Plácido Domingo nebo José Carreras,“ říká producent Nigel Sinclair. „Zpřístupnila nám všechny archivy Pavarottiho muzea. A představila nás také jeho první rodině: první ženě Adue Veroniové a jejím třem dcerám, Cristině, Lorenze a Giulianě Pavarottiovým. Pro Pavarottiho dcery to byly jejich vůbec první rozhovory, což se ukázalo být velmi silným a dojemným zážitkem. Když před kamerou vzpomínaly na otce, dojímaly se k slzám. Není snadné mít slavného otce, ať už se jedná o popovou, filmovou nebo operní hvězdu, a vy máte možnost se o tom ve filmu přesvědčit.“
Ron Howard v průběhu celého procesu spolupracoval se scénáristou Markem Monroem, autorem Oscarem oceněných dokumentů Zátoka a Ikarus a držitelem nominace na cenu Emmy za snímek Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years. Monroea stejně jako Howarda zaujala poutavost a „opernost“ Pavarottiho osobnosti – muže, který se snažil vyjadřovat i nejjemnější emoce, ale současně žil, často exponovaný, život velikána v komplikovaném a náročném světě.
„Myslím, že to, co činí Pavarottiho hlas tak nestárnoucím a věčným je skutečnost, že symbolizuje naše nedostatky a zranitelnost,“ uvádí Monroe. „Doufám, že diváci skrze tento snímek Pavarottiho uvidí takového, jaký opravdu byl, jako úžasného člověka, který měl své chyby, ale také vynikal obrovským darem a šlechetností.“
Producenti ne vždy rozuměli tomu, jak se příběh odvíjí. „Někdy máte pocit, že si vypláčete oči, protože se cítíte vtaženi do Pavarottiho životní cesty,“ říká Sinclair. „Myslím, že takové emoce z filmu cítíme proto, že Rona fascinuje lidský proces – empatie mezi lidmi a to, jak jsou ovlivněni okolnostmi. Jeho nejlepší filmy se zakládají právě na tom. Byl opravdu odhodlaný pochopit, co Pavarottiho pohánělo, a všechno, co objevil, do filmu zakomponoval.“
Podle Festaové dokument také připomíná to, jak Pavarotti odmítal jakékoliv hranice mezi tzv. vysokými a nízkými formami umění, a předjímal tak otevřenější a mobilnější kulturu dnešní doby. „Pavarotti byl trochu rebel, myslím, že bychom ho dnes vnímali jako takovou rockovou hvězdu,“ podotýká. „Na lidi působil velmi silně a osobně a já jsem nadšená, že to Ronův film odráží.“
Ron Howard doufá, že snímek balancuje na hranici mezi tím, aby byl pro Pavarottiho skalní fanoušky dostatečně autentický a zamilovali si ho, a současně vlídný k těm, kdo tohoto muže a jeho hudbu teprve objevují. Zdůrazňuje, že hudba podle Pavarottiho nikdy neměla být exkluzivní nebo elitářská. Operu považoval za hudbu lidu, všeho lidu – protože je naplněna krásou a chaotičností každodenního života.
„Pavarotti vyrostl v kultuře, v níž byla opera oblíbenou zábavou a promlouvala ke každému,“ vysvětluje Howard. „Odjakživa toužil přivést operu zpátky k těmto kořenů. Pokora je jedním z Lucianových nejkrásnějších a nejparadoxnějších rysů. Byl velmi pyšný na to, co dokázal, a uvědomoval si, jak neuvěřitelnou moc má, současně ale cítil pokoru k hudbě i k možnostem, které mu poskytla, aby mohl oslovit lidi všeho druhu.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
