Důležité je nesnít o kariéře, ale o hudbě

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem

Dost dlouho se o vás psalo jako o zázračném dítěti, jako o klukovi, který neví, co to jsou kamarádi, jehož život je zatraceně jednotvárný. Jak jste tuhle nálepku nesl? Opravdu nikdy jste neměl pocit, že vaše dětství je o něco ochuzeno?

Chápu, že označení zázračné dítě je z mediálního hlediska atraktivní, ale z vlastní zkušenosti vím, že kromě talentu je zapotřebí spousta tvrdé práce. Vyrůstal jsem v hudební rodině a rodiče byli mými prvními učiteli. Vím, že mé dětství bylo nestandardní, ale neřekl bych, že jsem byl o něco ochuzen. Na kamarády bylo času málo, na druhou stranu jsem ale už od deseti let cestoval po světě, poznával zajímavé lidí a kultury. Hudba je živý organismus, který se stále vyvíjí a nepřestává vás překvapovat. Rozhodně to není nuda.

Na co si ze svého prvního veřejného vystoupení ve svých čtyřech letech pamatujete dnes?

Pamatuji si, že jsem hrál dětské skladby Schumanna a Čajkovského, pod nohama jsem měl bedničku, aby mi jen tak nevlály ve vzduchu. Na další detaily si už bohužel nevzpomenu…

Co všechno pro vás dnes klavír znamená?

Klavír je pro mě komunikačním prostředkem, díky jehož krásným tónům se mohu dělit o své dojmy a emoce s posluchači z celého světa. Zvukovou škálou a barevností se vyrovná symfonickému orchestru, což se o žádném jiném nástroji říct nedá. S klavírem jsem si prožil jak slasti, tak strasti, ale neměnil bych…

Kdo vás ve vaší profesi nejvíc ovlivnil? Byl to Vladimir Ashkenazy?

Od maličká jsem byl ovlivněn rodiči, později sehrál významnou roli v mém uměleckém zrání právě pan Ashkenazy. Otevřel mně dveře do světa, pod jeho vedením jsem si zahrál se slavnými světovými orchestry. Dával mi soukromé lekce, pomohl také v kontaktu s jednou z nejvýznamnějších evropských agentur – HarrisonParrott, která mě zastupuje dodnes. Jeho láska k hudbě mi byla a je velkou inspirací.

Jak byste sám sebe jako klavíristu charakterizoval? Svůj přístup k interpretaci, svůj styl hry?

Jako umělec procházíte neustálým vývojem, těžko můžu generalizovat. Hudba by měla přirozeně promlouvat, strhávat pozornost na sebe prostřednictvím levných manýr mi není vlastní. Můj styl hry je velmi energický, akurátní, vždy se snažím dodržet přání autora, na druhou stranu je nutné skladbám vtisknout vlastní rukopis. Myslím ale, že hodnocení sebe sama není na místě, to nechám na jiných.Kterých svých dosavadních úspěchů si vážíte nejvíc?

Vím, že to zní jako fráze, ale já si skutečně vážím každého koncertu, každého spokojeného posluchače. V dětství jsem měl dva cíle: zahrát si s Českou filharmonií a ve velkém sále Carnegie Hall v New Yorku. Obojí se mi již povedlo. Největší poctou pro mě asi byla slova pana Ashkenazyho, který o mně prohlásil, že jsem nejlepším mladým pianistou, kterého za posledních třicet let slyšel.

Ke kterému repertoáru máte nejblíž a jak se to během let u vás měnilo?

V dětství byl mým oblíbencem Franz Liszt. V tuto chvíli bych s sebou na opuštěný ostrov vzal Bacha a Mozarta. Nesmím zapomenout na českou hudbu, k té mám dlouhodobé velmi blízký vztah.

Jak vypadá v posledních letech váš kalendář? Kolik a jakých koncertů měsíčně asi tak absolvujete? A jak vypadá vaše spolupráce se zmíněnou agenturou, která vás zastupuje? Necháte si od vašich agentů spíš radit nebo jste to vy, kdo má rozhodující slovo?

Absolvují zhruba čtyřicet až padesát koncertů za sezonu. Letos v březnu jsem byl na turné v Jihoafrické republice, tam jsem odehrál šestnáct koncertů v pětadvaceti dnech. Před pár týdny jsem koncertoval ve slavné Wigmore Hall v Londýně. V nejbližších týdnech a měsících mě čekají třeba recitály v Curychu a Portu, Beethovenův První koncert s Haydn Orchestra Bolzano, Čajkovského b moll koncert s New Jersey Symphony, tři koncerty v Sarasote na Floridě, Dvořákův g moll koncert s Londýnskou filharmonií, Třetí koncert Sergeje Rachmaninova se Sydney Symphony v Austrálii, Čtvrtý Rachmaninovův koncert s Orquestra Sinfonica do Estado Sao Paulo v Brazílii, také sólové koncerty v Itálii a na Tchaj-wanu. Agentuře nastíním své představy, ale většinou to ani není nutné, protože oni už mě za těch dvanáct let spolupráce dobře znají.

