Domeček pro baletky

  1. 1
  2. 2
Originální pohled na jednu ukončenou baletní kariéru nabízí nová inscenace, která vznikla pod hlavičkou Tantehorse v komorním prostoru žižkovského Paláce Akropolis. O tanečnících, kteří se ztratili ze scény a záře reflektorů, ani o jejich osudech se většinou nemluví. Divák zapomene, případně pronese stranou cosi blahosklonného o umění mládí a zadních kolečkách. Ale jsou konce, které se rozplynuly do ztracena, které nenesou pečeť láskyplné péče, vděčnosti a dojetí a ovací, konce, o kterých se nepíše, ale raději se přecházejí trapným tichem. Po takových zůstává nepříjemný pocit, rána, která provokativně zeje dál, i když život běží, jako by se nic nestalo. Pak se stane, že si jí všimne další otevřený a vnímavý umělec, prozkoumá ji a to, co zjistí, konfrontuje s diváckým světem, jinak a nečekaně.


Tantehorse: Invisible II.: Barbora Kaufamannová (foto Tantehorse, 2021)

Je někdejší sólistka ostravského baletu Barbora Kaufmannová opravdu „neviditelná“? Je hlavní protagonistkou série Invisible o ženách, které se z mnoha rozličných důvodů ztrácí z centra pozornosti. Režisérka Miřenka Čechová, dramaturgyně Barbora Baronová a scénografka Lucia Škandíková vytvořily pro křehkou tanečnici bezpečný kout, v němž může odhalit nejrůznější vrstvy své neviditelnosti, kterých je mnoho a které sahají daleko, daleko hlouběji než k nedůstojnému (a předčasnému) ochodu z jeviště, který je tou hlavní a nejviditelnější ranou…

Buďme chvíli pragmatičtí a pohleďme na výsledek a jeho účinnost. Scénografické řešení je skvělé, má nápad a zahrnuje celou sémiotickou triádu znaku. Představení se neodehrává na jevišti, ale ve volném prostoru vyklizeného sálu, jemuž vévodí velká dřevěná konstrukce, v níž se za soustavou desek evidentně ukrývá hlavní postava – v bezpečí, ale také ve vězení. Jako v domečku pro panenky, ale tady uvnitř je balerína ne na klíček, ale živá. Jde nejen o scénografickou stavbu samotnou, okolo níž je možné nesměle obcházet, ikonické zobrazení úkrytu, ale také indikuje stav uzavřenosti, kterou je třeba obousměrně překonat, a navíc symbolizuje síly, které člověka a člověk sám sebe uzavírá. Jak bude jevištní výpověď pokračovat, budou z této stavby postupně jako pláty ledu mizet jednotlivé díly, až před námi zůstane umělkyně sama sebou a bez ochrany před světem. Je to ale proces, kterým je nutné projít postupně – od prvního náznaku, kdy jediným otvorem spatříme jen její dosud vypracované nohy v první pozici.


Tantehorse: Invisible II.: Barbora Kaufamannová (foto Tantehorse, 2021)

Vnímáme stísněnost tohoto prostoru, do něhož je zavřený tvor, který byl po celá léta zvyklý na svobodu pohybu po jevišti a na sále. Nevím, jestli jste si někdy zkoušeli v normálním bytě diagonálu nebo velkou skokovou variaci, jde to obtížně i ve středostavovském činžáku, v panelovém bytě zcela vyloučeno… Odbíhám od tématu, ale jen zdánlivě. Akademická technika může být z jistého pohledu velmi svazující, ale tělo v pohybu tančící velkou variaci může zažívat pocity obrovské, nekonečné svobody a volnosti. Klasický tanec je návykový i pro amatéra. Když ho v rámci ukončení nějaké životní etapy přestanete provozovat, můžete si najít novou pohybovou aktivitu, ale nahradit nelze – nikdy – ničím! Je mi z duše líto, že naše taneční školství dodnes dokáže ve studentech tance vzbudit takový odpor, že jim klasická akademická technika symbolizuje jen okovy, a ne radost.

Tantehorse: Invisible II.: Barbora Kaufamannová (foto Tantehorse, 2021)

Odkládání slupek
Zpět k „Invisible Báře“. Proces odhalování je estetický i provokující, nutí diváky k jisté součinnosti, ke změně úhlu pohledu a k vlastnímu pohybu prostorem divadla, ačkoli myslím, že toho publikum zatím příliš nevyužívá, protože tohle nahlížení do cizího intimního prostoru vyvolává v člověku i pocit nepatřičnosti. Uvolnění roste logicky s tím, jak zábran ubývá a „pokojíček pro baletky“ se otevírá ze všech stran. Barbora Kaufmannová nemluví, ale ze záznamu slyšíme od začátku její výpovědi natočené v rozhovorech s režisérkou i dramaturgyní. Prostřednictvím tohoto autentického příběhu se divák dostává hlouběji pod slupky umělecké osobnosti k živoucí ženě, která má odvahu k odhalení svého nitra. Její hlas je někdy mírně zkreslen opakováním slov ve smyčce, ale ne často. Možná je to dobré pro zdůraznění, mně by ale přišla úplně čistá nezměněná autenticita „víc“.

Pro diváka, který není z tanečního prostředí, je to jistě i příběh poučný. Střípky vzpomínek na konzervatoř, náročnou výuku, absurdně rigidní estetické požadavky a chování pedagogů, ale je to ve velmi umírněné podobě, ve srovnání s Baletkami a metaBaletkami Miřenky Čechové (k nimž má tahle Invisible vlastně blíž než k prvnímu dílu své série). Pozorný posluchač samozřejmě pochopí, kdy zní skrytý alarm. Uniformita, poslušnost, potlačování ženství, nerespektování cykličnosti (což musí být extrémně náročné v profesním životě každé tanečnice), nenápadná manipulace.

Tantehorse: Invisible II.: Barbora Kaufamannová (foto Tantehorse, 2021)

Další životní etapa už nemusí být nutně určována povoláním baletní sólistky, domnívám se, že výpověď tanečnice zde má už širší platnost a dotýká se jednak postavení umělce a umění ve společnosti („zbytné“, podceňované, málo ohodnocené – „Vždyť to přece děláte rádi a líbí se vám to, co má říkat takový instalatér nebo uklízečka, tak co byste chtěli?“ – tuhle rétoriku známe asi všichni), ale také postavení ženy na trhu práce. Schopnost „dupnout si“ je domnívám se vrozenou vlastností, která nejde výchovou zničit, ale pokud ji v sobě člověk nemá odjakživa, nedostaví se.

Barbora Kaufmannová se ve svých monolozích několikrát zmínila o tom, že nebyla nikdy rázná, průbojná, tak aby si šla za svým skutečně tvrdě (možná to ale byly předpoklady pro úspěch ve studiu a v angažmá, v prostředí, které bylo a je nastavené tak, že člověk s její povahou do něj „zapadl“ bez problémů). Bohužel se narodila do společnosti rvavé a soustředěné na výkon, a nezdá se, že by se v dohledné době tato společnost chystala projít nějakou zásadní proměnou. Ona sama jako člověk, umělkyně nás může svým příběhem alespoň inspirovat, abychom o těchto věcech uvažovali více vědomě: u sebe, u svých blízkých, v pracovním procesu. Hodně se dnes hovoří v jistých kruzích o tom, že musíme vystupovat z role oběti a tvořit si svůj život, ale dobře se radí těm, kteří k tomu mají sami předpoklady a jde jim to hladce.

Tantehorse: Invisible II.: Barbora Kaufamannová (foto Tantehorse, 2021)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments