Sex noci svatojánské v internátní škole aneb Tragikomedie dospělosti

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Theater an der Wien pokračuje v nastudování Brittenových oper, které uvádí v inscenacích prestižních dirigentů a významných režisérských osobností s vynikajícím mezinárodním obsazením. Vídeňské inscenace Smrti v Benátkách (2009, dirigent Donald Runnicles, režie Ramin Gray), The Turn of the Screw (2011, dirigent Cornelius Meister, režie Robert Carsen), The Rape of Lucretia (2011, dirigent Sian Edwards, režie Keith Warner) a Peter Grimes (2015, dirigent Cornelius Meister, režie Christof Loy) vesměs zabodovaly u diváků a odborné kritiky a poslední z nich byla dokonce vyhodnocena v prestižní anketě časopisu Opera jako nejlepší inscenace roku. Současná inscenace Brittenovy opery Sen noci svatojánské sice opouští dosavadní Brittenovy vážné až tragické příběhy, ale představuje nejúspěšnější operní adaptaci tohoto Shakespearova textu v poněkud temnějším světle, než jsme zvyklí z českých nastudování.
Benjamin Britten: A Midsummer Night’s Dream – Daniela Fally (Tytania), St. Florianer Sängerknaben – Theater an der Wien 2018 (zdroj Theater an der Wien / foto © Werner Kmetitsch)

Sen noci svatojánské – veleobtížný námět pro operu
Mnohovrstevná komedie A Midsummer Night’s Dream (1594–1596) lákala již od doby svého vzniku hudební tvůrce, ale veskrze úspěšná a komplexní hudebně-dramatická verze, jež by obsáhla všechny polohy námětu, vlastně přišla až teprve s Brittenovou adaptací. Hudebních adaptací, parafrází námětu i dílčích využití některých zápletek byla opravdu v historii celá řada. Mnohdy jsou ale tato hudební díla inspirována jen světem Shakespearových postav nebo vybranými situacemi. To má ale také příčinu ve tvaru, ve kterém byla hra později uváděna, především na anglických a francouzských jevištích byla inscenována jako výpravná féerie ve značné volnosti textu a s množstvím cizorodých vložených čísel.

V historii zhudebnění je třeba uvést především Purcellovu semi-operu The Fairy Queen (kterou také Theater an der Wien uvedlo roku 2017 v inscenaci pojaté podle principu divadla na divadle), jež sice obsahuje některé charaktery i motivy ze Shakespearovy hry, ale ve vlastním textu není ani jediný Shakespearův verš. I zřejmě první kompletní adaptace pod názvem The Fairies (1755, Londýn) s libretem váženého shakespearovského herce a divadelníka Davida Garricka a ve zhudebnění v Anglii zdomácnělého německého skladatele Johna Christophera Smitha zůstává jen slovníkovým heslem.

Velmi populární je obsáhlá scénická hudba se sólovými čísly a sbory Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Diváci ostatně mohou právě v těchto dnech porovnat Mendelssohnovo zhudebnění v baletní verzi, kterou v obnovené premiéře v choreografii Jormy Ela uvádí Volksoper. Všechny další opery, jichž slovníková literatura uvádí na čtyři desítky, upadly v zapomenutí. I díla známých skladatelů, jako byla opéra comique Le songe d’une nuit d’été (1850) Ambroise Thomase, jež v názvu nese francouzský překlad titulu Shakespearovy hry, ale ve skutečnosti nemá s dějem hry nic společného (hlavními postavami příběhu jsou William Shakespeare, Alžběta I. a Falstaff), se nezapsaly do hudební historie. Nezabodovaly ani operní adaptace s důrazem na určitý jednotlivý charakter hry (opera Puck Marcela Delannoye z roku 1950). Zvláštní popularitě se ale u několika skladatelů těšily parodické výstupy řemeslníků zkoušejících a v závěru hry provádějících příběh o Piramovi a Tisbé. Tento vtipný námět, který umožňuje i satiru operní praxe (toho vydatně využil i Benjamin Britten), použili někteří skladatelé jako samostatný námět pro kratší komická operní díla. Dobově byla úspěšná třeba londýnská operní parodie (Pyramus and Thisbe, 1750) Johna Fredericka Lampeho nebo Piramo e Tisbe (Plauen, 1955) italského skladatele Federica Ghisiho.

Ve Spojených státech tento podpříběh zpracoval ve dvou rozdílných operních verzích skladatel Robert Convey (1972 Quince’s Dream, 1982 Pyramus and Thisbe). Nezřídka tvůrci přemístili děj do nového prostředí. Americký skladatel Elie Siegmeister třeba přenesl námět do rasově smíšené Louisiany na počátku dvacátého století v opeře The Night of the Moonspell (1976), která hojně využila folklórního hudebního směru cajun. Milenecké kvarteto Hermia, Helena, Demetris a Lysander přešlo do moderního pasticcia The Enchanted Island, které uvedla Metropolitní opera roku 2011. V českém kulturním prostředí během druhé světové války komedie zaujala skladatele Jaroslava Doubravu (1909–1960), který komponoval operu Sen noci svatojánské na text vytvořený společně se švagrem, pěvcem tenoristou Rudolfem Vonáskem. Kompozice probíhala již ve druhé polovině čtyřicátých let, ale skladatel práci několikrát přerušil a pak se k ní opakovaně vracel. Doubravova opera, komponovaná před Brittenovou skladbou, zažila až posthumní premiéru v opavském divadle roku 1969. Pozoruhodná je i filmová hudba Václava Trojana pro nádherný animovaný film Jiřího Trnky.

Benjamin Britten (zdroj commons.wikimedia.org)

Zhudebnění Benjaminem Brittenem
Zdánlivě bezproblémový námět klade velké požadavky na odstínění několika světů předlohy. Prostředí athénských vladařských kruhů zastupují Theseus a Hippolyta, jeho snoubenka a královna Amazonek. Jejich důvěryhodnost, vladařskou rozvážnost a stálost Britten podporuje volbou hlubších hlasů (bas, alt). Kvarteto zkoušených milenců z aristokratických kruhů je charakterizováno lehčími, spíše lyricko-dramatickými hlasy. Pro šest řemeslníků skladatel volil variabilitu mužských hlasů, které jsou vedeny někdy do falsetu nebo naopak do směšně hlubokých hlasových poloh tak, aby byl posílen parodický efekt. Pro svět nadpřirozených sil, tedy královského páru říše vil, Titanii a Oberona, vybral „neujmělejší“ dostupné hlasové typy – koloraturní soprán a kontratenor, a také chlapecký sbor pro příslušníky říše elfů.

Part Oberona byl psán na míru hlasovým prostředkům průkopníka kontratenorového zpěvu Alfreda Dellera. Jeho part neobsahuje ve vyšší poloze žádné fortissimo, protože zpěvák měl se zesílením v nejvyšších tónech potíže. To ostatně zabránilo jeho vystoupení v únorové inscenaci roku 1961 v londýnské Covent Garden (dirigent George Solti, jako režisér tehdy v podstatě zaskočil významný shakespearovský herec John Gielgud), kdy by měl problémy dostat se hlasově přes výrazně posílenou smyčcovou sekci. Ač Dellerovi tato role k srdci příliš nepřirostla, zpíval Oberona v první nahrávce dirigované skladatelem.  Benjamin Britten, který zpracoval libreto se svým životním partnerem Peterem Pearsem, měl velký smysl pro poezii prostředí, a proto se jako další důležitá postava jeví i „les nedaleko Athén“, místo většiny děje, kterému je na počátku druhého dějství věnována i samostatná symfonická introdukce s názvem Les.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Benjamin Britten: A Midsummer Night's Dream (Theater an der Wien 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 4.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na