Máte představu či přání, jakým směrem by se dál měla vaše kariéra rozvíjet?

Řekl bych, že je nesmírně důležité nesnít o kariéře, ale o hudbě samotné. Kariéra je pomíjivá, hudba věcná.

V Praze se zanedlouho objevíte při jednom z koncertů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, a to s poměrně široce rozkročeným programem. Vybíral jste sám? Jaký vztah k jeho jednotlivým položkám máte?

Ano, program pražského recitálu jsem vybíral sám. Jedná se o díla, která jsou mi velmi blízká. Haydnova Sonáta je součástí mého repertoáru již poměrně dlouho, přesto mě nepřestává překvapovat svou hravosti a vtipem. Variace na Corelliho téma Sergeje Rachmaninova jsou naopak poměrně démonického charakteru, s prvky romantické nostalgie, autorovi tolik vlastní. Brahmsova f moll sonáta je mladistvým, majestátním dílem plným elánu. Program zakončím Českými tanci Bohuslava Martinů. Vždy se snažím do recitálových programu zakomponovat alespoň jedno české dílo, v případě pražského vystoupení padla volba logicky na Martinů, jelikož ho s Firkušným pojilo velké přátelství.

Těšíme se, díky za vaše odpovědi.

Vizitka:
Jako zázračné dítě začal Lukáš Vondráček (21. 10. 1986) sbírat první zahraniční úspěchy již v deseti letech. Za patnáct let své kariéry vystoupil ve dvaceti sedmi zemích světa v prestižních sálech jako Wigmore Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku, Cité de la Musique v Paříži, Sydney Opera House, Palais des Beaux Arts v Brusselu, Auditorio National v Madridu, Tonhalle Zürich a další. V Praze se představil několikrát s Českou filharmonií.

Zázrak z Opavy dostal talent do vínku od obou rodičů. Od chvíle, kdy jej jako dvouletého posadili ke klavíru, už ho nikdo nemusel nutit cvičit. Ve čtyřech letech přišlo první koncertní vystoupení, jako desetiletý absolvoval turné po Spojených státech. První CD mu vyšlo, když oslavil jedenácté narozeniny a o rok později se stal posluchačem ostravské univerzity (nastoupit v sedmi letech na konzervatoř mu nedovolilo ministerstvo školství). Rozvíjení talentu se musel přizpůsobit provoz celé rodiny i školní docházka. Vždyť „takový klavírista se rodí jednou za třicet let,“ jak prohlásil Vladimir Ashkenazy.

Pianistické základy, které mu vštípili rodiče, prohluboval na vídeňské vysoké škole pod vedením Petera Barcaby a na akademii v Katowicích ve třídě Andrzeje Jasinského. Doma jej vedl Rudolf Bernatík, konzultoval také s Martou Toaderovou. V době, kdy jeho vrstevníci usilují o získání stipendia v zahraničí, měl Lukáš několik prestižních nabídek. Do dalšího studia se však nehrnul – jeho koncertní závazky plnily značnou část roku. Do toho přibyl závazek rodinný – narodil se mu syn. Nakonec zvolil New England Conservatory v Bostonu, kterou vloni s vyznamenáním absolvoval.

Orchestrů, s nimiž spolupracoval, je dlouhá řada – za všechny jmenujme BBC Philharmonic, Philharmonia, Royal Liverpool Orchestra, Petrohradská filharmonie, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, NHK a další. Hrál pod taktovkou Paava Järviho, Marin Alsopové, Vasilije Sinajského, Gianandrey Nosedy. Na kontě má přes tisíc koncertů a před sebou jeden dosud nesplněný sen: vystoupit s Berlínskou filharmonií.

Zatímco pódium je jeho život, o soutěžních úspěších mluví tento introvert jen mimochodem. Už v dětských letech se stal vítězem několika mezinárodních klání. V největší světové soutěži Vana Cliburna v Texasu získal v roce 2009 cenu poroty. V březnu 2010 zaznamenal vítězství na jedné z nejprestižnějších zaoceánských soutěží Hilton Head International Piano Competition a před rokem si odnesl náruč diplomů (První cenu, Velkou cenu a čtyři speciální ceny) z mezinárodní klavírní soutěže UNISA Vodacom v jihoamerické Pretorii. Sbírání medailí však pro něj nikdy nebylo metou.

(Zdroj: www.firkusny.cz)

Foto Irena Kim