Důležité je nesnít o kariéře, ale o hudbě

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem


Dost dlouho se o vás psalo jako o zázračném dítěti, jako o klukovi, který neví, co to jsou kamarádi, jehož život je zatraceně jednotvárný. Jak jste tuhle nálepku nesl? Opravdu nikdy jste neměl pocit, že vaše dětství je o něco ochuzeno?

Chápu, že označení zázračné dítě je z mediálního hlediska atraktivní, ale z vlastní zkušenosti vím, že kromě talentu je zapotřebí spousta tvrdé práce. Vyrůstal jsem v hudební rodině a rodiče byli mými prvními učiteli. Vím, že mé dětství bylo nestandardní, ale neřekl bych, že jsem byl o něco ochuzen. Na kamarády bylo času málo, na druhou stranu jsem ale už od deseti let cestoval po světě, poznával zajímavé lidí a kultury. Hudba je živý organismus, který se stále vyvíjí a nepřestává vás překvapovat. Rozhodně to není nuda.

Na co si ze svého prvního veřejného vystoupení ve svých čtyřech letech pamatujete dnes?

Pamatuji si, že jsem hrál dětské skladby Schumanna a Čajkovského, pod nohama jsem měl bedničku, aby mi jen tak nevlály ve vzduchu. Na další detaily si už bohužel nevzpomenu…

Co všechno pro vás dnes klavír znamená?

Klavír je pro mě komunikačním prostředkem, díky jehož krásným tónům se mohu dělit o své dojmy a emoce s posluchači z celého světa. Zvukovou škálou a barevností se vyrovná symfonickému orchestru, což se o žádném jiném nástroji říct nedá. S klavírem jsem si prožil jak slasti, tak strasti, ale neměnil bych…

Kdo vás ve vaší profesi nejvíc ovlivnil? Byl to Vladimir Ashkenazy?

Od maličká jsem byl ovlivněn rodiči, později sehrál významnou roli v mém uměleckém zrání právě pan Ashkenazy. Otevřel mně dveře do světa, pod jeho vedením jsem si zahrál se slavnými světovými orchestry. Dával mi soukromé lekce, pomohl také v kontaktu s jednou z nejvýznamnějších evropských agentur – HarrisonParrott, která mě zastupuje dodnes. Jeho láska k hudbě mi byla a je velkou inspirací.

Jak byste sám sebe jako klavíristu charakterizoval? Svůj přístup k interpretaci, svůj styl hry?

Jako umělec procházíte neustálým vývojem, těžko můžu generalizovat. Hudba by měla přirozeně promlouvat, strhávat pozornost na sebe prostřednictvím levných manýr mi není vlastní. Můj styl hry je velmi energický, akurátní, vždy se snažím dodržet přání autora, na druhou stranu je nutné skladbám vtisknout vlastní rukopis. Myslím ale, že hodnocení sebe sama není na místě, to nechám na jiných.Kterých svých dosavadních úspěchů si vážíte nejvíc?

Vím, že to zní jako fráze, ale já si skutečně vážím každého koncertu, každého spokojeného posluchače. V dětství jsem měl dva cíle: zahrát si s Českou filharmonií a ve velkém sále Carnegie Hall v New Yorku. Obojí se mi již povedlo. Největší poctou pro mě asi byla slova pana Ashkenazyho, který o mně prohlásil, že jsem nejlepším mladým pianistou, kterého za posledních třicet let slyšel.

Ke kterému repertoáru máte nejblíž a jak se to během let u vás měnilo?

V dětství byl mým oblíbencem Franz Liszt. V tuto chvíli bych s sebou na opuštěný ostrov vzal Bacha a Mozarta. Nesmím zapomenout na českou hudbu, k té mám dlouhodobé velmi blízký vztah.

Jak vypadá v posledních letech váš kalendář? Kolik a jakých koncertů měsíčně asi tak absolvujete? A jak vypadá vaše spolupráce se zmíněnou agenturou, která vás zastupuje? Necháte si od vašich agentů spíš radit nebo jste to vy, kdo má rozhodující slovo?

Absolvují zhruba čtyřicet až padesát koncertů za sezonu. Letos v březnu jsem byl na turné v Jihoafrické republice, tam jsem odehrál šestnáct koncertů v pětadvaceti dnech. Před pár týdny jsem koncertoval ve slavné Wigmore Hall v Londýně. V nejbližších týdnech a měsících mě čekají třeba recitály v Curychu a Portu, Beethovenův První koncert s Haydn Orchestra Bolzano, Čajkovského b moll koncert s New Jersey Symphony, tři koncerty v Sarasote na Floridě, Dvořákův g moll koncert s Londýnskou filharmonií, Třetí koncert Sergeje Rachmaninova se Sydney Symphony v Austrálii, Čtvrtý Rachmaninovův koncert s Orquestra Sinfonica do Estado Sao Paulo v Brazílii, také sólové koncerty v Itálii a na Tchaj-wanu. Agentuře nastíním své představy, ale většinou to ani není nutné, protože oni už mě za těch dvanáct let spolupráce dobře znají.

Máte představu či přání, jakým směrem by se dál měla vaše kariéra rozvíjet?

Řekl bych, že je nesmírně důležité nesnít o kariéře, ale o hudbě samotné. Kariéra je pomíjivá, hudba věcná.

V Praze se zanedlouho objevíte při jednom z koncertů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, a to s poměrně široce rozkročeným programem. Vybíral jste sám? Jaký vztah k jeho jednotlivým položkám máte?

Ano, program pražského recitálu jsem vybíral sám. Jedná se o díla, která jsou mi velmi blízká. Haydnova Sonáta je součástí mého repertoáru již poměrně dlouho, přesto mě nepřestává překvapovat svou hravosti a vtipem. Variace na Corelliho téma Sergeje Rachmaninova jsou naopak poměrně démonického charakteru, s prvky romantické nostalgie, autorovi tolik vlastní. Brahmsova f moll sonáta je mladistvým, majestátním dílem plným elánu. Program zakončím Českými tanci Bohuslava Martinů. Vždy se snažím do recitálových programu zakomponovat alespoň jedno české dílo, v případě pražského vystoupení padla volba logicky na Martinů, jelikož ho s Firkušným pojilo velké přátelství.

Těšíme se, díky za vaše odpovědi.

Vizitka:
Jako zázračné dítě začal Lukáš Vondráček (21. 10. 1986) sbírat první zahraniční úspěchy již v deseti letech. Za patnáct let své kariéry vystoupil ve dvaceti sedmi zemích světa v prestižních sálech jako Wigmore Hall v Londýně, Carnegie Hall v New Yorku, Cité de la Musique v Paříži, Sydney Opera House, Palais des Beaux Arts v Brusselu, Auditorio National v Madridu, Tonhalle Zürich a další. V Praze se představil několikrát s Českou filharmonií.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na