Seznamte se: Magdaléna Ochmanová

  1. 1
  2. 2

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Magdaléna Ochmanová
– klavír

Magdaléna Ochmanová
Magdaléna Ochmanová


Kdy a kde jsem se narodila

Narodila jsem se v Havířově 2. listopadu 1994.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Mé rodinné kořeny nesahají k žádnému hudebnímu virtuosovi. Oba rodiče v dětství hráli na hudební nástroj, ale vztah k hudbě brzy vyprchal. Tatínkovi dokonce poradili, aby hudby zanechal, že určitě vynikne v jiné oblasti. O to víc oceňuji, že mě od dětství v hudebních začátcích podporovali a podporují dodnes. Nemohla bych si přát lepší rodiče, než mám.

Jaké byly moje hudební začátky
Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se do Prahy a zcela náhodou naproti Základní umělecké škole Lounských. Během prvních měsíců jsem míjela hudební školu bez zvláštního povšimnutí. Až jako druháček jsem poprosila rodiče, jestli bych mohla navštěvovat hodiny zpěvu. Souhlasili a doprovodili mě na talentové zkoušky do Základní umělecké školy Lounských. Tam mi doporučili, že ideální ke zpěvu je i hra na klavír. A od té doby brnkám na piáno. Ze začátku jsem s hodinami klavíru velmi bojovala. Ale i přes vypjaté situace (slzy, zvýšený hlas) mě rodiče a paní učitelka u klavíru udrželi až do mých jedenácti let, kdy mě klavír objal a už nepustil.

Magdaléna Ochmanová
Magdaléna Ochmanová

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor
Bylo mi doporučeno, že ke zpěvu se hodí buď kytara, nebo klavír. A jelikož jsme měli jedno nepotřebné pianino po mamince v Havířově, tak bylo rozhodnuto. Převezlo se, a já mohla zkoušet první tóny.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
Na první vystoupení si bohužel nevzpomínám, ale co si moc dobře vybavuji, jsou mé první šaty na koncerty. Připadala jsem si v nich jako malá princezna a to mě bavilo.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Mé první hudební kroky nasměrovala energická paní učitelka Fatima Alekbarová, která působila na Základní umělecké škole Lounských. Překonaly jsme spolu nelehké začátky, které se ovšem vyplatily a vedly správným směrem. Nevím, jak se jí to podařilo, ale udržela mě u klavíru. Strávily jsme spolu spoustu času, na který ráda vzpomínám. Klavírní tóny jsme doprovázely smíchem, slzami, vztekem i zvýšeným hlasem. Ale většinou jsem odcházela domů motivována k dalšímu hudebnímu objevování. Paní učitelce vděčím za spoustu klavírních úspěchů a příležitostí.

Jak to tak bývá, život se neptá a koná. Na mou cestu vstoupila výjimečná osobnost, která mi otevřela nové obzory. A tímto se dostáváme k mému druhému učiteli – Zdeňkovi Páleníčkovi, za kterým jsem dojížděla do Základní umělecké školy Černošice. Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost ho potkat v době svého duševního formování. Ukázal mi, jak funguje harmonie nejen v hudbě, ale i v obyčejném lidském životě. Nikdy nezapomenu na naše čtyřhodinová klavírní odpoledne zakončená čajem v nedaleké černošické restauraci, odpoledne, která obohacovala můj hudební rozhled a vztah k hudbě. Vždy mě potěší každé společné setkání, kdy máme možnost zabřednout do našich „témat“.

Pod vedením pana učitele Páleníčka směrovaly mé kroky na Pražskou konzervatoř do třídy klavíristy Michala Rezka. Na jeho hodinách jsem načerpala pozitivní náladu a pro mě novou techniku klavírní hry. Uvedl mě do prostředí mladých talentovaných umělců. Po absolvování prvního ročníku nastoupil jako profesor klavírista a skladatel Adam Skoumal, ke kterému jsem přestoupila. Už od prvního setkání jsem vycítila, že jeho osobnost je pro mě velkou inspirací. Naše hodiny mi přináší nový, neotřelý pohled na hudbu i na život. Při studiu nové skladby mi dopřává hudební volnost, ale zároveň mě drží v potřebných mantinelech. Každý týden s nadšením klepu na dveře jeho třídy a těším se na nové podněty ke hraní. Naše společná cesta se bohužel blíží ke konci, čeká mě absolutorium. A co bude dál?

Kterými soutěžemi jsem zatím prošla a co hlavně mně daly
Jsem od přírody celkem soutěživý typ. Ale na hudebních soutěžích mi vadí to, že soutěžící pak zapomínají na důležitou věc – hrát s radostí a lehkostí, předávat emoce a samotnou hudbu. Všichni se pak hlídáme, abychom zahráli hlavně bez chyb. A o tom to není. (Nebo je?) Atmosféra na koncertech je pro mě více inspirující, lidská a příjemná. Ovšem samozřejmě soutěže za sebou mám, člověk se naučí pracovat na sobě samém v jiném měřítku. Nejdříve jsem jezdila na dětské soutěže do zahraničí, kde jsem obsazovala první místa (Paříž rok 2006, Varallo rok 2006, Val Tidone rok 2007, Bordeaux rok 2009). Také jsem se zúčastnila soutěží v České republice. V celostátním kole klavírní soutěže základních uměleckých škol jsem získala druhé místo (rok 2008), na soutěži Vítězslava Nováka třetí místo (2013) a na Skrjabinově soutěži v Paříži druhé místo (2013).

Důležitou částí mého muzicírování je samozřejmě komorní hra. Hned v prvním ročníku konzervatoře nás páni profesoři dali dohromady s houslistkami Pavlou Mazancovou a Evou Schäfferovou. Připravili nás na soutěž Concertino Praga (rok 2014), kde jsme obdržely titul „absolutní vítěz“ národního kola. Před dvěma lety jsem začala hrát s akordeonistkou Markétou Laštovičkovou ve třídě profesora Ladislava Horáka. S Markétou máme za sebou zahraniční soutěž v Petrohradu a v Pule, kde jsme obdržely první místo.

Nedávno mě pohltil žánr, který není tak rozšířený – melodram. Nádherné skloubení mluveného slova s hudbou. S Eliškou Jansovou jsme získaly druhé místo v národní soutěži Zdeňka Fibicha a nyní se připravujeme na mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha, která se koná příští rok.

Co považuji za svůj největší úspěch
V poslední době mi největší radost udělalo to, že můžu studovat Hudební produkci na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Sice to je jiný obor než hra na klavír, ale člověka to nesmírně obohacuje. Ale obecně vzato mě potěší každá úspěšná soutěž, každý povedený koncert je motivující.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář