Drážďany: Valkýra plná hvězd i lidských citů

  1. 1
  2. 2

Nestává se často, aby se v renomovaném divadle objevila na repertoáru starší inscenace jedné části Wagnerova Prstenu Nibelungů bez toho, aniž by se plánovalo provedení celé tetralogie. Pro takový počin musí obvykle existovat nějaký obzvlášť pádný důvod, například oslava důležitého výročí, nové hudební nastudování nebo vstup významných pěveckých osobností do té které produkce. V případě aktuálního uvedení Valkýry v drážďanské Semperově opeře v patnáct let staré režijní koncepci Willyho Deckera se oficiální vysvětlení skrývá pouze za označením Wiederaufnahme, což asi nejlépe vystihuje české slovní spojení obnovená premiéra. Popudem k ní se ovšem mohly docela dobře stát všechny výše uvedené varianty. Kdo má zálibu v kulatých jubilejích, může si snadno zjistit, že přesně před sto šedesáti lety, tedy roku 1856, spatřila partitura Valkýry světlo světa (byť si na svou jevištní premiéru v Mnichově v roce 1870 musela ještě dlouhých čtrnáct let počkat). Mnohem důležitější je pak pro všechny pravověrné wagneriány připomínka roku 1876, kdy byl kompletní Ring hlavním programem historicky prvního festivalu v Bayereuthu. Mám ovšem za to, že tentokrát zapříčinily nové setkání se starou Valkýrou v Drážďanech spíše zbylé dvě možnosti. Taktovky se ujal sám šéfdirigent Staatskapelle Dresden Christian Thielemann a na scéně se objevila sestava sólistů, kterou lze bez mrknutí oka označit za tým snů.

Semperoper Drážďany (foto Scillystuff)
Semperoper Drážďany (foto Scillystuff)

Pro mě osobně bylo ovšem velkou událostí i první živé seznámení s Deckerovou inscenací z roku 2001. Po derniéře režisérova pojetí Mozartova Dona Giovanniho v roce 2013 (informovali jsme o ní v článku Mozartův Don Giovanni v Drážďanech: dvacet let na šikmé ploše zde) je to nyní vlastně poprvé, kdy se některá z produkcí tohoto renomovaného tvůrce opět vrátila na jeviště Semperoper. A návrat je to určitě více než inspirativní. K uměleckým přednostem Willyho Deckera totiž vždy patřilo zejména nápadité rozvíjení jasně čitelné, ale nikoliv triviální myšlenky, o níž opřel většinu svých scénických vizí. Cílům hlavního inscenátora pak většinou souběžně vycházejí vstříc i jevištní výtvarníci – deckerovský svět tvoří obvykle prázdné prostory jen s takovými prvky a rekvizitami, které onu ústřední myšlenku reprezentují či dále rozvíjejí.

Z tohoto úhlu pohledu má Valkýra německého režiséra ještě jednu přidanou hodnotu: zmíněná myšlenka či koncepce totiž dějově hutný příběh starogermánských bohů i lidských hrdinů působivě zintimňuje a posouvá ho do emocionálně silné a zároveň uvěřitelné roviny. Ale buďme konkrétní: Decker se scénografem a tvůrcem kostýmů Wolfgangem Gussmannem zasadili protagonisty Wagnerova dramatu do stylizovaného divadelního sálu, v němž na jevišti probíhá aktivní děj, zatímco v hledišti propadají hrdinové pochybnostem, do jaké míry ho mohou a smějí ovlivňovat. V prvním dějství stojí mezi prázdnými řadami křesel vládce bohů Wotan jako režisér (a podle modelu ve svých rukou i scénograf) „lidské jednoaktovky“, která se odehrává mezi manželi Hundingem a Sieglindou a tajemným návštěvníkem jejich příbytku Siegmundem. V obzvlášť důležitých momentech (sbližování znovu nalezených sourozenců a zároveň milenců, Siegmundovo vyjímání meče z kmene stromu) stojí Wotan přímo na jevišti jako deus ex machina, aby vše probíhalo podle jeho plánu.

Richard Wagner: Die Walküre (Der Ring des Nibelungen) – Semperoper Drážďany 2016 (foto Frank Hoehler)
Richard Wagner: Die Walküre (Der Ring des Nibelungen) – Semperoper Drážďany 2016 (foto Frank Hoehler)

Ve druhém aktu je už ovšem tento božský hybatel nikoliv režisérem, ale hercem, jehož soukromé jeviště zaplňují bělostné makety klasicistních staveb a pseudoantické sochy a torza. Společnost zde otci architektovi dělá jeho nejmilejší dcera, valkýra Brünnhilde, ale příchod bohyně Fricky jejich bezstarostnost brzy naruší. Rázná Fricka si argumenty i neúctou k Wotanovým „hračkám“ brzy prosadí svou: až dosud sebejistý bůh je doslova i obrazně sražen do hlubin hlediště, v němž se jen obtížně vyrovná s faktem, že život jím vymodelovaného hrdiny Siegmunda nebude mít dlouhého trvání. Brünnhilde následně přijme úlohu jakési inspicientky, připravující osudový střet mezi Siegmundem a Hundingem – scéna, kdy přes polopropustnou oponu konejšivě s prvně jmenovaným rozmlouvá z jeviště, zatímco on stojí v hledišti, patří k těm nejpůsobivějším. Potom, co Hunding, sám smrtelně raněný, zabije Siegmunda, a po Brünnhildinu útěku se Sieglindou do bezpečí se na jevišti znovu objeví i zlomený tvůrce, jemuž se jeho dílo vymklo z rukou: je to Wotan, který v závěru druhého dějství pokleká k mrtvému Siegmundovi a s pláčem ho přivine do náručí…

Jak jinak může vypadat zásvětí, z nějž ve třetím dějství odvážejí valkýry mrtvé hrdiny do Valhaly, než jako mohyla z divadelních křesel (v Deckerově světě symbolech pasivity a odevzdanosti). Bojovné dívky do nich sestupují z obřích blesků, které se s každou z nich snesly z výšin. Jejich extatické nadšení rozbije nejprve příchod Sieglindy, pro niž hledá Brünnhilde místo, kde by mohla porodit „hrdinu, jemuž nebude rovného“, a pak i Wotana, jehož příkazům se milovaná dcera zprotivila. Finále opery, kdy k sobě otec s dcerou mezi rozsáhlými řadami prázdných křesel opět hledají cestu, aby se nakonec něžně objali a Brünnhilda přijala svůj osud v podobě ohnivého vězení, je nesmírně emotivní. Deckerova ústřední myšlenka, za níž pokládám pokus o zpodobnění dilematu, kdy je dobře být tvůrcem svého osudu a kdy je třeba ho přijímat jen v roli diváka, je tím myslím završena téměř dokonale.

Richard Wagner: Die Walküre (Der Ring des Nibelungen) – Semperoper Drážďany 2016 (foto Frank Hoehler)
Richard Wagner: Die Walküre (Der Ring des Nibelungen) – Semperoper Drážďany 2016 (foto Frank Hoehler)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Die Walküre (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 12    Průměr: 3.4/5]

Související články


Reakcí (2) “Drážďany: Valkýra plná hvězd i lidských citů

  1. Viděl jsem představení 23.2.2016 ve stejném obsazení, skutečně to byl hudební hodokvas,s absolutní pěveckou a dirigentskou špičkou světa: a to přitom za velmi příznivé ceny (na rozdíl třeba od Bavorské státní opery, Salzburgu či Bayreuthu). Jako kuriozitu bych poznamenal, že na jevišti vlastně byly 3 pěvkyně, které roli Brunhildy ovládají – Nina Stemme (Brunhilda), Petra Lang (Sieglinde) a Irmgard Vilsmaier (Ortlinde). Připomnělo mně to totiž obsazení Bayreutských hudebních slavností z roku 1954, kdy se ve Valkýre podobně „potkaly“ 3 nejlepší vysokodramatické sopranistky své doby: Astrid Varnay (Brunhilda), Martha Modl (Sieglinde) a Birgit Nilsson (Ortlinde).

  2. Zhliadla som to isté predstavenie, ako kolega Rytina a jeho slová podpisujem do poslednej bodky. Popri všetkých hodnoteniach výkonov a popise inscenácie pokladám za najtrefnejší jeho komentár o tom, že „právě takovou wagnerovskou inscenaci by měl zhlédnout každý, kdo ke skladatelovu dílu cestu teprve hledá“. Áno, ak ísť za Wagnerom, tak cestou kvality, ktorú má v prípade Thielemannových wagnerovských produkcií divák takmer stopercentne garantovanú. Vladimíra Kmečová

Napsat komentář