Zápisník Jindřicha Bálka (36)
Vánoce jsou obdobím, kdy se koná snad nejvíc příležitostných koncertů a vánoční hudba zní opravdu leckde… A klasické vánoční skladby, lidové i nelidové, se ozývají z rozhlasu, na koncertech, náměstích, v kavárnách i v supermarketech. Že to z hlediska hudebního vkusu v posledních letech působí jako jedna velká vánoční diskotéka, skoro není třeba dodávat. Stojí ale za pozornost, kolik i velmi seriózních umělců neodolalo pokušení natočit nějaké to populární vánoční album. A doporučuji se tím pro zajímavost někdy probrat. Své vánoční album mají samozřejmě tři tenoři – a už dávno předtím měl každý z těchto tří tenorů své vlastní. Ale pokud si dobře vzpomínám, opravdu vánoční atmosféru má mezi slavnými operními pěvci jen vánoční deska Anne Sophie von Otter – málokdo při výběru skladeb i jejich aranžmá osvědčí tolik vkusu a inteligence jako ona.
Mezi českými pěvci neodolala svého času ani Gabriela Beňačková (s Musicou Bohemicou), ani Eva Urbanová (s varhanami). A mám dojem, že obě starší alba svědčí pouze o nedostatku soudnosti. Takže pokud jde o desky, hudební půvab českých Vánoc jednoznačně zachraňují pěvecké sbory a soubory staré hudby, počínaje Musicou Antiquou Praha až po Collegium Marianum.
Zvláštní a překrásnou hudební tradici mají Drážďany a vůbec Sasko. Vzpomínám, jak mi v jednom rozhovoru Peter Schreier řekl, že pro něj jsou Vánoce hudebně nejkrásnějším obdobím v roce – a to i přesto, že závažnější hudební díla se přirozeně vážou k Velikonocům. Těch několik starých vánočních desek, kde zpívá Thomanerchor, Kreuzchor a Peter Schreier, patří po mém soudu k naprostým klenotům. Právě k nim se se člověk může vždycky vrátit, aby pochopil, že „tichá noc, svatá noc“ se opravdu může a musí zpívat v křišťálovém pianissimu. A pak je tu samozřejmě Bachovo Vánoční oratorium se svým slavnostně radostným úvodním sborem doprovázeným trubkami a klidně vznešeným vyprávěním vánočního příběhu. Nějaké takové prožívání hudebních Vánoc bychom se měli ze starých nahrávek učit, té zvláštní kombinaci ticha, radosti a slavnostnosti. Je to ještě jiné kouzlo, než mají všechny ty koledy, lidové betlémy a jejich hudební verze v Rybově Mši vánoční.
Pokud jde o dramaturgie vánočních koncertů, je asi dobře, pokud se za každou cenu neexperimentuje. Je také dobře, pokud mají provádění Rybovky v určitém městě či kostele nějakou svou zajímavou historii. Ale jinak jsem rád za každé provedení Händelova Mesiáše a Bachova Vánočního oratoria.
Toho prvního se letos ujal Václav Luks v rámci cyklu Hvězdy barokní opery 17. prosince, do Bacha se letos pustí 26. prosince Pražský barokní soubor s Vojtěchem Jouzou, které hostí koncertní řada FOKu. Česká filharmonie rozhojnila nabídku adventních koncertů, ovšem v předvánočním týdnu hrála Druhou symfonii Sergeje Rachmaninova a Beethovenův Trojkoncert… A PKF se na čtvrtou neděli adventní vydává tradiční i netradiční cestou zároveň, když uvádí program Jižanské Vánoce s hudbou Corelliho, Saint-Saënse a Milhauda. Tradiční koncerty má Foersterovo komorní pěvecké sdružení a mezi svátky i Collegium Marianum. A tím výčet samozřejmě nekončí. Je dobře, že všichni před Vánocemi nehrají totéž. Ale zároveň si uvědomuji, že zvláště o Vánocích člověk vlastně chce slyšet pořád totéž. A toho by hudebníci, zejména ti slavní, neměli zneužívat.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Collegium 1704
