Donizettiho Marie Stuartovna v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Dvě královny, tři milenci a jedna zaručená smrt
Maria Stuarda v Metropolitní s Joyce DiDonato

Není to tak dávno co vedení Metropolitní opery přemýšlelo nad tím, jak oprášit pro silvestrovské gala Netopýra s hostujícími hvězdami, které v přípitkové scéně zazpívají oblíbené Pucciniho árie přímo během bujaré párty na scéně a publikum po představení dostane zadarmo sklenku šampaňského. Ale v pondělí večer přišel  Peter Gelb s mnohem „divácky náročnějším“ vstupem do nového roku, a sice s premiérou Donizettiho Marie Stuartovny. S bezkonkurenčně pěvecky superobtížnou bel canto tragédií, která líčí osudový a životní střet mezi královnou Alžbětou a skotskou královnou Marií Stuartovnou, končící Mariinou popravou. Přesto, pokud si myslíte, že takové drama k oslavě konce starého a vstupu do nového roku nepatří a že je těžké si to představit, vězte, že jen stěží mohl Peter Gelb dát publiku lepší silvestrovský dárek, než toto hudebně skvostně nastudované a silně dramatické představení Marie Stuartovny.

Hvězdná americká mezzosopranistka Joyce DiDonato nastudovala titulní roli, která byla zpívána jak soprány, tak i mezzosoprány. DiDonato svým výkonem ukázala pěvecké mistrovství, v němž jsou všechny potřebné součásti – technika, zvuk, barva, odstín, dikce – sladěny tak, že tvoří přesvědčivý a výmluvný divadelní projev.

Režie Davida McVicara zvolila tradiční přístup, i když některé ostřejší barvy dávají inscenaci modernější nádech a působí jako metafora k dobovým kostýmům (John Macfarlane). V úvodní scéně v paláci Whitehall v Londýně, kde Elizabeth oslavuje nabídku k sňatku od francouzského krále, což – jak si myslí – ji otevře cestu k dobytí tehdejší Evropy, evokuje dekorace prostorný sál ze 16. století. Ale dřevem obložené stěny a klenba stropu jsou děsivě krvavě červené, avšak sbory dvořanů jsou naopak v krémově bílých šatech a oblecích, což už na samém začátku vytváří silné napětí.

Ve druhé scéně, v parku před věznicí na hradě Fotheringhay, kde Elizabeth Marii zadržuje, jsou zase všechny stromy holé a působí tak ponuře proti šedému pozadí, které tvoří zamračená obloha. Tato inscenace režiséra McVicara se sotva dá označit za odvážnou. Ale je lepší mít dobrou tradiční, než polovičatý koncept moderní režie, které jsou v Met zvykem. Tato McVicarova inscenace je vizuálně působivější a nápaditější, než Anna Bolena, kterou se otevírala sezóna 2011-2012, tedy první ze série tudorovských dramat z Donizettiho trilogie oper (druhá je právě Marie Stuartovna a následovat bude Roberto Devereux).

Tuto inscenaci ale hlavně vytváří Maurizio Benini, který již dlouho přináší spolehlivé dirigentské vedení a jasný názor na hru orchestru v belcanto provedeních. Jasný, jiskřivý a jistý výkon orchestru a sboru dodal inscenaci na přesvědčivosti. Benini chápe, že Donizetti nemůže znít jako konstantní doprovod, že melodie a vedení melodické linky musí být provázané se zpěváky a umožňovat kdykoliv vyzdvihnout a posílit jejich belcanto, nikoli prosazovat orchestrální doprovod.

Obsazení je vynikající. Pozoruhodný debut v Met, Elza van den Heever, třiatřicetiletá jihoafrická sopranistka, jejíž kariéra strmě stoupá na mezinárodní úrovni, je jiskřivou a emocionálně bouřlivou Alžbětou (Elisabetta). Její zpěv se zemitým nádechem a rychlým vibrátem není provplánově líbivý. Její hlas má především pronikavou hloubku a charakter, trylky koloratur dokáže vmžiku přejít do výbuchu žárlivosti a vzdoru.

Ve své závěrečné scéně, v níž Alžběta dává rozkaz k Mariině popravě, Elza van den Heever v těžkopádné róbě plné královských insignií téměř padá a fyzicky otřesena se snaží najít cestu k očištění svého svědomí. Někdo to může vnímat jako přehrávání, ale já jsem obdivoval právě onu syrovost a zranitelnost výkonu paní van den Heever. Ta se odhodlala také k tomu, že si nechala vyholit hlavu, což inscenátorům umožnilo vyhnout se výrobě drahé a komplikované dvojité paruky.

Matthew Polenzani se dá označit za spolehlivého belcantového tenoristu (je báječným Nemorinem v nové inscenaci Donizettiho Nápoje lásky, který otevřel tuto sezónu v Met). Je zmítán mezi láskou k odsouzené Marii a náhle vzplanutými city k Alžbětě. Ale jeho postava ustupuje do pozadí, tak jak se v příběhu stále více do centra pozornosti dostává Marie Stuartovna. Přesto Polenzani musel do role vložit hodně pěveckého i hereckého mistrovství a především v úvodních scénách působil velmi přesvědčivě. Ale i celkově dostál všem nárokům, zpíval s vervou, precizně a s přesvědčivostí.

Matthew Rose obdařuje svým robustním basem roli George Talbota (Giorgio), k Marii loajálního hraběte z Shrewsbury důstojností. Barytonista Joshua Hopkins v osobitém portrétu Williama Cecila (Guglielmo) vystihuje Alžbětina státního tajemníka přesnou kombinací opravdového upřímného zájmu a politické vypočítavosti. A sytým hlasem vládnoucí mezzosopranistka Maria Zifchak je přesvědčivou dvorní dámou.

Libreto Giuseppa Bardariho, vycházející ze Schillerovy divadelní hry, pohlíží na Marii Stuartovnu dost zjednodušeně. V době vzniku opery v devatenáctém století italské publikum Donizettimu jako římskému katolíkovi fandilo, protože se ve svém díle vůči protestantské královně vymezil a ukázal, co všechno může náboženská nevraživost způsobit.

Ačkoli historie tvrdí, že Marie a Alžběta se nikdy nesetkaly, Donizetti vycházející ze Schillera vkládá do opery scény jejich konfrontace, jako nejsilnější momenty celého díla. Souboj obou královen bývá na jevišti i soubojem dvou operních div, a právě to divák chce.

Zpočátku se Marie snaží vzbudit v Alžbětě sympatie, ale brzy obě královny začnou soupeřit nejen o nárok na anglický trůn, ale také o lásku hraběte Leicestera. A skvělá Joyce DiDonato rozpálená do běla svými emocemi označuje Alžbětu za „hanebného parchanta”. Slovy, která vedla při premiéře k problémům s italskými cenzory.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Maria Stuarda (Met New York)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (15) “Donizettiho Marie Stuartovna v Met

  1. Nejlepší přenos z MET v této sezóně a jeden z nejlepších vůbec. Snad naprosto dokonalé představení s vynikajícími hereckými a pěveckými výkony. Klasická, ale nikoli zaprášená a staromódní inscenace. Vše funguje! Kéž by se režiséři od McVicara poučili a místo vymýšlení nesmyslů se koncentrovali na vytváření postav a vztahů mezi nimi. Že je to málo? Není! A ne všichni to dnes umí! To je základ řemesla!

    1. Souhlasím, až na Joyce. Kvalitní výkon, ale ne pro její typ hlasu. Trápila se v nejvyšších polohách a to na mnoha místech byl její part v transpozici…

      A ještě jedna věc: zvuk v kinech. Mistrný mix jindy tak profesionálně odvedený od zvukařů z New Yorku tentokrát nebyl a první půle byla zvukově plochá tak, že zabila krásnpou partituru. Škoda, že se tentokrát zvukaři víc nesnažili.

      1. Konečně někdo, kdo JDD vysvětlil, co má zpívat. A to jí ubrali jen výšky, nebo rovnou transponovali celé arie? Buďte k laikovi shovívavý. Škoda, že jsem si neopatřil partituru, také bych jí mohl setřít. Takhle jsem si myslel, že to byl ne slušný, ale špičkový, možná životní výkon, který se slyší zřídka, prostě TOP STAR. Mohl byste mi doporučit nějakého solidního zpěváka, abych se příště tak neblamoval? A ti zoufalci v divadle se také mohli utleskat.

        1. Milý zoufalče mirone. Transponovali ji časti árií – pro ni na tělo je upravoval Benini. Ostatně nijak se tím netají a otevřeně o tom hovoří v PR pro OperaNews i o tom píší třeba v Opernweltu a Opernglassu, strjně jako v posledním čisle Opera Now či ve výše přetištěné recenzi. Nevím ale, jestli by vám partitura pomohla. Vyhodil byste za ni peníze a jako zoufalému propagátorovi Met za všech okolností a proti všem byste se pak jen trápil, pokud byste ten rozdíl mezi partiturou a záznamem zvuku z kina vůbec poznal. Protože ta Met, to nejposvátnější operní divadlo v celé galaxii to prostě udělalo, kvůli Joyce, ne proto aby ctilo autora a předlohu.

          1. a nebo je to takhle: For her part, DiDonato told the AP that she plans to use the performing edition of Maria Stuarda sung by Janet Baker at English National Opera in 1983, in which the role of Mary, Queen of Scots is sung by a mezzo and Elisabetta a soprano. “People know they’re not going to hear a high interpolated E-flat,” DiDonato is quoted as saying. “Hopefully, I’m establishing myself in the bel canto tradition. It’s going to be different, and I think that’s a good thing.”

        2. Nějaké vysvětlení (nejlépe, aby znělo autenticky s odvoláním na nějakou legendu) se musí vymyslet :-) Zpívala dobře a je to samosebou špičková pěvkyně. Ale tenhle koncept, do kterého se pustila a spojila ho s nahrávkou, kterou propaguje, by jí v případě, že se vrhne i so dalších Donizettiho královen na jevišti mohl na hlase uškodit, to souhlasím s panem Khailem i JP.

          Nicméně jste mirone obskurní diskutér :-) Na tom, že pro konkrétní zpěváky se k transkripci a úpravám partů uchylovali již i skladatelé původních partitur nebo byla kvůli hvězdám typu Callas, Sutherland korigována partitura “jejich dvornimi” dirigenty i to, že třeba Gruberová si zase naopak, když je ve formě nějaké to fis oproti tomu co je v norách původně přidá nebo tón podrží déle, není nic špatného, ani to není neobvyklé či renomé pěvce poškozující. Tak nač s tím tak bojujete? :-)

  2. Upravovat party bylo běžné již za Rossiniho – včetně transpozic. Navíc Alžběta i Marie jsou psány prakticky pro stejný hlasový obor. Aby se dosáhlo kontrastu, obsazuje se jedna tmavším mezzo hlasem, druhá sopránem. Proto je zapotřebí případných korekcí. Ale není to vynález MET.

    1. Já netvrdím, že to je vynález Met :-) Já to vysvětluji jen mironovi. Byť to asi nerad čte :-)
      Jen na okraj při premiéře, sedíc na family circle jsem pianissima slyšel velmi slabě. Ač Joyce, tuto velice společenskou dámu, znám dobře. I ona tento part a party příští bere jako jediný možný další vývoj ve své kariéře. Protože ji není třicet a mladé holky k zulíbání z Mozartovy kladiky či kalhotkové role už ji tolik nenabízejí…

  3. S čím bojuji, Dane? No, to je snad silné slovo, ale z duše je mi protivné, když někdo s vytrvalostí hodnou zatrpklé sboristky vymýšlí minusy toho, co jiný člověk vytvoří a přináší tím radost tisícům jiných. A když už se opravdu nic nenajde, tak si aspoň plivne. Vadí mi tenhle způsob ubohého opájení se vlastní “světovosti”. Těch lidí je možné litovat. Mně to však připadá spíš hloupé a nedůstojné a proti blbosti je třeba stavět hráze.

  4. Nevím s čím bojujete, patrně s vlastními běsy. Ale označovat vyjádřeních jiných za blbost je opravdu silné slovo. Každý včetně vás je pak co se týče blbosti na tom stejně…

    Mě zase vadí, když je někdo nekritický a neumí na věci nahlížet racionálně. Je mi z duše protivné vyzdvihovat cokoliv na úkor čehokoliv. Ve vašem podání vše a všichni, kteří se jen slovem dotknou Met kazí radost tisícům jiných. To určitě ne. Jenom jsou to lidé, kteří vidí i Met a její produkce racionálně, zdravě kriticky a nedělají z ní modlu. A tak nerozumím proč vy reagujete tak podrážděně na jakoukoliv adresnou, většinou oprávněnou a zdravě kritickou (ale mnohdy jen věcnou) poznámku k Metropolitní či dění v ní. A to i proto, že jsou to vždycky poznámky subjektivní a osobní, žádná dogmata či obecně platná doporučení nebo veřejná prohlášení.

    Mně to, že se o věcech mluví otevřeně, bez povinné úcty a třebas i kriticky, radost nekazí. Naopak mi ji to dělá. Protože není nic horšího než se uzavřít do bubliny a ukájet se dojmy výjimečnosti ať už vlastní nebo nějakého vybraného žánru, instituce, počinu (v jakémkoliv smyslu těchto slov). Zdravá a otevřená diskuse včetně kritiky je lepší než pustá chvála, byť ve vašem případě a Met jde zjevně o srdeční vztah.

    A ještě něco: Ani v případě této zbytečně vámi atakované diskuse nad DiDonato a jejím výkonem (mohl být lepší při premiéře, protože zpívat sopránový part mezzo hlasem v několika představeních za sebou je stejně obtížn, jako kdybyste čtrnáct dní mluvil fistulí ač jste baryton – po týdnu už se vám bude mluvit zatraceně špatně). Ani jeden z diskutujících nenapsal, že by snad DiDonato podala špatný výkon. Vyjádřili jen své dojmy z jejího zpěvu a volby repertoáru či jejího směřování v profesní kariéře. Určitě tím nezkazili radost tisícům lidí, ale mnohým z nás to dalo zajímavé impulsy k přemýšlení o jejím interpretačnm směřování… Třeba o tom, proč se začala zabývat těmito dramatičtějšími belcantovými party, proč vydává CD s nahrávkami barokní muziky, kam se chce po Rosinách a kalhotkových rolích Mozartovského ražení ve svých skoro 45 letech dál profesně posouvat a proč…

    1. Milý Dane, máte v mnohém pravdu. Já ale dokážu pochopit operního fandu, pro kterého je opera a zpěv vším, že to těžce snáší, když se o něčem, co on nadevše miluje, hovoří kriticky. Byť zdravě kriticky, Operní fanoušek s nadhledem neexistuje, stejně jako fanoušek fotbalový nesnese, když se negativně mluví o jeho týmu, kterému bezmezně fandí… Tak to je. To je fandovství…

  5. Ono to je vlastně Tudorovské téma. Opojeni mocí a slávou nevidíme sebe sama a své světské nedostatky. Obklopeni věrnými dvořany si necháváme špatně a falešně našeptávat…

    Met sebe sama nezařazuje do kontektu světového operního děni a jeho posunů, sama sebe prezentuje jako něco výjimečného a zrcadlo svým zejména inscenačním postupům nastavuje je výjimečně…

  6. No, tak fajn, hoši. Zase jste upustili trochu jedu, ujistili se o své světovosti a kritickém supernadhledu, i o tom, že já jsem z těch untermenschen, kteří se identifikují s onou strašnou MET, poplácali se po zádech, a teď můžete dál spokojeně snít o své nadřazenosti. Paráda, žijte si na té půdě blaze.

Napsat komentář