Drážďany: Nebezpečně pohádkový Únos se Simonou Šaturovou

Pokud si dobře vzpomínám, většina článků, které jsem až dosud věnoval hudebnímu dění v Drážďanech, obsahuje krátké připomenutí jednoho prostého faktu: totiž jak máme z Čech do této kulturní metropole blízko a že by bylo hříchem toho čas od času nevyužít. Skutečnost, že například z Prahy můžeme být u Semperovy opery méně než za dvě hodiny (což samozřejmě platí pro variantu jízdy autem po teď už plně zprovozněné dálnici), by měla činit z „Florencie na Labi“ prvořadý cíl našich milovníků kvalitní hudby či výtvarného umění. Krátká vzdálenost mezi oběma městy s sebou ovšem kromě mnoha výhod nese také důležitý aspekt, kterému se lze v úvahách vyhnout jen obtížně. Jedná se vlastně jen o otázku, jak ve srovnání s drážďanskou kulturní nabídkou obstojí ta pražská...

Takové téma by se dalo pochopitelně rozvíjet dlouho a bylo by ho možné nazírat z mnoha různých úhlů, nicméně v jednom aktuálním případě se domnívám, že z pomyslného souboje Praha – Dráždany vyšel zase jednou úspěšněji ten druhý. A ještě ke všemu v kategorii, kde by měla mít zrovna Praha všechna důležitá esa v rukávu. Zkrátka a dobře: zatímco do Prahy musel na počátku letošního roku dorazit Plácido Domingo a vysvětlit všem přítomným na tiskové konferenci ve Stavovském divadle, jak výraznými milníky hudební historie byly zdejší premiéry oper Don Giovanni a La Clemenza di Tito, v Semperově opeře v Dráždanech mají o významu Wolfganga Amadea Mozarta a jeho uměleckého odkazu zřejmě o poznání jasněji. Osobní skladatelova spojitost s městem je přitom oproti té pražské téměř nesrovnatelná. Z jeho vrcholného tvůrčího období je připomínána v podstatě jen krátká návštěva o Velikonocích roku 1789, během níž zde byl Mozart přítomen na několika koncertech svých komorních skladeb. Přesto však v Drážďanech najdeme nejen Mozartův pomník, ale na jevišti zdejší první operní scény se setkáme s péčí o jeho dílo tak příkladnou, že je třeba před ní uznale smeknout.

Festival s názvem Mozart-Tage in der Semperoper proběhl v uvedeném divadle ve dnech 14. – 28. dubna 2017 a divákům se během něj naskytla možnost navštívit pět zdejších inscenací Mozartových oper, přičemž jedna měla v rámci přehlídky dokonce svou premiéru. K oněm starším titulům patřila produkce titulu La Clemenza di Tito s exkluzivním obsazením (Giuseppe Filianotti, Véronique Gens, Elena Gorshunova a další), dalšími třemi byly opery s librety Lorenza da Ponte, které zazněly shodně pod taktovkou dirigenta Omera Meir Wellbera. Také Figarova svatba, Così fan tutte a Don Giovanni se honosily hvězdnými jmény: ve stěžejních rolích v nich vystoupili Danielle de Niese, Maria Bengtsson, Katija Dragojevic, Lucas Meachem, Lorenzo Regazzo, Kostas Smoriginas a další.

A ona zmíněná premiéra? Novou mozartovskou operní inscenací v Dráždanech se stala 15. dubna produkce Únosu ze serailu v režijním a scénickém pojetí holandského divadelníka Michiela Dijkemy. K tomu je nutno říci hned úvodem, že tento tvůrce evropského renomé se svým debutem v Semperoper zapsal do paměti zdejších návštěvníků nepochybně na dlouho… Kdo by však očekával, že se to stalo díky nějakému skandálnímu výkladu, těžícímu z (opět) aktuálního konfliktu mezi západním a islámským světem, byl by ale nejspíš značně překvapen. Konečně, zrovna v Semperově opeře, která si dlouhodobě buduje image divadla tolerantního a otevřeného k lidem všech národů, kultur a vyznání, bychom se asi výrazně konfrontační inscenace s náboženským podtextem momentálně tak jako tak nedočkali. Dijkema ovšem ohromil drážďanské publikum něčím jiným: na scéně se objevila inscenace dokonale pohádkového střihu, vypracovaná výtvarně a technicky s brilancí, jaká už se dnes na operních scénách prakticky nevyskytuje.

Dijkemova orientální říše, do níž přijíždí mladík Belmonte osvobodit milovanou Konstanzi ze spárů vladaře Bassy Selima, přitom rozhodně není pohádkou bez kazů. Na jednom podstatném se dokonce celá rozkládá: je to svět v neustálém pohybu a na velmi nepevných základech, protože Selimovo panství je zkrátka jen jedna velká nehostinná bažina. Ostrůvky plné bujné vegetace a nejrůznější fauny, mezi níž nechybí ani velmi realistický krokodýl nebo divoké kachny, se tak každou chvíli kamsi přesouvají nebo zcela mizí, aby mezi nimi Belmonte v honosném barokním odění brčálově zelené barvy (jeden z mnoha nápaditých a opulentních kostýmů Claudie Damm a July Reindell) konečně našel bohatě zdobenou bránu do Selimova „serailu“. Zde pak začíná velké akční dobrodružství, sice možná oproštěné od hlubších psychologických ponorů do jednání a motivací postav, ale zato plné fantazie a neutuchajících gagů a nápadů. K setkání Belmonta s už dříve zotročeným přítelem Pedrillem tak dochází ve chvíli, kdy se Konstanzin zachránce už téměř utopil ve zrádném terénu; následné svlékání zablácených svršků a realistické odstraňování pijavic z těla dokazuje, že jen s nějakými náznaky na scéně se pan režisér rozhodně nespokojí…

Sám Bassa Selim pak vstoupí do děje jako středobod dechberoucího průvodu, tvořeného zástupy zbrojnošů, bizarními vozy, taženými velbloudy a množstvím dívek z jeho harému. Tureckému mocipánovi jde ovšem evidentně  jen o lásku a přízeň jediné z nich – krásné Konstanze. Oproti groteskním námluvám Selimovy pravé ruky, hřmotného Osmina, který se při společné sklizni jakýchsi bahenních plodin marně dvoří Pedrillově dívce Blonde, je však uhlazený sultán o poznání rafinovanějším svůdcem. První polovina představení tak končí Selimovým a Konstanziným dostaveníčkem na blatech, které před tím vyzdobilo služebnictvo bezpočtem rozžatých svícnů. Přestože chce nešťastná dívka zachovat svému Belmontovi věrnost, Selim jí rozhodně nenechává chladnou. Když jí meč, který na ni před tím hrozivě vytasil, následně sám vloží do rukou a vyzývá ji, aby ho raději zabila, než ponechala bez své náklonnosti, je to pro Konstanzi jen další těžká zkouška v dilematu, pro kterého z obou mužů se vlastně rozhodnout…

Celá druhá polovina inscenace je pojata jako kompaktně řešená groteska setkání obou mileneckých párů a jejich následného dramatického útěku ze Selimova zajetí. Okamžik, kdy obě dívky (v tomto případě jen jejich loutky) prchají ze sultánova paláce do zahrady a sjíždějí při tom dramaticky na laně, nataženém přes celé jeviště, dokonce vyvolal spontánnní aplus v publiku. Úprk neohrožené čtveřice za svobodou ovšem končí vskutku děsivým okamžikem – polapením Osminem a jeho pochopy a připoutáním všech uprchlíků na mučidla, na nichž mají potupně skončit jejich životy. Sám se bez mučení přiznávám, že tak rafinovanené, do detailu vyrobené a patrně i funkční útrpné mechanismy jsem dosud neviděl ani v muzeu, natož v divadle… Usmažení, rozčtvrcení, uškrcení a rozdrcení mladých hrdinů nicméně zabrání Selimovo ušlechtilé gesto, s nímž je propustí a nechá odjet zpět do vlasti. Snad jen Konstanzin zoufalý pohled ze vzdalující se loďky na sultána – gentlemana prozrazuje, že dilema, jak se rozhodnout mezi jím a Belmontem, možná stále není uspokojivě vyřešeno…

Výše popsané dění na jevišti má podle mého názoru díky své vizuální a režijní podobě šanci zaujmout diváky od dětských až po ty v seniorském věku a se zálibou v konvenčně a srozumitelně pojatých inscenacích. Ale své si v tomto Únosu ze serailu jistě najde i náročnější milovník opery: Dijkemův nápad stvořit na prknech Semperoper říši od základů stejně nepevnou a zranitelnou, jako jsou lidské vztahy a city, je sám o sobě stejně obdivuhodný, jako – přes veškerou vnějškovou zábavnost – i varující.

Úspěchu nové produkce ovšem nepochybně značně napomohlo i špičkové pěvecké obsazení. Sopranistku Simonu Šaturovou u nás naštěstí není třeba blíže představovat, a její Konstanzi jsme mohli poznat i díky zatím poslednímu uvedení Únosu ze serailu v pražském Stavovském divadle. Ústřední role celé opery, plná dramatických okamžiků i koloraturních pasáží, patří v singspielové kombinaci s četnými mluvenými dialogy k těm stejně vděčným, jako co do své komplexnosti nesmírně náročným. Simona Šaturová se z tohoto pohledu zdá být pro Konstanzi představitelkou takřka ideální: Mozart zní v jejím podání stylově, hlas krásné a opravdu atraktivní barvy je na poslech příjemný ve všech polohách i dynamických odstínech, koloratury znějí naprosto nenásilně a přirozeně. Půvabná pěvkyně je ale schopná i oduševněleho hereckého projevu, a osobně jsem ocenil, jak důstojnou partnerkou byla v mluvených scénách filmové a televizní hvězdě Erolu Sanderovi (můžeme ho znát i ze snímků Olivera Stonea Alexandr Veliký nebo Snowden) v roli Bassy Selima. I podle nadšených reakcí publika je tedy nutné konstatovat, že zpěvaččin debut v Semperově opeře dopadl více než zdařile…

Je nesmírně příjemné sledovat strmý umělecký růst finské sopranistky Tuuli Takaly, která je sice stále členkou takzvaného Mladého ansámblu Semperovy opery, ale už teď ji vedení divadla pověřuje jednou významnou rolí za druhou. Po Lesním ptáku v Siegfriedovi a Olympii v Hoffmannových povídkách využila Takala dokonale i příležitost zvárnit energickou Konstanzinu společnici Blonde. Její lehký a tvárný lyrický soprán se stal v kombinaci s přirozeným herectvím a smyslem pro gradaci zejména komických scén další významnou přidanou hodnotou představení.

Dalším pozoruhodným mladým pěvcem na scéně byl i německý tenorista Manuel Günther v roli Pedrilla. Novopečenému sólistovi Bavorské státní opery lze adresovat prakticky tožná slova uznání jako Tuuli Takale, byť je třeba si přiznat, že v recenzovaném představení měl Günther slyšitelné problémy ve výškách ve své stěžejní árii Frisch tim Kampfe! Frisch zum Streite. V celku ale tenorista předvedl sympatický a velmi uspokojivý výkon a je více než pravděpodobné, že v budoucnu o něm budeme slýchat častěji.

Zbývající dva pěvce jsem už měl možnost zažít v jiné památné mozartovské produkci, a tím raději jsem někdejšího Dona Ottavia a Komtura z Dona Giovanniho na Salzburger Festspiele z roku 2010 opět rád viděl a slyšel na témže jevišti. Španělský tenorista Joel Prieto jako Belmonte také v Semperoper debutoval, a předvedl jistou pěveckou techniku, suverénní jevištní vystupování i mladistvý temperament, znamenitě korespondující s jeho úlohou. Neuvěřitelnou muzikalitu pak celým svým vystupováním prokázal ruský basista Dimitry Ivashchenko coby Osmin. Také on se v této roli představil drážďanskému publiku poprvé, a také v té nejlepší možné vokální i představitelské formě.

Britský dirigent Christopher Moulds inspiroval Sächsische Staatskapelle Dresden k nesmírně živému a energickému zprostředkování Mozartovy partitury, a to zcela ve shodě se stylem Dijkemovy režijní koncepce. Osobně budu dlouho vzpomínat například na sbor janičářů Singt dem grossen Bassa Lieder, v němž nejen, že se výborně uvedl Sbor Saské státní opery (sbormistr Cornelius Volke), ale hudba ve stylu “alla turca” zazněla ve zvukově skutečně opulentní a dynamické podobě. Citlivě ale orchestr doprovázel i pěvce ve vesměs intimně laděných áriích, působivě dokreslujících charakteristiku jednotlivých postav.

Má tedy smysl znovu opakovat, jak blízko to máme z Čech do Drážďan? Myslím, že už nikoliv. Vyrazit si do hlavního města spolkové země Sasko nejen na nákupy nebo za uměleckými poklady Zwingeru a Albertina, ale i do opery je zkrátka obvykle sázkou na jistotu. A pokud ona zmíněná blízkost občas inspiruje k nějakému úctyhodnému počinu i naše kulturní instituce, bude to jedině dobře. Snad se tak i třeba ve Stavovském divadle po čase dočkáme nějaké mozartovské produkce, za níž budou mít naopak chuť si vyjet milovníci opery z Drážďan do Prahy…

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Mozart-Tage 2017
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
Dirigent: Christopher Moulds
Režie a scéna: Michiel Dijkema
Kostýmy: Claudia Damm, Jula Reindell
Světla: Fabio Antoci
Sbormistr: Cornelius Volke
Dramaturgie: Stefan Ulrich
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 15. dubna 2017 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 24.4.2017)

Bassa Selim – Erol Sander
Konstanze – Simona Šaturová
Blonde – Tuuli Takala
Belmonte – Joel Prieto
Pedrillo – Manuel Günther
Osmin – Dimitry Ivashchenko

www.semperoper.de