A právě téma valčíku se stalo dramaturgickou linkou jednoho z večerů, který se konal v pondělí 17. června na zámku v Moravském Krumlově. Jeho dramaturgií i interpretkou se stala Barbara Maria Willi, rezidenční umělkyně tohoto ročníku festivalu, která pořad i vtipně a zasvěceně moderovala. Talichův komorní orchestr v čele s Helenou Jiříkovskou, který navazuje na dirigentskou legendu a je ceněn jako špička ve svém oboru, přijal výzvu ke spolupráci na pořadu s názvem Mission Possible – vídeňský valčík a jeho diplomatická mise.
Ovšem nešlo o repliku Novoročního vídeňského koncertu. Naopak šlo o zařazení vídeňského valčíku do kontextu doby a o komparaci s tehdejší tvorbou. Je otázkou, jak moc se tento záměr dramaturgii podařil. Úvodní valčík Freuden Grüsse Johanna Strausse staršího nepatří k těm známým a oblíbeným. Postrádal lehký vídeňský esprit a odhalil, že housle orchestru nejsou kompaktní v barvě a zvuk působil poněkud nečistě. Concertino da camera pro flétnu a smyčce Antonia Salieriho naopak vyznělo velmi kultivovaně, také díky flétnistovi Janu Ostrému. Jeho svítivý tón byl pohlazením a technika bravurní. La plus que lente – Valčík víc než pomalý – L. 121 Clauda Debussyho bylo pohrávání si s barvami i s agogikou, fráze byly dodýchané a housle měly svítivý zvuk. Bonbónkem byla skladba Johanna Strause st. Kaiserwaltzer – Císařský valčík – v úpravě Arnolda Schönberga pro flétnu, klarinet, dvoje housle, violu a violoncello spolu s kladívkovým klavírem. Atrakce pro potěchu, kdy základní syžet melodický i rytmický zůstal zachován, měnila se linka harmonická, a především barevnost instrumentace.
Klarinetový kvintet B dur op. 34 Carla Marii von Webera se z dramaturgie poněkud vymykal, ale potěšil především klarinetový part v podání Petra Vaška. Dynamický, suverénní a procítěný projev dokonale souzněl s dvěma houslemi, violou a violoncellem a jejich souhra byla výborná. Po malé přestávce nastala část skutečně valčíková, která potvrdila, že orchestr sice hraje valčíky opravdu rád, ale že příliš tlačí „na pilu“, v tomto případě na smyčce. Vídeňský valčík potřebuje především vzlet a esprit, nuance, které jsou třeba dodýchat, a vylehčené tóny, které jsou nadýchané a vzletné. U orchestru zůstalo u toho nadšení a výsledkem byla těžkopádnost a intonační nepřesnost. Hofballtänze Josepha Lannera, 12 valčíků pro komorní orchestr a kladívkový klavír Michaela Pamera a na závěr ikonický Radetzky Marsch op. 228 Johanna Strausse st. v úpravě pro komorní orchestr, včetně použití malého bubnu. Orchestr se opíral do hry s vervou a chutí, čímž strhl obecenstvo k potlesku do rytmu a následně i k opakování pochodu. Nadšení, které se po koncertě zvedlo, se dalo srovnat s nadšením ve vídeňském Musikvereinu. A to je jistě největší devíza tohoto koncertu.
Koncert ve čtvrtek 20. června na zámku v Náměšti nad Oslavou se věnoval dalšímu tématu festivalu. Smyčcová kvarteta, která provázejí festival v nejrůznějších obměnách repertoáru a destinací původu. Tentokrát šlo o Borodinovo kvarteto, soubor založený před 70 lety studenty moskevské konzervatoře, který si od roku 1945 vybudoval světové renomé. Nenápadní, obyčejní pánové, kteří vystřídali již své předchůdce, překvapují dokonalou souhrou a jednotnou barvou svých nástrojů, která bez problémů přechází z jednoho na druhý, aniž by se měnila. Ta barva je ojedinělá a nevšední. Nástroje mají poněkud syrové zabarvení, s hlubšími alikvoty než ostatní kvarteta, které rozechvívá až živočišné pudy, skryté hluboko v duši. Pro výpovědi ruských a sovětských skladatelů, kteří líčí válečné hrůzy a bolesti z nich pramenící, je to ideální nastavení.
Smyčcový kvartet č.2 F dur, op. 92 Sergeje Prokofjeva, hutný, zvukomalebný a expresivní, vycházející z kavkazského folkloru a zvukomalebnosti lidových nástrojů, má v sobě syrovost i odbojnost. Smyčcový kvartet č.9 Es dur, op.117 Dmitrie Šostakoviče si s Prokofjevovým podává ruce. Pět vět, které jdou za sebou attaca, propojené jedním drženým tónem či rytmickým posunem, zpracovávají ústřední téma, aby se v závěrečné části propojily a uzavřely fugou. Mezi tyto skladby byl vložen Smyčcový kvartet op. 33, č.5 G dur Josepha Haydna. Mistrovské provedení, poněkud akademické, se syrovostí zvuku nástrojů, se příliš s klasicistním kvartetem ve výrazu nepotkávalo. Přestože primárius předvedl i jásavý a čistý, měkký tón, přesto stále převládala tvrdost zvuku nástrojů. Zlom nastal při přídavcích, kdy nadšenému publiku ještě zahráli dvě skladbičky z Dětského alba Petra Iljiče Čajkovského, Večerní modlitba a 3 vojáčci. Jemné a čisté provedení, s jásavým zvukem pián, završilo večer, který patřil k výjimečným, a hudebníci si vychutnali zasloužené ovace.
Hodnocení autorky recenze: 90%
