Seznamte se: Magdaléna Ochmanová

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Magdaléna Ochmanová – klavír

Kdy a kde jsem se narodila
Narodila jsem se v Havířově 2. listopadu 1994.

Moje rodina a její vztah k hudbě
Mé rodinné kořeny nesahají k žádnému hudebnímu virtuosovi. Oba rodiče v dětství hráli na hudební nástroj, ale vztah k hudbě brzy vyprchal. Tatínkovi dokonce poradili, aby hudby zanechal, že určitě vynikne v jiné oblasti. O to víc oceňuji, že mě od dětství v hudebních začátcích podporovali a podporují dodnes. Nemohla bych si přát lepší rodiče, než mám.

Jaké byly moje hudební začátky
Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se do Prahy a zcela náhodou naproti Základní umělecké škole Lounských. Během prvních měsíců jsem míjela hudební školu bez zvláštního povšimnutí. Až jako druháček jsem poprosila rodiče, jestli bych mohla navštěvovat hodiny zpěvu. Souhlasili a doprovodili mě na talentové zkoušky do Základní umělecké školy Lounských. Tam mi doporučili, že ideální ke zpěvu je i hra na klavír. A od té doby brnkám na piáno. Ze začátku jsem s hodinami klavíru velmi bojovala. Ale i přes vypjaté situace (slzy, zvýšený hlas) mě rodiče a paní učitelka u klavíru udrželi až do mých jedenácti let, kdy mě klavír objal a už nepustil.

Proč jsem si nakonec vybrala právě svůj obor
Bylo mi doporučeno, že ke zpěvu se hodí buď kytara, nebo klavír. A jelikož jsme měli jedno nepotřebné pianino po mamince v Havířově, tak bylo rozhodnuto. Převezlo se, a já mohla zkoušet první tóny.

Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj
Na první vystoupení si bohužel nevzpomínám, ale co si moc dobře vybavuji, jsou mé první šaty na koncerty. Připadala jsem si v nich jako malá princezna a to mě bavilo.

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi
Mé první hudební kroky nasměrovala energická paní učitelka Fatima Alekbarová, která působila na Základní umělecké škole Lounských. Překonaly jsme spolu nelehké začátky, které se ovšem vyplatily a vedly správným směrem. Nevím, jak se jí to podařilo, ale udržela mě u klavíru. Strávily jsme spolu spoustu času, na který ráda vzpomínám. Klavírní tóny jsme doprovázely smíchem, slzami, vztekem i zvýšeným hlasem. Ale většinou jsem odcházela domů motivována k dalšímu hudebnímu objevování. Paní učitelce vděčím za spoustu klavírních úspěchů a příležitostí.

Jak to tak bývá, život se neptá a koná. Na mou cestu vstoupila výjimečná osobnost, která mi otevřela nové obzory. A tímto se dostáváme k mému druhému učiteli – Zdeňkovi Páleníčkovi, za kterým jsem dojížděla do Základní umělecké školy Černošice. Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost ho potkat v době svého duševního formování. Ukázal mi, jak funguje harmonie nejen v hudbě, ale i v obyčejném lidském životě. Nikdy nezapomenu na naše čtyřhodinová klavírní odpoledne zakončená čajem v nedaleké černošické restauraci, odpoledne, která obohacovala můj hudební rozhled a vztah k hudbě. Vždy mě potěší každé společné setkání, kdy máme možnost zabřednout do našich „témat“.

Pod vedením pana učitele Páleníčka směrovaly mé kroky na Pražskou konzervatoř do třídy klavíristy Michala Rezka. Na jeho hodinách jsem načerpala pozitivní náladu a pro mě novou techniku klavírní hry. Uvedl mě do prostředí mladých talentovaných umělců. Po absolvování prvního ročníku nastoupil jako profesor klavírista a skladatel Adam Skoumal, ke kterému jsem přestoupila. Už od prvního setkání jsem vycítila, že jeho osobnost je pro mě velkou inspirací. Naše hodiny mi přináší nový, neotřelý pohled na hudbu i na život. Při studiu nové skladby mi dopřává hudební volnost, ale zároveň mě drží v potřebných mantinelech. Každý týden s nadšením klepu na dveře jeho třídy a těším se na nové podněty ke hraní. Naše společná cesta se bohužel blíží ke konci, čeká mě absolutorium. A co bude dál?

Kterými soutěžemi jsem zatím prošla a co hlavně mně daly
Jsem od přírody celkem soutěživý typ. Ale na hudebních soutěžích mi vadí to, že soutěžící pak zapomínají na důležitou věc – hrát s radostí a lehkostí, předávat emoce a samotnou hudbu. Všichni se pak hlídáme, abychom zahráli hlavně bez chyb. A o tom to není. (Nebo je?) Atmosféra na koncertech je pro mě více inspirující, lidská a příjemná. Ovšem samozřejmě soutěže za sebou mám, člověk se naučí pracovat na sobě samém v jiném měřítku. Nejdříve jsem jezdila na dětské soutěže do zahraničí, kde jsem obsazovala první místa (Paříž rok 2006, Varallo rok 2006, Val Tidone rok 2007, Bordeaux rok 2009). Také jsem se zúčastnila soutěží v České republice. V celostátním kole klavírní soutěže základních uměleckých škol jsem získala druhé místo (rok 2008), na soutěži Vítězslava Nováka třetí místo (2013) a na Skrjabinově soutěži v Paříži druhé místo (2013).

