Drážďanští Mistři pěvci norimberští
Wagnerovi Mistři pěvci norimberští měli premiéru v Mnichově v červnu 1868 a už po půl roce, v lednu 1869, byli uvedeni v tehdejší Královské opeře v Drážďanech. Skladatelova cesta – dá se říci – k německému národnímu tématu je velmi zajímavá. Poprvé se s ním skladatel setkal jako šestnáctiletý, kdy žil s rodinou v Lipsku a viděl zde činohru Hans Sachs od Ludwiga Dernheisteina. Další podnět byl později v Drážďanech, kde zhlédnul v roce 1842 operu Alberta Lortzinga Hans Sachs. Tato postava jej velice zaujala.
Další inspirací byly pěvecké soutěže v německých městech. První se Wagner osobně zúčastnil na pěveckém koncertě více než tisícičlenného mužského sboru ve Frauenkirche v Drážďanech. Druhý den byla veselice a rozjaření účastníci též pluli na Labi v ozdobených lodích. Samozřejmě k zájmu o toto téma přispěl i Wagnerův pobyt v Norimberku, kde se příběh opery odehrává. Zajímavé je též to, že se próze opery věnoval již za svého léčebného pobytu v Mariánských Lázních, tedy ještě mimo Lohengrina, který tam částečně vznikal také.
Nynější Mistři pěvci jsou v Drážďanech uváděni v koprodukci s loňským Velikonočním festivalem v Salcburku. Ten je již řadu let v podstatě v gesci drážďanského operního souboru a Staatskapelle Dresden v čele Christianem Thielemannem, která je rezidenčním orchestrem festivalu. Předtím to byla doména Berlínských filharmoniků. Vybrané operní tituly se tedy nejprve uvádějí v Salcburku a pak v Drážďanech. Dalším partnerem inscenace je Národní divadlo v Tokiu. Wagnerovo dílo inscenoval velmi srozumitelně a invenčně intendant opery v Norimberku Jens-Daniel Herzog (často pracuje i v činohře) se scénografem Mathiasem Neidhardtem, který vystudoval Drážďanech. Vkusné kostýmy, novodobé i středověké, vytvořila Sibylle Gädecke. Je to takto dohromady často spolupracující tým. V Semperově opeře třeba inscenovali před několika lety Lortzingova Pytláka, a to velmi poutavě a zábavně. Výtečná byla choreografie Ramsese Sigla, která dokázala dokonale rozpohybovat vše, co na jevišti bylo.
Světla zhasínají, přichází hlavní hudební osobnost večera, šéf renomované drážďanské Staatskapelle, dirigent Christian Thielemann. První briskné tóny předehry s motivem pochodu mistrů pěvců a města Norimberka se nesou do posledního místa zaplněným krásným velkým sálem. Otevírá se opona a k velikému překvapení vidíme další, zmenšenou kopii nádherně zdobeného portálu Semperovy opery se dvěma stejnými proscéniovými lóžemi a dvěma řadami identických červených divadelních křesel zaplněných diváky, povětšině tedy váženými cechovními mistry (okamžitě mi to připomnělo inscenaci Wagnerova Ringu na zdejším jevišti, kde byla velmi podobná sedadla, jen obrácená směrem k divákovi), a druhým, samozřejmě menším jevištěm. Na tom se po rozhrnutí další menší opony objevuje dekorace interiéru kostela sv. Kateřiny v Norimberku, kde se koná mše svatá. Mladý francký rytíř Walther von Stolzing, poslední svého rodu, který prodal svůj hrad a chce se usadit jako měšťan ve zdejším městě, zálibně pozoruje zbožně se modlící Evu, dceru zlatníka Pognera, kterou doprovází její společnice Magdalena.
Po skončení obřadu se s dívkou, které též není lhostejný, krátce schází. Dozvídá se, že její otec, vážený zlatník Vít Pogner, ji chce provdat za toho, kdo vyhraje v nastávající mistrovské pěvecké soutěži. Stolzing, poučený o regulích pěveckého klání od učedníka Davida, jinak nápadníka Magdaleny, se rozhodne přihlásit jako pěvecký kandidát. Ve výběrovém kole zazpívá Walther svoji píseň na malém divadelním jevišti porotní komisi složené z dvanácti mistrů, jejichž barevné fotografické portréty visí nad jevištěm. Vše se děje za přísné kontroly merkýře, městského písaře Sixta Beckmessera, který tuší ve Waltheru Stolzingovi velkého potencionálního soka. Zaznamenává proto na tabulku každou pěvcovu chybu (dle regulí jich nesmí být více než pět).
Zde bych vložil vsuvku ohledně dění na malém jevišti po Stolzingově zkušební písni. Objeví se zde mimo rozpohybovaný sbor učedníků též tři tlustí okřídlení andílkové s velkými ženskými prsy, vypadající opravdu spíše jako příslušnice ženského pohlaví. Tomu jsem bohužel nerozuměl. Náš nový zpěvák ovšem před konzervativními mistry-soudci neuspěje. Na otázku pekařského mistra Kothnera, kde se rytíř učil básnickému a pěveckému umění, odpovídá, že od Walthera von Vogelweide a ptáků; sklidí od většiny porotců výsměch. Zastává se jej jen Pogner, který se s ním poznal již dříve, ale hlavně básník a ševcovský mistr Hans Sachs (jediná autentická historická postava děje), který porozuměl – sice proti norimberské pěvecké a básnické tabulatuře – avantgardnímu, ale hlubokému a poetickému významu rytířovy písně. Nebudu se již dále zabývat obsahem děje a vrátím se ke koncepci inscenátorů. Ti vyložili dílo tak, že se vlastně odehrává na divadle, kde se připravuje ono pěvecké soutěžení a děj kolem něho. Hlavním intendantem a režisérem je právě ústřední postava opery Hans Sachs.
Na začátku druhého dějství se tak nejdříve neocitáme v dílně ševce Sachse, ale v kanceláři ředitele divadla, kde je na stěně vidět program repertoáru a rozpis zkoušek. Díky důmyslně řešené scénografii se na otáčecím jevišti kontinuálně objevují různé scény a místa děje, ale vždy je vidět, že jsme na scéně onoho menšího divadla. Je třeba natočené zezadu, takže vidíme konstrukci portálu a zákulisí. Nebo třeba v patře nad jevištěm jsou vidět divadelní šatny, v nichž se připravují někteří aktéři probíhajícího děje. Dostáváme se dle libreta na večerní norimberskou uličku; v našem případě je to sad rozkvetlých šeříkových stromů, kde rozezlený Walther roztrhává fotografické obrazy odsoudivších jej mistrů pěvců, a to za přítomnosti Evy. Portrét jejího otce Pognera nezničí. Přesuneme se též konečně do opravdové Sachsovy ševcovské dílny. Dále již bohužel není prostor popisovat nové a nové scény a zápletky…
Teď podrobněji k hudební stránce. O vynikajících kvalitách zdejšího orchestru nelze pochybovat. Samozřejmě Wagnera umí. Jen mi trochu připadalo, že dirigent Thielemann někdy popustil uzdu hlučnosti orchestru, ale může to být způsobeno i akustikou sálu ve třetím pořadí. Povětšině mám vždy místa v přízemí, kde intenzita orchestrálního zvuku není až tak velká. Početný Sbor Semperovy opery pod vedením Jana Hoffmana byl dokonalý. Pokud se týká sólistů, byli velice vyrovnaní a na velmi vysoké úrovni. Samozřejmě někteří z nich byly hvězdy téměř první velikosti. Představitele Hanse Sachse, komorního pěvce Georga Zeppenfelda, jsem slyšel ve velkých rolích v Bayreuthu a na dalších prestižních scénách častokrát. Se svým měkkým vysokým basem byl vždy vynikající. Myslím, že Sachs je pro něj role šitá na míru; též po stránce herecké i výrazové se s ní popasoval výtečně. S velikým procítěním zpíval třeba velmi známý Sachsův Fliedermonolog (Šeříkový monolog) v druhém dějství. Je prostě velmi lidský a civilní, a tím dnešní generaci blízký a srozumitelný.
Rovněž ukrajinský bas Vitalij Kovaljov, žádaný po celém světě, předvedl svého Pognera s rozšafnou důstojností a krásným, znělým hlasem. Městský písař a sok Stolzingův Beckmesser našel výtečného představitele ve vídeňském barytonistovi Adrianovi Erödovi. Vzpomínám na jeho báječně zpívaného Valentina ve vídeňském provedení Gounodova Fausta, a to je diametrálně rozdílné zpívání než to Beckmesserovo. V této velice obtížné roli, kterou již zpíval na jiných světových jevištích, exceloval Eröd i herecky. S rolí Davida se se ctí vypořádal komediální Sebastian Kohlhepp. Velmi mne překvapilo, jak bylo obsazeno devět postav jednotlivých mistrů pěvců – velmi kvalitními umělci, někdy i známých jmen a představitelů velkých rolí.
Na závěr zmíním představitele Walthera von Stolzinga, Klause Floriana Vogta. Tento řadu let zpívající a stále mladě vypadající pěvec začínal původně jako hráč v orchestru, ale brzy se objevil jako velmi žádaný tenor. Dokonce jeden čas byl sólistou v drážďanské opeře. Zde jsem ho viděl před lety například jako vynikajícího Lohengrina, ale zpíval třeba i Jeníka v Prodané nevěstě. Dnes je doma na všech nejvýznamnějších scénách včetně Metropolitní opery i Bayreuthu. Zde jsem ho zažil právě jako Stolzinga v ne příliš zdařilé inscenaci Mistrů pěvců v režii Kathariny Wagner v roce 2002. Jeho jasný, spíše lyrický, ale dostatečně průrazný hlas a výborný zjev jsou jeho velikou devízou. Role Stolzinga, kterou již ztvárnil mnohokrát, je pro něj ideální. V jeho výkonu nebylo zjevných chyb nebo zaváhání a svoji píseň v závěrečné Festwiese zazpíval bez jakékoli únavy po skoro šestihodinovém maratonu.
Ženské postavy jsou v opeře vlastně jen dvě. Evu zpívala na záskok, již týden předem oznámený, hezká Američanka, známá sólistka působící v evropských divadlech, Sara Jakubiak; odvedla roli svým pěkným mladodramaticým sopránem bez problémů a po jevišti se pohybovala, jako kdyby nebyla v náročné úloze v této inscenaci poprvé. Magdalenu, Evinu společnici, ztvárnila nově jmenovaná komorní pěvkyně a dlouholetá sólistka drážďanské opery Christa Mayer. Pro zpěvačku, která zpívá mimo jiné velké wagnerovské party, nebyla tato relativně menší role žádným problémem.
Uvedu ještě báječně zahranou předehru ke třetímu jednání, mimo jiné s motivem závěrečného Sachsova oslavného monologu, a musím se vrátit k mistrovsky sezpívanému kvintetu, kdy Sachs, Eva, Walther, Magdalena a David stojí ke konci scény v náhle ztemnělé Sachsově dílně na forbíně ve světle seshora nasměrovaných světelných spotů. Tím se stávají středem maximální pozornosti. Následuje kontinuální proměna na poslední obraz, Feswiese, kde se projevilo vynikající sezpívání sboru, který nadšeně vítá Hanse Sachse a další mistry pěvce. Ve zkratce: Beckmesser se zesměšní svojí nemožně zazpívanou písní, jejíž text sebral ze Sachsova stolu, a nepomáhá mu ani tvrzení, že autorem je právě Sachs. Vyvrací a dokazuje to svým přesvědčivým zpěvem Walther (samozřejmě naprosto vynikající Klaus Florian Vogt), který za jásotu všech vyhrává. Hans Sachs zaujme svým závěrečným, dá se říci filozoficko- politickým zpěvem ke všem přítomným, v němž vyzývá k soudržnosti a sjednocení, aby se umění stalo národním. Dvakrát se zde objeví slovo německý a německá země. Nakonec v době, kdy Wagner operu psal, byly německé země velmi roztříštěné na řadu vévodství a knížectví a až později došlo k vytvoření německé říše za císaře Viléma II.
Úplný konec opery však režisér pojednává trochu jinak, než jak je to dle Richarda Wagnera. Walther von Stolzing dostává od zlatníka Pognera jako odměnu svůj portrét, jehož přijetím se zařazuje mezi mistry pěvce. Ten však k velkému údivu i rozhořčení všech nechce poctu přijmout. Po nastalém konfliktním výstupu se Sachsem, za přítomnosti Evy a Pognera, rozčilená Eva portrét roztrhne a oba mladí, Walter s Evou, se vezmou za ruce a rychle utíkají pryč, protože nemají zájem zůstat v současném konzervativním společenství…
Ještě bych se krátce vrátil k výtvarné stránce inscenace. V loňském roce na jaře byla opera uvedena ve velkém Festspielhausu v Salcburku, jehož architektura je strohá a jeviště má skoro dvojnásobnou šíři než portál v Semperově opeře. Tam onen výtvarný efekt divadla na divadle nemohl být, dle mého názoru, takový jako letos v Drážďanech, už jen z toho důvodu, že architektura postavené divadelní scény zde koresponduje se slohem portálu a lóží Semperovy opery. Tím celkově užší scéna působí daleko kompaktněji. Určitě je též rozdílná akustika.
Odměnou za nezapomenutelný zážitek byl dlouhý aplaus, ale ozvalo se i ojedinělé bučení, které však zaniklo v síle potlesku a výkřiků nadšení. Myslím, že tito Mistři pěvci jsou cestou, jak získat dnešního a samozřejmě i mladého diváka pro operní představení.
Hodnocení autorem recenze 85 %
Richard Wagner: Mistři pěvci norimberští
Semperoper Dresden
Psáno z reprízy 16. února 2020
Hudební nastudování: Christian Thielemann
Inscenace: Jens-Daniel Herzog
Výprava: Mathis Neidhardt
Kostýmy: Sibylle Gädeke
Licht Fabio Antoci
Sbormistr: Jan Hoffmann
Choreografie: Ramses Sigl
Dramaturgie: Johann Casimir Eule, Hans-Peter Frings
Hans Sachs: Georg Zeppenfeld
Veit Pogner: Vitalij Kowaljow
Kunz Vogelsang: Iurie Ciobanu
Konrad Nachtigall: Günter Haumer
Sixtus Beckmesser: Adrian Eröd
Fritz Kothner: Oliver Zwarg
Balthasar Zorn: Markus Miesenberger
Ulrich Eißlinger: Patrick Vogel
Augustin Moser: Beomjin Kim
Hermann Ortel: Rupert Grössinger
Hans Schwarz: Christian Hübner
Hans Foltz: Roman Astakhov
Walther von Stolzing: Klaus Florian Vogt
David: Sebastian Kohlhepp
Eva: Sara Jakubiak
Magdalene Christa Mayer
Ein Nachtwächter Alexander Kiechle
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden
Eine Koproduktion mit den Osterfestspielen Salzburg, dem Tokyo Bunka Kaikan und dem New National Theatre, Tokyo
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
