Don Giovanni na JAMU

V brněnském Divadle Na Orlí (s podtitulem Hudebně-dramatická laboratoř JAMU) připravila Komorní opera Hudební fakulty JAMU inscenaci Mozartova Dona Giovanniho, která měla svou první premiéru 30. listopadu a druhou 2. prosince. Následovaly pouhé dvě reprízy, z nichž tu druhou a zároveň poslední jsem viděla 4. prosince.

Divadlo na Orlí má za sebou již roční provoz a stalo se za tu dobu novým a dobře viditelným kulturním zařízením, sídlícím v samém centru Brna. Tato okolnost velmi pomohla opernímu studiu JAMU, které vzniklo už roku 1957 a ještě nedávno působilo v budově, jež změnila zřizovatele i název na Divadlo Barka (1994). Název Komorní opera Miloše Wasserbauera se v průběhu let tiše zkrátil o jméno svého zakladatele. Komorní opera JAMU má za celou dobu své existence nepřehlédnutelný dramaturgický výběr jak z oblasti oper, které budou absolventy JAMU očekávat v jejich budoucích působištích, tak například z oblasti zřídka hraných soudobých oper. Na tradici studentského operního divadla, které má do značné míry pravidelný provoz a najdou v něm uplatnění mnohé obory studia na JAMU, navázal mimo jiné také poměrně nový obor produkce a managementu, který se na současných inscenacích organizačně spolupodílí.Novou premiérou Divadla Na Orlí byl tedy poněkud krácený Mozartův Don Giovanni, opravdu odvážný dramaturgický počin studentského divadla. Uvedením obtížné opery oper absolvoval své bakalářské studium operní režie Marek Mokoš. Nepřistupoval k Donu Giovannimu nijak zjednodušeně, kladl si závažné filozofické otázky a vybudoval svou inscenační koncepci podle svých vlastních slov na inspiraci triptychem Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší. V programu k inscenaci píše: „Těžištěm je pro nás samotný závěr opery – peklo. Co to však je peklo? Kdo je v pekle? Odpovědí na tyto otázky může být i jednoduchá definice pekla v eschatologii. Podle ní má člověk peklo sám v sobě. Žije v samotném člověku, který se radikálně uzavírá sám do sebe, ocitá se v poutech svazující a zničující svobody. Toto vše vyvolává u postav v opeře Don Giovanni závislost.“ Symbolem závislosti je pro režiséra rudý květ máku, který je sám o sobě také drogou. Slyšela jsem také rozhovor s režisérem v rozhlase na stanici Vltava, a tak jsem byla velmi zvědavá, jak se režisérovy úvahy projeví na jevišti.

Inscenace měla slibný začátek – všichni účinkující se při předehře vztahují k působivé trojrozměrné ruce z jemného stříbřitého drátu a na konci opery pod toutéž rukou hromadně kolabují. Patrně ruka někoho, kdo řídí nebo by rád řídil jejich kroky – ať už je to ruka Boží nebo třeba ruka Velkého bratra. Scénografii tvoří především dvoustupňové průsvitné schodiště tvaru písmene U, které umožňovalo výrazné barevné svícení (světelný design byl absolventským výkonem Martina Holoubka, studenta DIFA JAMU). Uprostřed je umístěna kruhová plocha, která je vychýlitelná a otočná.

Na jevišti manipulují postavy s mnoha „vlčími máky“, spíše s nepříliš povedenými rudými květy velikosti a tvaru stolní lampy s kalichem obráceným vzhůru. Tyto dílčí etudy se opakovaly dosti stereotypně a nemohla bych tvrdit, že by mi akce s nimi pomohly v orientaci. Giovanni se vysmívá všemu a všem, u ostatních mi jejich vztah k Giovannimu i k sobě navzájem nepřipadal příliš sdělný. Na hřbitově komunikuje Don Giovanni s „živým“ Komturem, který vleže na zešikmeném kulatém terči opravdu kývá hlavou a posléze otočen čelem k divákům tvoří svým tělem jídelní tabuli, ze které Giovanni nezřízeně pojídá lahůdky. Režijní nápad vítaný a neotřelý. Finále – znovu přítomná stříbrná ruka přitáhne Dona Giovanniho s pomocí Komturovou do již zničené společnosti všech jeho předešlých protihráčů. Pohřbít všechny postavy od Elvíry po Zerlinu do pekla (možná, že i Komtur je jeho součástí – ale jakou závislostí že trpí on? Láskou k dceři?) to patrně nebyl příliš dobrý nápad, protože si jej režisér akcemi dostatečně nepřipravil. Čím je v tomto případě Don Giovanni výjimečný? Honíme-li mnoho zajíců najednou, vždycky se nám rozutečou. Nebylo by lépe snažit se spíše propracovat postavy a dramatické situace tak, aby byly skutečnou součástí režisérovy koncepce a nevznášely se ve vzduchoprázdnu? Sebešikovnější student by se měl ve škole naučit trošku toho řemesla, aby nebyl nebezpečný sám sobě, své schopnosti co nejjasněji vyjádřit své záměry. V tom případě mu totiž zúčastnění operní herci pomohou, někdy dobrovolně a jindy třeba i proti své vůli.

Kostýmy jednotlivých postav (scénu i kostýmy navrhla Ivana Miklošková) jsou záměrným střetem názvuků na dobové kostýmy a současnou módu (nejvýrazněji u Giovanniho, u něhož je potištěné triko s variací na Bosche podkladem pro historizující oblek). Přece však měla podle mého názoru nejpovedenější kostým Zerlina. Nebyl o nic víc originální než kostýmy ostatní – bílé jemné šaty s bohatě nařasenou sukní, doplněné širokou červenou průsvitnou látkou, přesně vystihovaly situaci, v níž se Zerlinka ocitá. Mladá dívka – nepopsaný list – která dokázala do detailů (nejen očima, ale také mimikou, což není u zpěváků příliš obvyklé) sdělit divákům své pocity. Asi těžko by dojem z jejího hereckého výkonu byl výrazný, kdyby právě ona nebyla tak dobře vedena svou pěveckou pedagožkou. Zerlina – absolvující Zdislava Bočková a také talentovaná představitelka Donny Elvíry Romana Jedličková jsou studentkami paní profesorky Natalii Romanové-Achaladze.

Naopak nechápu, proč Karolina Žmolíková absolvuje postavou Donny Anny, pro niž její hlas zjevně není předurčen. Roli sice zvládla na své úrovni, ale ten, kdo pro její ještě nedozrálý, nekrytý dívčí hlas tuto roli vybral, jí poskytl doslova medvědí službu. Pochopitelně si nevěděla s Annou rady nejen pěvecky, ale také představitelsky – a není to její vina. Don Giovanni v podání Petra Karase překvapil – například šampaňskou árií, kterou zvládl pěvecky v tomto komorním prostoru bez větších problémů, pohybově a herecky byl však dosti matný. Obdivuhodný je tmavý bas Kolji Černyšova (Komtur), Leporello Martina Frýborta byl přesvědčivý pěvecky, ale i herecky. Marek Belko bojoval s partem Dona Ottavia ze všech sil (absolventský výkon), hostující Masetto Jana Faltýnka zaujal spíš pěvecky než pohybově. Spoluúčinkoval Janáčkův akademický orchestr složený z posluchačů JAMU, kteří nejsou zvyklí na orchestrální hru, a přesto podali i při sníženém množství zkoušek respektu hodný výkon. Orchestr i zpěváky vedl s přehledem dirigent Pavel Šnajdr (výborné ansámbly).

V režisérově práci je vždy nejobtížnější složkou schopnost přizpůsobit inscenační koncepci prostoru a schopnostem účinkujících, které má k dispozici. Domnívám se, že inspirace Boschovou Zahradou pozemských rozkoší byla v inscenaci přes režisérovo slovní vysvětlení vlastně nezřetelná. Jeho „psychologické prokreslení postav a konfliktů v příběhu sebezničující svobody, rebela, pro něhož neplatí žádná pravidla ani konvence“ bylo natolik neprůkazné, že společný pád všech postav do pekla nebyl pochopitelný. Honíme-li příliš mnoho zajíců, hodně nám jich uteče. Jako by pan režisér stavěl dům od střechy. Má však za sebou tuto důležitou zkušenost – třeba přinese jeho práce příště konkrétnější výsledek a diváci mu budou lépe rozumět.

Wolfgang Amadeus Mozart: 
Don Giovanni
Dirigent: Pavel Šnajdr 
Režie: Marek Mokoš 
Scéna a kostýmy: Ivana Miklošková
Světla: Martin Holoubek
Komorní opera JAMU
Premiéra 30. listopadu 2013 Divadlo na Orlí Brno
(psáno z reprízy 4. 12. 2013)

Don Giovanni – Roman Hoza 
Donna Elvira – Romana Jedličková 
Leporello – David Szendiuch
Komtur – Kolja Černyšov 
Donna Anna – Jana Jelínková 
Don Ottavio – Lukáš Hacek
Masetto – Michal Marhold
Zerlina – Eva Štěrbová

www.divadlonaorli.jamu.cz

Foto Jan Dvořák, archiv