Drážďany: Valkýra plná hvězd i lidských citů

  1. 1
  2. 2

Uvedená režijní koncepce by ovšem jen těžko fungovala bez představitelů, kteří by mimo očekávaných pěveckých schopností nedisponovali také těmi hereckými. Jestliže propagační tiskoviny Semperoper hovořily o „skutečném Who is Who mezi současnými wagnerovskými hvězdami“, tentokrát ani v nejmenším nepřeháněly. První dějství se ocitlo zcela v rukou tenoristy Christophera Ventrise (jenž v roli Siegmunda nahradil onemocnělého Johana Bothu) a mezzosopranistky Petry Lang v úloze Sieglindy. Kromě herecké přesvědčivosti zaujal Ventris spolehlivým, kovově znějící tenorem, který mu kromě vypjatě dramatické polohy umožnil i nádherně lyrické podání monologu Winterstürme wichen dem Wonnemond. Lang naopak pěvecky i herecky vygradovala Sieglindin projev z úvodní úzkosti prakticky až k projevům hysterie a duševní vyšinutosti – k jakékoliv prvoplánové efektnosti měl však tento úctyhodný výkon každopádně daleko. Řečenou dvojici pak doplnil v roli Hundinga coby dominantního domácího násilníka basista Georg Zeppenfeld, jinak majitel basu snad až příliš ušlechtilé barvy pro jediný skutečně negativní charakter této opery.

Z protagonistů rolí bohů zmiňuji nejprve mezzosopranistku Christu Meyer, která svou mladistvě vyhlížející Fricku ztvárnila po všech stránkách jako sice panovačnou, ale oproti svým „kolegům“ přece jen prakticky a strategicky uvažující osobu. Zpěváci v úlohách Wotana a Brünnhildy totiž představují v rámci celé inscenace zcela samostatnou kapitolu. Už první krátká společná scéna Markuse Marquardta a Niny Stemme na začátku druhého dějství vnesla do už tak špičkového nastudování punc něčeho mnohem výjimečnějšího. Nejen, že oba pěvci vládnou výbornou technikou a znělými hlasy se snadno identifikovatelnou barvou, ale dokonce se zdálo, že mezi nimi přeskočila ta pravá herecká jiskra. Díky ní se staly jejich portréty mocného, ale pochybnostmi sžíraného otce a tvrdohlavé, leč empatické a milující dcery beze zbytku uvěřitelnými. Zvláště charismatická Nina Stemme byla se svou dívčí Brünnhildou v konzervativním mužském obleku, ale také se zrzavým přelivem na vzpurném účesu skutečným hnacím motorem celého představení – jeho téměř pětihodinová délka se i díky ní zdála téměř zanedbatelná…

Vzrušení v publiku se vždy s každým dějstvím stupňovalo, ale to pravé nadšení, přecházející i v průběhu večera do standing ovations, se týkalo především dirigenta Christiana Thielemanna. Není divu: Wagner zněl pod jeho rukama úžasně dynamicky a zároveň bylo znát, že Thielemann maximálně ctí dramatickou linku partitury. Zřetelnému a pro posluchače čitelnému vyznění důležitých hudebních leitmotivů věnoval spolu se Staatskapelle evidentně detailní přípravu. Hudební vyznění se tím pádem tak trochu podobalo tomu výtvarnému: v popředí se octlo jen to, co reprezentovalo ústřední myšlenku nebo ji dále rozvíjelo…

Chtělo by se říci, že právě takovou wagnerovskou inscenaci by měl zhlédnout každý, kdo ke skladatelovu dílu cestu teprve hledá. Pokud dává režijní pojetí skutečný smysl, hudební nastudování je schopné ho maximálně podtrhnout a špičkoví pěvci dokážou strhnout svým vokálním uměním i hereckým projevem, pak není problém nalézt skutečnou hudebně dramatickou krásu i v něčem, co za normálních okolností budí ostražitý respekt už svým názvem Die Walküre. Drážďanská Semperova opera se svou obnovenou premiérou Valkýry v tomto ohledu dotkla hvězd a neinformovaného čtenáře by možná napadlo, že více si přát ani nelze. Ovšem většina operních fanoušků už ví, že ten pravý wagnerovský hodokvas by měl teprve přijít. V květnu se totiž opět v obnovené premiéře vrátí na jeviště Semperoper Lohengrin v režii Christine Mielitz, v nastudování Christiana Thielemanna a v obsazení, které je takřka na hranici uvěřitelna: s Piotrem Beczałou v titulní roli, Annou Netrebko jako Elsou, Evelyn Herlitzius v úloze Ortrud a Tomaszem Koniecznym a Georgem Zeppenfeldem v rolích Friedricha z Telramundu a Jindřicha Ptáčníka. Myslím, že je znovu na čase si připomenout, jak máme do Drážďan blízko.

Hodnocení autora recenze: 90%

Richard Wagner:
Die Walküre
(Der Ring des Nibelungen)
Hudební nastudování a dirigent: Christian Thielemann
Režie: Willy Decker
Scéna: Wolfgang Gussmann
Kostýmy: Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau
Sächsische Staatskapelle Dresden
(koprodukce Semperoper Drážďany / Teatro Real Madrid)
Premiéra 11. listopadu 2001 Semperoper Drážďany
Obnovená premiéra 20. února 2016 

Siegmund – Christopher Ventris
Hunding – Georg Zeppenfeld
Wotan – Markus Marquardt
Sieglinde – Petra Lang
Brünnhilde – Nina Stemme
Fricka – Christa Mayer
Helmwige – Christiane Kohl
Gerhilde – Sonja Mühleck
Ortlinde – Irmgard Vilsmaier
Waltraute – Christina Bock
Siegrune – Julia Rutigliano
Rossweisse – Simone Schröder
Grimgerde – Constance Heller
Schwertleite – Nadine Weissmann

www.semperoper.de

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Die Walküre (Semperoper Drážďany 2001)

[Celkem: 16    Průměr: 3.6/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
fidelio

Viděl jsem představení 23.2.2016 ve stejném obsazení, skutečně to byl hudební hodokvas,s absolutní pěveckou a dirigentskou špičkou světa: a to přitom za velmi příznivé ceny (na rozdíl třeba od Bavorské státní opery, Salzburgu či Bayreuthu). Jako kuriozitu bych poznamenal, že na jevišti vlastně byly 3 pěvkyně, které roli Brunhildy ovládají – Nina Stemme (Brunhilda), Petra Lang (Sieglinde) a Irmgard Vilsmaier (Ortlinde). Připomnělo mně to totiž obsazení Bayreutských hudebních slavností z roku 1954, kdy se ve Valkýre podobně “potkaly” 3 nejlepší vysokodramatické sopranistky své doby: Astrid Varnay (Brunhilda), Martha Modl (Sieglinde) a Birgit Nilsson (Ortlinde).

V.

Zhliadla som to isté predstavenie, ako kolega Rytina a jeho slová podpisujem do poslednej bodky. Popri všetkých hodnoteniach výkonov a popise inscenácie pokladám za najtrefnejší jeho komentár o tom, že “právě takovou wagnerovskou inscenaci by měl zhlédnout každý, kdo ke skladatelovu dílu cestu teprve hledá”. Áno, ak ísť za Wagnerom, tak cestou kvality, ktorú má v prípade Thielemannových wagnerovských produkcií divák takmer stopercentne garantovanú. Vladimíra Kmečová