Dominique Meyer: Tohle všechno posiluje pravicový extremismus

  1. 1
  2. 2

Ředitel Vídeňské státní opery o útocích ve své vlasti Francii, o období studií v jedné z pařížských „banlieue“ a o přeceňované roli náboženství
(Profil 40 – 30. listopadu 2015 – Herbert Lackner)

 

Dominique Meyer (foto WSO)
Dominique Meyer (foto WSO)


Pane řediteli, kde jste byl ten den, kdy v Paříži vypukl chaos?

Tady, v opeře, hráli jsme Elektru. Je to krátká opera a po děkovačce jsem jel se synem rychle domů, protože jsme chtěli vidět zápas Francie proti Německu. Když zápas skončil, moderátor řekl: „Dnes nebudou bohužel žádné rozhovory, v Paříži se stalo něco tragického.“ Řekli to teprve po zápase, aby na stadionu nevznikla panika.

Elektra má také hodně co dělat s krví a mstou.

To je ale divadlo. V reálném světě oběť nevstane, aby se šla děkovat publiku.

Francie je postižena letos už podruhé. Proč je vaše země cílem islamistického teroru?

Souvisí to jednak s koloniální minulostí a jednak s tím, že na druhé straně se udělalo mnoho chyb, ačkoliv jsme si pořád mysleli, že se pro lidi dělá to nejlepší. V šedesátých letech, když bylo hospodářství na vzestupu, přišlo mnoho lidí z dřívějších kolonií, z Alžíru, Tunisu a Maroka. Pro ně se postavila ta nelidská velká sídliště, „banliEues“. Nejdřív nikomu tak strašná nepřipadala, tehdy to bylo moderní. Ale ti lidé přišli z jiného světa, a to byl problém.

V čem?

Jako dítě jsem byl na začátku šedesátých let také v Alžíru. Lidé tam chodili bosi, ženy na vesnicích vařily na otevřeném ohništi, byly zahalené, v mých dětských očích neměly na sobě šaty, ale pytle se dvěma dírami pro oči. A pak přišli tihle lidé do pařížských banlieues – a právě v době, kdy se začaly nosit minisukně a mluvilo se o sexuální revoluci. Pro ně to byl pochopitelně šok.

Francie je navíc velmi sekulární stát. Jak to, že nevznikly problémy už tehdy?

Protože měli všichni práci. Problémy začaly s jejich dětmi, neboť francouzský školský systém je v tomto případě velmi sporný. Krásná myšlenka francouzské revoluce a později ministra Julese Ferryho byla, že všechny děti – lhostejno odkud jsou – mají chodit do stejné, sjednocené školy. Francouzská škola ovšem klade velmi vysoké nároky. Jestliže se žáku nedostane dodatečné podpory od rodičů, má sotva šanci.

Neexistuje taková podpora přímo ve školách?

Teď už ano. Ale do banlieues se měli posílat zkušení učitelé už mnohem dřív. Třídy byly navíc příliš velké a například výuka dějepisu začínala „moudrem“ jako: „Naši předkové byli Gallové.“ Většina dětí měla pochopitelně ve škole obrovské problémy.

Ale ani to nevedlo ke vzpourám. Proto se přistěhovalci islamisty nestávali.

Ne, ale pak přišla třetí fáze. Od sedmdesátých let stoupala nezaměstnanost. A tím odpadl důvod, proč tito lidé do Francie přišli. Nebyla práce, šířila se bída a děti se nedostaly dál: Naděje, s nimiž jejich rodiče do Francie přišli, se nesplnily. Nadto byli mladí v banlieues stále silněji konfrontováni s konzumní společností, pochopitelně chtěli mít tytéž věci jako ostatní mladí Francouzi. Panelové domy mezitím také velmi zchátraly, výtahy nefungovaly atd. A v mladých se zrodil pocit, že je k nim společnost nespravedlivá.

A kdy přistoupil náboženský aspekt?

Imigranti nebyli příliš náboženští a jejich děti zpočátku taky ne. Ale mnoho se jich zapletlo s drogami a rostli z nich mladí kriminálníci. A Francie není ostrov. Co se děje v arabském světě, má u nás pochopitelně následky. Pocit nespravedlnosti a ztráta perspektivy, pokud jde o práci a vzestup, kterou ještě měli jejich rodiče, to vede k povrchním jednoduchým řešením, radikalizaci a násilí.

Ne všichni však bydleli v banlieues. Hlavní podezřelý, který zatím uniká, navštěvoval v Belgii prominentní gymnázium, a nějakou dobu s úspěchem…

…a jako jiní asi taky o víkendech jezdil ven, užíval si s děvčaty, pil a kouřil hašiš. To nejsou stabilní povahy. Důležitou roli sehrála nová média a řečnící salafisté, kteří sice nejsou násilníci, ale po internetu šíří pochybné učení. Někteří z nich mají tisíce návštěv na youtube. A zhoršovala se také situace žen.

Pařížské útoky však ukazují k nějaké organizaci.

Často jsou to skupiny přátel, nepříliš vzdělaných a ze začátku ani ne moc nábožensky cítících, spojuje je však hněv na tuto společnost. Je přece nápadné, že IS nevysílá téměř žádné atentátníky ze Sýrie. Většina jich pochází z Francie nebo Belgie.

Soudní psychiatrička, která v Rakousku vyšetřovala před procesem čtyři navrátilce ze Sýrie, zjistila, že všichni vyrůstali bez otce.

A žena nemá v tomto segmentu společnosti potřebnou autoritu. Ve Francii je také stále nápadnější, že se ti lidé neskrývají. Najednou se na internetu objeví fotografie mladých žen v burkách, které je předtím nikdy nenosily, a chlapci pózují se zbraněmi. Mládež ztrácí kontakt s rodiči a sourozenci; projdou změnou osobnosti a někde zmizí. A v nejhorším případě se někde vynoří jako sebevražední atentátníci.

Měl jste v mládí ve společenství přistěhovalců přátele?

V letech 1973–1978 jsem dokonce v jedné pařížské banlieue bydlel a v jiné studoval. Univerzita byla otevřená, mohl tam chodit každý. Chodil jsem pěšky a jedinkrát jsem neměl pocit, že by to mohlo být nebezpečné. Později jsem na této univerzitě také vyučoval teorii ekonomiky. Před asi šesti, sedmi roky mi zatelefonoval jeden kolega a řekl, že by bylo dobré, kdybych se stavil a něco studentům pověděl. Vydal jsem se tedy po své staré trase, ale všechno vypadalo úplně jinak, sešle. Kolem univerzity stála zeď a na bráně jsem musel ukázat pas. Kolega mi řekl: „Dobře, žes nešel svou obvyklou zkratkou, to je dneska moc nebezpečné.“

Salman Rushdie, jemuž islamisté hrozili smrtí, píše, že tyto současné útoky jsou také namířeny proti vtipu, humoru a radosti ze života.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář