Drážďany: Hoffmann s lotrem po levici a múzou po pravici

  1. 1
  2. 2
  3. 3
S Offenbachovými Hoffmannovými povídkami je to odjakživa složité. Kvůli autorově předčasné smrti nezískala jeho „fantastická opera o pěti dějstvích“ nikdy definitivní tvar, takže není vyloučeno, že množství jejích edic, úprav a verzí ještě zdaleka není u konce. S každou novou variantou, jak s operou nakládat, pak automaticky přichází i jistý posun v pohledu na význam a motivace jejích jednotlivých postav, tu titulní nevyjímaje... S „Hoffmannkami“ se zkrátka od premiéry v roce 1881 v Komické opeře v Paříži odehrálo a stále odehrává nejedno dobrodružství; pověrčiví divadelnící jim navíc přisoudili i punc jakéhosi prokletého díla, jehož uvádění přivolává na dotyčné soubory pohromy v podobě požárů, výbuchů, záhadných úmrtí a dalších katastrof. Je tedy více než s podivem, že se všechny tyto podivuhodné reálie týkají jednoho ze základních děl světového operního repertoáru, bez jehož aktuální inscenace žádná významnější scéna nemůže fungovat déle než jedno desetiletí.
J. Offenbach: Les contes d’Hoffman - Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)
J. Offenbach: Les contes d’Hoffmann – Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)

Nepřekvapí tedy, že nová produkce Hoffmannových povídek se v aktuální sezoně stala začátkem prosince i jednou z premiér drážďanské Semperovy opery. Dirigent Frédéric Chaslin a režisér Johannes Erath, tedy v obou případech divadelníci více než zkušení a respektovaní, v ní představili divákům verzi od Michaela Kaye a Jeana-Christopha Kecka. Nejsem offenbachovským specialistou, abych posoudil, do jaké míry inscenátory inspirovala k výslednému tvaru právě tato úprava a do jaké některý z nich její podobu případně sám inicioval (osobně mi až doposud bylo známo jen zpracování, pod nímž je podepsán pouze Michael Kaye). Výsledná koncepce nynějšího uvedení je ovšem tak osobitá, že se nemohu zbavit následujícího podezření: totiž že takto poskládánané pořadí hudebních čísel, umně kombinující moderní Kayovu úpravu s více než sto let starou, takzvanou choudenskou verzí, vzniklo právě za účelem realizace režijního záměru, jakým je ten z dílny Johannese Eratha.

Režisér nejprve přichází se starým dobrým nápadem divadla na divadle, který ovšem – naroubován právě na děj Hoffmannových povídek – působí dosti nezvykle. Hned na začátku se totiž před pozadím, tvořeným obří deskou s vyobrazením interiéru Semperovy opery, představuje Múza coby mládenec v nadčasově střiženém fialovočerném obleku (kostýmy Gesine Völlm). Zazpívá svou vstupní árii, sklidí potlesk publika, převezme květiny a jde se posadit do lóže napravo od jeviště. Totéž vzápětí učiní i Lindorf, plešatý zavalitý muž v oděvu trochu jiného střihu, ale stejných barev, jakými byly i ty Múziny. I on se pak uvelebí v lóži, ovšem té protější. Důmyslné scénické kouzlo následně odhalí, že obraz na scéně byl vlastně složen z jednotlivých do sebe poskládaných portálů. Ty se začnou jeden po druhém sunout do pozadí, aby pomohly vytvořit decentně elegantní, byť trochu zanedbaný sál. Jeho podlaha se zdvihá stupňovitě vzhůru a jak se následně ukáže, každý z těchto celkem tří stupňů slouží jako autonomní prostor pro další dění (scénografie Heike Scheele a Norman Heinrich, osvětlení Fabio Antoci).