Důležitou částí mého muzicírování je samozřejmě komorní hra. Hned v prvním ročníku konzervatoře nás páni profesoři dali dohromady s houslistkami Pavlou Mazancovou a Evou Schäfferovou. Připravili nás na soutěž Concertino Praga (rok 2014), kde jsme obdržely titul „absolutní vítěz“ národního kola. Před dvěma lety jsem začala hrát s akordeonistkou Markétou Laštovičkovou ve třídě profesora Ladislava Horáka. S Markétou máme za sebou zahraniční soutěž v Petrohradu a v Pule, kde jsme obdržely první místo.

Nedávno mě pohltil žánr, který není tak rozšířený – melodram. Nádherné skloubení mluveného slova s hudbou. S Eliškou Jansovou jsme získaly druhé místo v národní soutěži Zdeňka Fibicha a nyní se připravujeme na mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha, která se koná příští rok.

Co považuji za svůj největší úspěch
V poslední době mi největší radost udělalo to, že můžu studovat Hudební produkci na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Sice to je jiný obor než hra na klavír, ale člověka to nesmírně obohacuje. Ale obecně vzato mě potěší každá úspěšná soutěž, každý povedený koncert je motivující.

Jak hodně cvičím
Snažím se cvičit co nejvíce, samozřejmě. Bohužel je to čím dál tím složitější. Člověk má své povinnosti, školu a také nesmí zapomínat na tu radost z obyčejného života. Takže některý den u toho sedím třeba i šest hodin, ale pak to zase vyvažují dny, kdy si na klavír ani nesáhnu.

Můj profesní vzor
Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by k někomu vyloženě vzhlížel. Když na někom vidím vlastnost, která se mi líbí (a zpravidla je to přesný opak té mé vlastnosti), tak si v duchu řeknu, že bych taky taková mohla být. Ale moc to nefunguje. Pozdě chodím pořád. Teď mě napadá jeden malý vzor a to jsou ženy – matky, které zvládají vedle své práce i vytvářet krásu domova a věnovat se rodině.

Kam až bych to ve svém oboru chtěla dotáhnout
Když jsem byla menší, vždycky jsem si vytvářela nějaká přání a cíle. Postupem času ale zjišťuji, že takové cíle jsou do jisté míry omezující. Člověk pak zbytečně lpí na tom konci, který si on sám vybral, a nevnímá jiné příležitosti, které mu život předkládá. A moc se mi líbí věta: I cesta může být cíl. Myslím si, že život je sám o sobě výhra. Nevím, proč bych si z něj měla dělat soutěžní okruh a běhat jedno kolečko za druhým.

Jakou hudbu provozuji nejraději
Nejraději hraji klasiku. Mezi mé milé skladatele patří Wolfgang Amadeus Mozart, Alexandr Nikolajevič Skrjabin, Robert Schumann, Sergej Prokofjev… A mohla bych vypsat celou řadu jmen. Nemám svého favorita, v každé skladbě si najdu něco krásného, zajímavého.

Jakou muziku ráda poslouchám
Poslouchám téměř všechno. Z „normální“ muziky třeba Kryštof, Nohavica, Zaz, Eminem, Jana Kirschner a Parov Stelar.

Co dalšího mám ráda, jak trávím volný čas
Od mala jsem byla vedena k všestrannosti, která mi zůstala dodnes. Proto se můj den nemůže skládat jen z cvičení na nástroj a hudebních předmětů. Zajímá mě dění kolem. Osudy kamarádů a blízkých lidí. Ráda chodím na výstavy, do divadla, obzvláště se ráda kochám fotkami šikovných fotografů. (Třeba Jaroslava Kučery.) Také ráda sportuji – badminton, squash, ale to je složitější proces, vždycky musím vědět, že další den nemusím hrát na klavír, protože ruka brní a brní. A také mi spoustu času zabere večerní posezení s přáteli. Bez toho to holt nejde. 😉

Co mně dokáže udělat největší radost
Zjistila jsem, že mám dva typy bytí. Jeden typ je egoistický, ten má největší radost po dobře vykonané práci, po dobře odehraném koncertě, zkrátka po mém úspěchu. Druhý typ bytí bych nazvala „prostě existující“, který se raduje z běžných chvilek, jako je společná večeře s rodinou, klábosení při čaji s kamarády nebo dozvuk přečtené básně. To mě pak zaplaví nepopsatelný pocit radosti a uspokojení.

Moje největší přání
Žít spokojený a zábavný život v blízkosti přátel a rodiny.

***

Adam Skoumal, pedagog Pražské konzervatoře
Magdaléna Ochmanová je přesně ten typ studentky, o který jsou profesoři schopni se mezi sebou poprat, jen aby ji mohli učit. Každý by chtěl mít ve své třídě někoho, kdo je schopen okamžitě reagovat, kdo překvapuje vlastními nápady, hýří energií a optimismem a navíc umí tím vším nakazit lidi kolem sebe. Magdaléna má obrovskou škálu zájmů – účastní se mnoha hudebních soutěží, organizuje koncerty pro sebe i pro druhé, natáčí CD, věnuje se komorní hře, zajímá se o divadlo, poezii, tanec, učí se jazyky. Na pódiu působí profesionálním dojmem, oslňuje brilantní technikou a zároveň dokáže vytvořit atmosféru, na kterou se nezapomíná. V její povaze se skloubily dvě vlastnosti, které jsou zdánlivě neslučitelné: za prvé, je duší bohém, tedy člověk, jehož svět rozhodně není omezen na třídu s klavírem. Za druhé, když už dojde na cvičení, je neuvěřitelný dříč a perfekcionalista. To je krásná a vzácná kombinace pro člověka, který chce dělat umění. Věřím, že bude mít v životě úspěch (pokud tedy nezpychne po přečtení těchto řádků…). Až u mě letos ukončí studium, bude se mi stýskat.

www.prgcons.cz

Foto archiv Magdalény Ochmanové