Oratorní fragment Franze Schuberta Lazarus v Divadle na Vídeňce

  1. 1
  2. 2

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století mělo uvádění oratorií ve Vídni tradici. V postním období, kdy se nesměla hrát opera, stála každoročně na programu díla Gassmannova, Hasseho, Albrechtsbergerova a dalších, převažovaly ale Roční doby a Stvoření Josepha Haydna (oratoria, tvořící přechod ke světským námětům), v oblibě byla také díla Händelova. Na uvádění oratorií se podíleli svými impulzy prefekt dvorní knihovny baron Gottfried van Swieten, rodák z Holešova hudební historik Raphael Georg Kiesewetter či Antonio Salieri v rámci koncertů Společnosti hudebních umělců (Tonkünstlersozietät). Při těchto příležitostech se s oratorními produkcemi seznámil také Franz Schubert. Nové kompozice však na počátku devatenáctého století nevznikaly. Souviselo to s církevní cenzurou, s převahou opery i dalšími vlivy. Právě tehdy však komponoval Schubert svého Lazara. Symfonie h moll není jediná „Nedokončená“ v Schubertově tvorbě, také Lazarus zůstal fragmentem. Zatímco u „Nedokončené“ dnes převažuje názor, že její dvouvětost vyplynula ze skladatelova zjištění o postradatelnosti pokračování, co se skrývá za torzem Lazara, není zcela jasné. Z libreta o třech dílech je k dispozici zhudebnění prvního dílu a část druhého. Partitura (sto dvacet osm stran) končí uprostřed árie Marty, na konci stránky – zbytek schází. Dochován je jen autorský opis, což samozřejmě také kladlo otázku, zda se zbytek jednoduše neztratil; jiný pramen neexistuje, původní autograf je nezvěstný. Německá muzikoložka Christina Blanken přišla před dvanácti lety s hypotézou, a i když platí, že indicie nemají váhu důkazů, je její teorie přijatelná. Odmítla mínění, že byl Schubertův Lazarus určen pro scénické provedení, neboť v době, kdy vznikl, byly duchovní látky ve Vídni na divadelním jevišti nepřípustné. Schubert mnoho let marně usiloval o uznání jako operní autor, k jeho nepodařeným pokusům o hudební divadlo však Lazara počítat nelze. Pokud ale neměl být uveden scénicky, pak mohl být jedině dílem na objednávku. Tím se dá zdůvodnit i textová předloha. Schubert složil několik katolických mší, libreto Lazara je nicméně dílem evangelického básníka a teologa Augusta Hermanna Niemeyera (jeho Lazara už roku 1778 zhudebnil dnes zapomenutý městský hudební ředitel v Magdeburgu Johann Heinrich Rolle).

O situaci protestantské církve ve Vídni Schubertovy doby je známo velmi málo, ví se však, že 2. dubna 1820 mělo být ve Vídni otevřeno protestantské teologické učiliště, založené císařem Františkem I., škola, která měla vychovávat evangelické pastory. Christina Blanken došla k závěru, že kompozice oratoria Lazarus (časově spadá do února 1820) byla určena ke slavnostnímu otevření školy. Jeho termín však byl odložen, uskutečnilo se teprve 2. dubna 1821, a velmi skromně. Vedení školy tedy zřejmě rezignovalo i na uvedení oratoria – a Schubert nám známý opis, který byl nejspíš určen kopistům k rozepsání partů, odložil (možná také proto, že padla naděje na honorář). Po Schubertově smrti se dostal autorský opis prvního dílu oratoria do nakladatelství Antona Diabelliho, druhá část zůstala v majetku Schubertova bratra Ferdinanda a byla nalezena teprve po jeho smrti (i dnes jsou obě části uchovávány ve dvou vídeňských knihovnách).

První provedení fragmentu se uskutečnilo 27. března 1863 za řízení Johanna Herbecka ve Společnosti přátel hudby. Mínění tehdejší kritiky bylo rozporuplné – od nadšených hlasů nad novým objevem až po zklamání. Zmiňovala se například nevhodnost volby samotné látky, neboť – chtěl-li Niemeyer vytvořit drama – co je na Lazarově příběhu dramatického? „Co Lazarus vykonal, aby nás mohl zajímat, když smrt a zmrtvýchvstání nejsou jednáním, nýbrž předpokládají pasivitu? (…) Pokud přiznáme, že je oratorium drama ve vyprávěcí formě, musí mít hrdinu, který za něco bojuje a v tomto boji zvítězí nebo podlehne. V Lazarovi nic takového není, není na něm tedy možno vystavět dramatický děj,“ zněl například jeden z názorů (Blätter für Musik, Theater und Kunst, 31. března 1863). „Schubert, odkázán na úzký okruh pocitů, musel nutně umdlít na neustálém obměňování jednoho a téhož motivu – myšlenky na smrt. Monotónnosti, která na tomto díle tvoří olověné závaží, nebylo absolutně možné se vyhnout. Výtka, že účelem pokojné duchovní hudby není vzrušovat smysly, je za těchto okolností nepravdivá, umělecky musí uspokojit každé dílo a to nedokáže, pokud jako hudba neosloví.“ (tamtéž)

Roku 1868 uvedl Johann Herbeck Lazara znovu a hlas kritiky už zněl přece jen jinak. Znovu se sice hovoří o monotónnosti, avšak celkově vyznívá kritika pozitivně: „Lazarus je možná nejoriginálnější, každopádně jedno z nejosobitějších děl, jaké od Schuberta máme,“ psalo se, a také, že Schubert Niemeyerův text významně upravil a „celek zahalil kouzlem svých hudebně výrazových prostředků. Musíme poctivě přiznat, že jsme si toto kouzlo, výjimečný půvab skladby, uvědomili teprve nyní při opakovaném poslechu, zatímco při provedení před pěti lety nás zanechala téměř chladnou. Důvod spočívá ve zvláštní struktuře díla. (…) Nelze popřít, že dílo při všech krásách, které obsahuje, jako celek trpí určitými neduhy, totiž jednotvárností, monotónností, která občas unavuje.“ Při prvním poslechu tato monotónnost působila rušivě, při opakovaném „naopak, neboť už máme představu o celku a můžeme tedy nahlížet do různých zákoutí, skulin, trhlin a štěrbin –, pak bychom museli být slepí, jestliže se nám do očí nezableskne čisté a jasné zlato“. (Das Vaterland, 9. dubna 1868)

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Schubert: Lazarus (Theater an der Wien)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář