Finská pěvkyně přijela interpretovat Beethovenovu koncertní árii Ah! perfido, textově svázanou s tématem nešťastného loučení – dílo, které premiérovala v Lipsku česká sólistka Josefina Dušková, podílející se předtím se svým manželem za zajištění Mozartových návštěv v Praze. Tedy tak trochu pragensii. Árie Ludwiga van Beethovena je bohatě strukturovanou scénou, ve skutečnosti recitativem a árií, hudebním tvarem stojícím plně v období klasicismu, ale co do výrazu individualizovaným, jedinečným. Pro Karitu Mattilu, zpívající dnes už nikoli Jenůfu, ale Kostelničku, jde o úkol zdánlivě jakoby mimo její hlavní obor. Vídeňský klasicismus přece potřebuje lehkost a v hlase lyriku…! Ukázalo se však, že této emocionálně vypjaté árii stejně tak může slušet i něco jiného – dramatičtější a emotivnější přístup a patos operního výrazu a k tomu všemu patřící velký, temnější hlas pěvkyně. Nebylo to nicméně ani trochu jen nějaké jednostrunné zpívání, sólistka dokázala na potřebných místech v projevu zcela přirozeně dospět k láskyplnému vzpomínání, zjihnout a ubrat na intenzitě, nebo naopak zpěv stupňovat k náznaku zoufalého, přesto stále stylově kontrolovaného výkřiku. Text geniálně propojený s tóny zde předávala zralá temperamentní žena, nikoli interpretka staré hudby, ale velká dramatická umělkyně.
Nebylo překvapením, že nad rámec programu Karita Mattila připravila ještě jedno číslo – úctu a obdiv dala dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi v pražském Rudolfinu najevo už při koncertě k jeho sedmdesátinám; nyní gestem utišila publikum a několika slovy připomněla jeho památku a to, že se spolu mnohokrát sešli v operách Leoše Janáčka. Jiří Bělohlávek loni na jaře zemřel. Karita Mattila mu symbolicky věnovala píseň Träume (Sny) z písňového cyklu napsaného na slova Mathildy Wesendonck Richardem Wagnerem – krásně ztišenou, polohlasem zpívanou, okouzlenou, básnivě a niterně vyznívající hudbu, jejíž působivou interpretkou může být a je zcela legitimně. Orchestr PKF – Prague Philharmonia doprovázel i zde svrchovaně, dohra ztrácející se do ticha byla dokonalá.
Prvním číslem koncertu byla Chaconne z baletní hudby z Mozartovy opery Idomeneo. Obřadná, vracející se k charakteristickému motivu, zpomalení a generální pauze, trochu zastřená, vážnější, temnější a dramatičtější. Dobře zvolený protějšek Beethovenovy árie. Posledním číslem večera, po přestávce, nebyla už hudba vídeňských klasiků, ale stejně dobře zvolená Suita č. 3 Petra Iljiče Čajkovského. Vybraná velmi zdařile. Pro Pražskou komorní filharmonii vzhledem k její velikosti nebylo nikdy snadné nacházet vhodný repertoár v tvorbě devatenáctého století – její dramaturgie většinou směřovala a směřuje ke klasicismu nebo pak zase k dílům ze dvacátého století. Čajkovského partitura se ukázala být v romantické hudbě tou správnou výjimkou a logickou volbou. Má rozměr a čtyřvětý rozvrh symfonie, ale symfonie to invencí a zpracováním není, je to hudba odlehčenější; není to ale ani pouhá baletní hudba. Určení jako „suita“ se zdá být opravdu přesné. První věta je umně splétaná z motivků a instrumentačních proměn, má v příjemných tempech pohádkovou, nezatěžkanou atmosféru. Druhá věta, označená jako Valse melancholique, je milé intermezzo v třídobém metru. Obdobně lehkonohou scherzovou část charakterizuje staccato, věta vtipně končí rázným úderem. Poslední část je dlouhá, je to sled mistrovsky vyprofilovaných, vzájemně oddělovaných dvanácti variací, z nichž některé jsou poměrně stručné; vlastní závěr je však vykomponován do efektního symfonického finále. V žádném okamžiku nepřišlo však na mysl, že by bylo lepší tuto hudbu slyšet v podání většího tělesa, naopak, zdálo se, že tohle je ideál.
PKF – Prague Philharmonia hrála skvěle, ať jako celek, nebo ve skupinách a sólech, z nichž dvě velká patřila Romaně Špačkové u pultu koncertního mistra a Janě Kopicové, hrající na anglický roh. Zásadní podíl měl však na lehoučkém, vtipném a celkově uspokojivém provedení Čajkovského díla, stojícího na pomezí žánrů, i dirigent. Paul McCreesh je v posledním čtvrtstoletí jednou z velkých autorit na poli historicky poučené interpretace staré hudby, ale hostuje i u moderních orchestrů. Pražskému programu dal ze svého nejvlastnějšího zázemí precizní dokonalost, rovnější tón a výrazně energický přístup k tempům a celkovému výrazu. Všem třem skladbám to prospělo, koncert měl komunikativní, pozitivní náboj. A orchestru taková zkušenost určitě také prospěla.
Hodnocení autora recenze: 95%
Karita Mattila & Paul McCreesh
Dirigent: Paul McCreesh
Karita Mattila (soprán)
PKF – Prague Philharmonia
21. dubna 2018 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo, Chaconne z baletní hudby KV 366
Ludwig van Beethoven: Koncertní árie „Ah! perfido“ op. 65
Petr Iljič Čajkovskij: Suita č. 3 G dur op. 55