A číslo tři také postupně nabývá na významu. Nejen, že rozevlátý básník Hoffmann přichází mezi náhle se vynořivší pestrou společnost, aby jí vyprávěl příběhy o svých třech dávných láskách Olympii, Antonii a Giuliettě, ale to vše se odehrává paralně na zmíněných třech scénách. Diváci z lóží, tedy Múza a Lindorf (padouch, který si bude později říkat také Coppélius, Doktor Miracle a Dapertutto), se záhy do děje zapojí také a najevo vychází zajímavá skutečnost. Hoffmann, Múza a Lindorf tvoří jakousi trojjedinou bytost, respektive Múza je zjevně pozitivní a tvůrčí stránkou básníkovy osobnosti, zatímco Lindorf tou temnou a ničitelskou…

J. Offenbach: Les contes d’Hoffman - Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)
J. Offenbach: Les contes d’Hoffmann – Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)

V následujícím aktu je tato trojice svědkem, jak kouzelnickým trikem – spojením tří skleněných krychlí se třemi částmi  ženského těla – vzniká postava loutky jménem Olympie. Její oděv, neboli nadýchaná bílá sukně s korzetem, je po celou dobu Hoffmannovým fetišem, do nějž si umělec projektuje své vysněné lásky.

Když se proto v šatech objeví skutečná ženská postava, básníkovi se doslova zhmotní jeho sen. Před početným shromážděním, tvořeným jen slepci s černými brýlemi (kdo jiný kromě okouzleného Hoffmanna by také uvěřil, že je Olympia skutečnou dívkou!), obstoupí loutku naše ústřední trojice a pygmalionsky jí vdechne život. Umělá žena tak dostává z lidských vlastností a talentů ode všeho trochu… Cynické zlo v podobě Lindorfa ovšem Hoffmannovi vmete do tváře, že se zamiloval jen do neživého mechanismu, a Olympii opět rozřeže na kusy. Před zoufalým básníkem pak všichni se smíchem snímají své černé brýle a titulní nešťastník tak zjišťuje, že skutečným slepcem byl po celou dobu jen on sám.

J. Offenbach: Les contes d’Hoffman - Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)
J. Offenbach: Les contes d’Hoffmann – Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)

Emocionálním i výtvarným vrcholem představení je nepochybně další dějství. Do uvedeného prostoru přibude na střední scénu zborcený klavír, u nějž sní nemocná Antonie o kariéře zpěvačky, v níž jí její choroba brání.

J. Offenbach: Les contes d’Hoffman - Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)
J. Offenbach: Les contes d’Hoffmann – Semperoper Drážďany 2016 (foto © Jochen Quast)

Jako symbol hudby se na scéně zjevuje Múza v Hoffmannem tolik adorovaných bílých šatech a její píseň je předzvěstí příchodu básníka samotného. Mladík na Antonii apeluje, aby se skutečně vystříhala zpěvu, neboť ten by se jí mohl stát osudným, ale nakonec mu připadne jen úloha pasivně sledovat z Múziny lóže další běh věcí. Z filmového příběhu, promítaného na kulisy a zobrazujícího Antonii, procházející se po chodbách Semperovy opery (video Alexander Scherpink), přítomný Doktor Miracle doslova vyčaruje operní budovu skutečnou. Opět se tedy sestaví dohromady obraz interiéru divadla, který jsme viděli na počátku inscenace. Zatímco se posuvem přibližuje směrem k divákům, celá Sächsische Staatskapelle i s dirigentem Frédéricem Chaslinem vyjede na pohyblivé podlaze orchestřiště asi o metr vzhůru (přiznávám, že něco takového jsem viděl poprvé). Mezi všemi těmito jevištními zázraky stojí Antonie – jak jinak, než v bílé sukni a korzetu – a za přítomnosti stejně oděného ducha své zemřelé matky a Miracla se rozhodne zpívat… Padne však k zemi mrtva a zkoprnělý Hoffmann může jen spekulovat, zda dívku ke „smrti uměním“ přivedlo setkání s nesobeckou Múzou nebo s vypočítavým mamonářem Miraclem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Les contes d'Hoffmann (Semperoper Drážďany 2016)

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář