Domenico Cimarosa se narodil před 270 lety

  1. 1
  2. 2
Před 270 lety se narodil Domenico Cimarosa (17. prosince 1749 – 11. ledna 1801), italský skladatel a představitel tzv. neapolské školy, současník Josepha Haydna či Wolfganga Amadea Mozarta. Napsal více než osmdesát oper, převážně komických, z nichž nejslavnější je Tajné manželství.
Domenico Cimarosa (zdroj it.wikipedia.org)

Domenico Cimarosa se narodil nedaleko Neapole, jeho otec Gennaro byl kameník, byl zaměstnán na stavbě neapolského královského letního paláce Capodimente. Když bylo Domenicovi sedm let, jeho otec spadl z lešení a zabil se. Domenicova matka Anna pak pracovala jako pradlena v klášteře San Severo, kde se synovi dostalo dobrého vzdělání, a to včetně hudebního. Šlo mu to tak dobře a měl takové nadání, že už ve dvanácti letech, v roce 1761, byl přijat na přední neapolskou vysokou hudební školu – Conservatorio di Santa Maria di Loreto. Byl velmi dobrým hráčem na klávesové nástroje, houslistou i zpěvákem, ale jeho hlavním zájmem bylo studium skladby. Už za studií skládal duchovní hudbu, moteta a mše, veřejnosti se ale výrazněji představil až v roce 1772 svou hudební komedií Le stravaganze del conte (Extravagance pana hraběte), která měla premiéru v Teatro dei Fiorentini v Neapoli. Ještě téhož roku uvedl další úspěšnou operu Le pazzie di Stelladaura e di Zoroastro (Šílenství Stelladaura a Zoroastra). V roce 1774 byl pozván do Říma, kde uvedl operu L’italiana in Londra (Italka v Londýně). V roce 1777 se Cimarosa oženil s Constanzou Suffi, která však hned následujícího roku zemřela.

V následujících letech pokračoval Cimarosa ve své úspěšné skladatelské kariéře. Napsal množství oper pro italská divadla, nejen komických, ale i ve stylu opera seria, například Caio Mario (1780) a Alessandro nell’Indie (Alexandr v Indii, 1781). Nadále komponoval i duchovní hudbu, v roce 1779 byl varhaníkem u neapolského královského dvora. Pro milánskou La Scalu napsal například dramatickou operu La Circe (Kirké, 1783) na námět z Homérovy Odysseje. V té době se skladatel podruhé oženil, jeho manželka Gaetana Pallante byla nevlastní sestrou první manželky Constanzy; měli spolu dva syny, Gaetana zemřela v roce 1796.

Domenico Cimarosa – autograf tříhlasé kantáty z roku 1799 (archiv OP)

V roce 1787 byl Cimarosa pozván carevnou Kateřinou II. Velikou do Petrohradu. Následoval tak celou řadu jiných italských skladatelů, kteří nějakou dobu působili u ruského carského dvora. Před Cimarosou nebo současně s ním to byli například Vincenzo Manfredini (od roku 1762 do roku 1769), Baldassare Galuppi (1765–1768), Tommaso Traetta (1768–1775), Giovanni Paisiello (1776–1784) a Giuseppe Sarti (1785–1801). V Rusku napsal Cimarosa mimo jiné operu Cleopatra a také Requiem. Celkově však zde byl méně úspěšný než jeho předchůdci. Také špatně snášel kruté ruské zimy a v červnu 1791 Rusko opustil.

Tři měsíce pak pobyl ve Varšavě a poté se vydal do Vídně, kde už byla jeho hudba dosti známá a populární. Císař Leopold II. mu nabídl místo dvorního kapelníka a objednal u něj novou operu. Tou bylo Il matrimonio segreto (Tajné manželství) na libreto Giovanniho Bertatiho podle předlohy George Colmana st. a Davida Garricka (hra The Clandestine Marriage z roku 1766). Komická opera o dvou dějstvích měla premiéru ve Vídni 7. února 1792 v K. u. K. Hofburg Theater a měla takový úspěch a tak se císaři líbila, že ten si ji nechal ještě téhož večera znovu přehrát ve svých soukromých komnatách – byl to „nejdelší přídavek v operní historii“, jak napsal jeden kritik. Sám Cimarosa nepovažoval Tajné manželství za své nejlepší dílo, tím byla podle něj vážná opera Artemisia, napsaná pro Neapol o pět let později.

Dnes je Tajné manželství nejživotnějším a nejznámějším Cimarosovým dílem. Tato „rokoková komedie“ podle Anny Hostomské „připomíná v mnohém Mozartovy opery“. V průvodci Opera Hostomská dále o tomto díle a skladateli píše: „Jeho árie mají lehkost a vtip, ansámbly jsou psány ve stylu, který předchází Mozarta; celé dílo je jemně nadýchnutá komedie, určená pro pobavení měšťanského obecenstva. Mnohá čísla této opery se stala podkladem dalšího hudebního zpracování, četné variace a fantazie na motivy opery vznikaly na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století a pod mocným působením této hudby ustupovalo do pozadí i geniálnější, hlubší a umělecky zralejší Mozartovo dílo.“ Hostomská také připomíná, že Cimarosovo dílo se v Čechách uplatnilo v zámeckých kapelách a že v zámeckých hudebních archivech se dochovalo množství opisů jeho symfonií a dalších skladeb.

Na konci 18. století byl Cimarosa vedle Giovanniho Paisiella (1740–1816) nejúspěšnějším operním skladatelem. Napsal kolem šedesáti komických oper a kolem dvaceti ve stylu opera seria. Hrály se po celé Evropě, v Berlíně, Kodani, Londýně, Hamburku, Stockholmu i v Praze, ve Vídni i v Petrohradě. V osmdesátých letech 18. století řídil Joseph Haydn třináct Cimarosových oper pro svého zaměstnavatele na zámku Esterházy. V roce 1793 se Cimarosa vrátil do Neapole, kde se o tři roky později stal hlavním varhaníkem královské kaple. Nadále psal opery, z nichž uveďme alespoň vážné opery Penelope (1794) a Gli Orazi ed i Curiazi (1796).

Domenico Cimarosa (archiv OP)

Během okupace Neapole jednotkami Francouzské republiky v roce 1799 se Cimarosa připojil k liberální straně. Monarchie však byla brzy obnovena a podnikla silná opatření proti těm, kteří měli liberální nebo revoluční smýšlení. Cimarosa byl uvězněn spolu s mnoha svými politickými přáteli a unikl trestu smrti pouze díky přímluvě vlivných obdivovatelů, včetně kardinálů Consalviho a Ruffa a slavné lady Hamiltonové. Byl vyhoštěn z Neapole a odešel do Benátek. Zemřel pravděpodobně na rakovinu žaludku ve věku 51 let, skládal až do konce.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat