Donizettiho Marie Stuartovna v Met

Dvě královny, tři milenci a jedna zaručená smrt
Maria Stuarda v Metropolitní s Joyce DiDonato

Není to tak dávno co vedení Metropolitní opery přemýšlelo nad tím, jak oprášit pro silvestrovské gala Netopýra s hostujícími hvězdami, které v přípitkové scéně zazpívají oblíbené Pucciniho árie přímo během bujaré párty na scéně a publikum po představení dostane zadarmo sklenku šampaňského. Ale v pondělí večer přišel  Peter Gelb s mnohem „divácky náročnějším“ vstupem do nového roku, a sice s premiérou Donizettiho Marie Stuartovny. S bezkonkurenčně pěvecky superobtížnou bel canto tragédií, která líčí osudový a životní střet mezi královnou Alžbětou a skotskou královnou Marií Stuartovnou, končící Mariinou popravou. Přesto, pokud si myslíte, že takové drama k oslavě konce starého a vstupu do nového roku nepatří a že je těžké si to představit, vězte, že jen stěží mohl Peter Gelb dát publiku lepší silvestrovský dárek, než toto hudebně skvostně nastudované a silně dramatické představení Marie Stuartovny.

Hvězdná americká mezzosopranistka Joyce DiDonato nastudovala titulní roli, která byla zpívána jak soprány, tak i mezzosoprány. DiDonato svým výkonem ukázala pěvecké mistrovství, v němž jsou všechny potřebné součásti – technika, zvuk, barva, odstín, dikce – sladěny tak, že tvoří přesvědčivý a výmluvný divadelní projev.

Režie Davida McVicara zvolila tradiční přístup, i když některé ostřejší barvy dávají inscenaci modernější nádech a působí jako metafora k dobovým kostýmům (John Macfarlane). V úvodní scéně v paláci Whitehall v Londýně, kde Elizabeth oslavuje nabídku k sňatku od francouzského krále, což – jak si myslí – ji otevře cestu k dobytí tehdejší Evropy, evokuje dekorace prostorný sál ze 16. století. Ale dřevem obložené stěny a klenba stropu jsou děsivě krvavě červené, avšak sbory dvořanů jsou naopak v krémově bílých šatech a oblecích, což už na samém začátku vytváří silné napětí.

Ve druhé scéně, v parku před věznicí na hradě Fotheringhay, kde Elizabeth Marii zadržuje, jsou zase všechny stromy holé a působí tak ponuře proti šedému pozadí, které tvoří zamračená obloha. Tato inscenace režiséra McVicara se sotva dá označit za odvážnou. Ale je lepší mít dobrou tradiční, než polovičatý koncept moderní režie, které jsou v Met zvykem. Tato McVicarova inscenace je vizuálně působivější a nápaditější, než Anna Bolena, kterou se otevírala sezóna 2011-2012, tedy první ze série tudorovských dramat z Donizettiho trilogie oper (druhá je právě Marie Stuartovna a následovat bude Roberto Devereux).

Tuto inscenaci ale hlavně vytváří Maurizio Benini, který již dlouho přináší spolehlivé dirigentské vedení a jasný názor na hru orchestru v belcanto provedeních. Jasný, jiskřivý a jistý výkon orchestru a sboru dodal inscenaci na přesvědčivosti. Benini chápe, že Donizetti nemůže znít jako konstantní doprovod, že melodie a vedení melodické linky musí být provázané se zpěváky a umožňovat kdykoliv vyzdvihnout a posílit jejich belcanto, nikoli prosazovat orchestrální doprovod.

Obsazení je vynikající. Pozoruhodný debut v Met, Elza van den Heever, třiatřicetiletá jihoafrická sopranistka, jejíž kariéra strmě stoupá na mezinárodní úrovni, je jiskřivou a emocionálně bouřlivou Alžbětou (Elisabetta). Její zpěv se zemitým nádechem a rychlým vibrátem není provplánově líbivý. Její hlas má především pronikavou hloubku a charakter, trylky koloratur dokáže vmžiku přejít do výbuchu žárlivosti a vzdoru.

Ve své závěrečné scéně, v níž Alžběta dává rozkaz k Mariině popravě, Elza van den Heever v těžkopádné róbě plné královských insignií téměř padá a fyzicky otřesena se snaží najít cestu k očištění svého svědomí. Někdo to může vnímat jako přehrávání, ale já jsem obdivoval právě onu syrovost a zranitelnost výkonu paní van den Heever. Ta se odhodlala také k tomu, že si nechala vyholit hlavu, což inscenátorům umožnilo vyhnout se výrobě drahé a komplikované dvojité paruky.

Matthew Polenzani se dá označit za spolehlivého belcantového tenoristu (je báječným Nemorinem v nové inscenaci Donizettiho Nápoje lásky, který otevřel tuto sezónu v Met). Je zmítán mezi láskou k odsouzené Marii a náhle vzplanutými city k Alžbětě. Ale jeho postava ustupuje do pozadí, tak jak se v příběhu stále více do centra pozornosti dostává Marie Stuartovna. Přesto Polenzani musel do role vložit hodně pěveckého i hereckého mistrovství a především v úvodních scénách působil velmi přesvědčivě. Ale i celkově dostál všem nárokům, zpíval s vervou, precizně a s přesvědčivostí.

Matthew Rose obdařuje svým robustním basem roli George Talbota (Giorgio), k Marii loajálního hraběte z Shrewsbury důstojností. Barytonista Joshua Hopkins v osobitém portrétu Williama Cecila (Guglielmo) vystihuje Alžbětina státního tajemníka přesnou kombinací opravdového upřímného zájmu a politické vypočítavosti. A sytým hlasem vládnoucí mezzosopranistka Maria Zifchak je přesvědčivou dvorní dámou.

Libreto Giuseppa Bardariho, vycházející ze Schillerovy divadelní hry, pohlíží na Marii Stuartovnu dost zjednodušeně. V době vzniku opery v devatenáctém století italské publikum Donizettimu jako římskému katolíkovi fandilo, protože se ve svém díle vůči protestantské královně vymezil a ukázal, co všechno může náboženská nevraživost způsobit.

Ačkoli historie tvrdí, že Marie a Alžběta se nikdy nesetkaly, Donizetti vycházející ze Schillera vkládá do opery scény jejich konfrontace, jako nejsilnější momenty celého díla. Souboj obou královen bývá na jevišti i soubojem dvou operních div, a právě to divák chce.

Zpočátku se Marie snaží vzbudit v Alžbětě sympatie, ale brzy obě královny začnou soupeřit nejen o nárok na anglický trůn, ale také o lásku hraběte Leicestera. A skvělá Joyce DiDonato rozpálená do běla svými emocemi označuje Alžbětu za „hanebného parchanta”. Slovy, která vedla při premiéře k problémům s italskými cenzory.

Poslední scénu libreta Donizetti propracoval sám. Pod tíhou blížící se popravy přizná Marie Talbotovi své hříchy a na popraviště vchází odhodlána, důstojně za doprovodu poklidného zpěvu sborů. Když Marie těsně před popravou začne vzpomínat na svůj vztah k Leicesterovi a loučí se s Annou, hudba hraje dál a dál. Někdo to po vypjaté scéně může vnímat jako další nekonečnou árii. Ale Donizetti dobře věděl, co dělá, a jeho kompozice posouvá emoce i drama tímto způsobem do další emocionální roviny .

Zpěv DiDonato je prostě nádherný, zní s jemností a libozvučně, dokáže vyzpívat bolest v srdci. Na několika místech, při tlumeném zpěvu sboru a ztišeném orchestru, DiDonato ohromí pianissimem ve velmi vysokých tónech, téměř neslyšitelným, které pak pomalu rozvíjí v plný a bohatě pulzující tón. Opustil jsem operní dům v přesvědčení, že jsem na příchod nového roku dobře připraven.

(The New York Times – 1.1.2013 – Anthony Tommasini)

***

Nový rok začal usedlou Marií Stuartovnou

Duet dvou sokyň – královen, vztekem jiskřící oči a vzájemné urážky. To je vrchol Donizettiho Marie Stuartovny. Ve finále prvního jednání této opery, která měla v pondělí v Met premiéru, Marie Stuartovna nazývá Alžbětu, královnu Anglie, bastardem nízkého původu.

Tahle část libreta byla považována za tak pobuřující, že v roce 1835 při světové premiéře v La Scale byla dílo po jediném představení cenzurou zakázáno.
‚
Pravda je, že Joyce DiDonato vzala vítr z plachet všem těm, kteří čekali, že uslyší křik hrudním hlasem, že tuto těžkou roli nedokáže přesvědčivě zazpívat. V obtížném rozsáhlém titulním partu této opery známá americká mezzosopranistka předvedla čistý a dostatečně průrazný tón i příkladnou muzikálnost. Dokázala vyklenout dlouhé, vysoké, zdánlivě nekončící melodické oblouky, aniž by jí docházel dech, a k tomu ještě navíc jednotlivé tóny obdařovala jemnou dynamikou. Co ovšem jejímu podání vášnivé skotské královny chybělo, byl pocit jakési extravagance. Z obrovského, a pro takovouto operu nepříliš vhodného hlediště Met zněl hlas DiDonato kompaktně, avšak při pianissimech vysokých tónů se ztrácel.

Na stejně vysoké pěvecké úrovni byl i Matthew Polenzani jako milenec Marie Stuartovny Leicester, a basista Matthew Rose jako dvořan Talbot. Trochu hůře dopadla Elza van den Heever jako královna Alžběta, jejíž soprán zněl dutě a představitelka se navíc po jevišti pohybovala málo elegantně, spíše jako hromotluk v sukni.

Scéna a režie Davida McVicara vyvolávala temný a tísnivý dojem, jako tomu bylo v 16. století v tudorovské Anglii. Scénograf John MacFarlane zvládl velmi hladce všechny potřebné přestavby (třeba z trůnního sálu na louku před vězeňskou celou) a McVicar přitom seskupoval účinkující do působivých, ale statických obrazů. Jeho prakticky jedinou režijní chybou je nepříliš zdařilé aranžmá královnina odchodu na popraviště, když nechal Joyce DiDonato vystupovat po špičkách po velmi strmém neschůdném schodišti v nepodajné červené noční košili.

Dirigent Maurizio Benini vedl orchestr velmi přesně. V partituře přitom udělal drobné změny – v několika scénách partituru transponoval tak, aby hlubšímu mezzosopránu Joyce DiDonato lépe vyhovovala.

Tato Stuartovna byla důstojným silvestrovským Gala v Met. Když o tom tak přemýšlím, tak zahájila rok, který pro Met snad bude střízlivější a levnější, ale i operně působivější.

(New York Post – 3.1.2013 – James Jorden)

***

Triumf DiDonato v Marii Stuartovně

Téměř 180 let po premiéře v La Scale uvedla Metropolitní toto dílo ve své historii poprvé, a to na Silvestra. Popravdě řečeno, abych byla přesnější, byly to dvě události. Tragedia lirica Donizettiho s libretem Giuseppa Bardariiho podle divadelní hry Friedricha Schillera. A pak ta, která začala, když Joyce DiDonato vstoupila na  scénu jako Marie.

Děj se točí okolo nároků na anglický trůn, a to mezi Marií, královnou Skotů, a Alžbětou, královnou Anglie – “nečistou a hnusnou bastardkou“, kterou Marie takto pošpiní v závěru prvního dějství. Titulní roli poprvé ztvárnila Maria Malibran, legendární diva, jejímž zpěvem se inspirovala Maria Callas a v současnosti také Cecilia Bartoli. V působivých scénách, jako je třeba Mariina zpověď sekretáři Talbotovi, slyšíme velké duety příštích Verdiho oper (Luisa Millerová, Rigoletto). Verdimu a jeho úspěchu tak Donizetti nezištně dláždil cestu ve Vídni (kde byl kapelníkem) i jinde.

Ačkoli není ničím výjimečná, umožňuje režie Davida McVicara a scéna i kostýmy Johna MacFarlanea Donizettiho drama nerušeně rozehrát. Odstíny černé, bílé a červené převládají, drak Tudorovců a koruna se lvem (symboly Skotska a Anglie) se objevují na zadní scéně ve Whitehallu, kde je podepsán rozsudek Mariiny smrti. Několik obrazů není moc povedených: například, když Marie zpívá o barvách květin a krásné přírodě v dekoraci ponuré mlhavé krajiny se spálenými stromy, která spíše připomíná Macbetha nebo dokonce Čekání na Godota. Na druhou stranu, scénografie závěrečné scény na zámku Fotheringhay je působivá právě prázdnou, ostře osvětlenou halou se všemi odstíny černé a šedé, kde se stoupenci Marie smutně dívají na popravčí špalek umístěný na vrcholu příkrého schodiště. V závěrečných okamžicích snímají dvorní dámy Marii bílý závoj a černé šaty, a královna vyrovnaně a ladně se zavázanýma očima stoupá po schodech, oblečená jen v karmínové noční košili. Donizettiho tlumená hudba a sbor šeptající slovo scure, “sekera”- jakoby bylo příliš děsivé ho vyslovit nahlas – a DiDonato v zářivě červených šatech zpívající své poslední tóny před smrtí: to vše proměňuje závěrečnou scénu v nezapomenutelný zážitek.

Joyce DiDonato, nyní na vrcholu své vokální a interpretační kariéry, nechápe klíčový prvek italské opery počátku devatenáctého století – belcanto – jen jako pouhou vokální exhibici. O její pěvecké virtuozitě se můžete přesvědčit ať už při jejím štíhlém, znělém, dokonale technicky neseném tónu v její závěrečné modlitbě nebo v závratných výškách vzdorné árie, v níž vyjadřuje pohrdání Alžbětou. V roce 1800, když byla hranice mezi mluveným a zpívaným divadlem ještě jen slabě zřetelná a teprve se utvářela, herci nahlas a zřetelně deklamovali. Malibran a další zpěváci pak přiváděli publikum k šílenství svými krkolomnými a jak břitva průraznými zpěvy. Donizetti ovšem mimo jiné patří ke skladatelům, kteří smysl slov spojili nádhernou hudbou: sladili hudbu a slovo.

Svědčí to jen a jen o mistrovství Joyce DiDonato , že s hlasem, který není velký, přitom dokáže pracovat tak bravurně. A to i v Metropolitní, kde publikum ocení hlavně průraznost hlasů, které „bourají sály“. Nejvíce za pozornost stojí její neochvějný cit pro hudbu i příběh. I v naší době dost málo vídaná vlastnost interpretů, která je však nezbytností pro interpretaci například Händela, Rossiniho a dalších, a kterou DiDonato tak skvěle vládne.

Ostatní zpěváci z obsazení se jen těžko mohli úrovni DiDonato rovnat. Matthew Rose jako Talbot se zhostil svého partu asi nejlépe v dlouhém duetu s Marií, kde se od ní dozvídá o rozsudku smrti. Matthew Polenzani s nejvíce nevděčnou rolí bezcharakterního a nestálého Leicestera zpíval působivě, jeho elegantně tvarované fráze vyzněly asi nejlépe v duetu s Talbotem na začátku opery.

Debutantka v Metropolitní Elza van den Heever z neznámých důvodů působí jako kovboj z Dodge City, který potřebuje poctivou starou herku, plivátko a dost žvýkacího tabáku. Tak vypadá i na scéně. Její hlas je jistý, znělý v horních rejstřících, při kterých si vyzpívala i potlesk na otevřené scéně. Je ovšem neznělý v nižších polohách, a tím velmi kontrastuje s břitkým a jiskřivým zpěvem Joyce DiDonato i ostatních představitelů. Joshua Hopkins jako Cecil a Maria Zifchak jako dvorní dáma Anna zvládli své vedlejší role se ctí.

Maurizio Benini bývá označován za nejlepšího rutinéra mezi dirigenty. Zejména delší orchestrální pasáže prvního dějství diriguje jaksi bez života, nudně, ochable. Naštěstí DiDonato svým jiskřivým, vznešeným a navýsost profesionálním výkonem dodává tomuto dlouho očekávanému příchodu Marie Stuartovny na jeviště Met dostatečnou důstojnost a můžeme jí za to být vděčni.

(The Classical Review – 1.1.2013 – Marion Lignana Rosenberg)
Gaetano Donizetti:
Maria Stuarda
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: David McVicar
Scéna a kostýmy: John MacFarlane
Světla: Jennifer Tipton
Choreografie: Leah Hausman
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2012 Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 19.1.2013)

Mary Stuart (Maria Stuarda) – Joyce DiDonato
Queen Elizabeth I (Elisabetta) – Elza van den Heever
Robert (Roberto) Dudley – Matthew Polenzani
George (Giorgio) Talbot – Matthew Rose
William (Guglielmo) Cecil – Joshua Hopkins
Jane (Anna) Kennedy – Maria Zifchak

www.metopera.org

Foto Ken Howard
Přeložila Jana Schwarzová, redakčně kráceno