Duncan v ARŠE+ využil prostor na maximum

Hrdinové a jejich světy
Ačkoliv jsme už choreografie v Braníku vidět mohli v listopadu a prosinci, jejich společné uvedení mělo docela novou atmosféru a myslím, že je můžeme směle prozkoumat znovu a načisto. Program otevřeli Heroes Dory Sulženko Hoštové, určení pro třetí ročník, a to 19 účinkujících. Je to, jako ostatně i v případě dalších děl, úkol nejen umělecký, ale také pedagogický. Všichni tanečníci musí prokázat schopnost pracovat rovnocenně ve skupině a cítit kolektiv, a zároveň každý potřebuje dostat prostor k projevu svému, individuálnímu. Vlastně každá z těch tří choreografií nabízí svůj vlastní způsob, jak toho cíle dosáhnout. Heroes jsou velkou výzvou právě pro to množství mladých účinkujících, jimž je třeba vytvořit materiál na tělo a vyvážit všechnu jejich jevištní prezenci. Je pravda, že v praxi pak už nikdy, nebo skoro nikdy nevidíme tolik současných tanečníků na jedné scéně a že tedy v chorografiích pak také téměř nikdy nevídáme velké unisonové pasáže, jejichž energie je silná právě tehdy, kdy je interpretů na jevišti tolik. Současný tanec nemá obdobu baletních sborových scén, i když prostředky choreografické ano.

Jak napovídá název, při společné tvorbě s choreografkou si mladí adepti umění Terpsichořina kladli otázku, kdo je pro ně hrdina – ať už je to někdo z reálného světa, z jejich nejbližšího okolí, nebo je to postava z Marvelovky. (O genezi inscenace jsme přinesli reportáž zde.) Samozřejmě, že se nedostáváme na úroveň konkrétních příběhů nebo přímých výpovědí, ale lze si představit, že uvažování o hrdinech a hrdinství sloužilo jako dobrý základ pro výzkum pohybového materiálu. Hrdinu může charakterizovat postoj, silné gesto, a pokud je to postava popkultury, pak i společně sdílené a rozpoznatelné, hrdinství ale může být skryto i v obyčejnosti a v každodennosti, ve schopnosti vybočit z davu, vydělit se ze skupiny, odvaze projevit se. Nebo i úplně obyčejně předstoupit před diváky a zapátrat zrakem v jejich očích, konfrontovat s nimi svou prostou a jedinečnou existenci.

Mladým tanečníkům choreografka oblékla směs civilních oděvů, které sice zřejmě odrážejí jejich individualitu, ale z hlediska diváckého vesměs evokují 80. a 90. léta a klidně je mohli obléknout i jejich rodiče v době, kdy snili o tom, že budou hrdiny jako někdejší filmové ikony. Skupina se formuje pomalu v zadním rohu scény, tanečníci se noří ze tmy po jednom a nesměle, nepřicházejí dobývat slávu. Hudebník Jan Čtvrtník jim do toho hraje modifikované a vykostěné úryvky z úvodu symfonické básně Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra, který je u běžného publika znám jako „takový ten začátek Vesmírný odysey“… Ale vážně. Tanečníci předstupují před publikum civilně, až plaše. Ošívají se, pokukují nesměle po sobě i po nás, ale pak postupně propadají společné harmonii choreografie a energii pohybu. Kontrakce střídané ležérností, tanečně bojový trénink jako unizono vycvičených Spartaků, získávají sjednocenou choreografií sílu a sebejistotu a do publika míří i polibek.

Střídání společných pasáží a individuálních krátkých výbojů je zásadní motiv choreografie. Máme si tak i možnost všimnout energie jednotlivců, charismatu, každý totiž musí na malé ploše vyjádřit, kým je nebo v čem je jeho síla. Kolik pohybového materiálu vnesli do díla oni sami? Zdá se, že se do něj promítají jejich pocity či zkušenosti. Je tu třeba výjev s přijímáním ran od vlastní pěsti, a další náznaky, že tanečníci pracují s vlastními démony a vlastními zážitky, které v nich vyvolávají poznání, že ve výsledků musí být především každý sám sobě hrdinou. Doprovázejí je jednoduché rify elektrické kytary, také slovo rozechvívající s v ozvěně. Skupina se dovede semknout a sevřít jako římská legie při útoku, rozpadnout se do sólových výstupů, a znovu dočerpat společnou energii. Pohyby jsou spíše rozmáchlé než detailní, dynamické skoky, objímání a objevování prostoru. Téměř filmový střih. Když se zformují v jednu řadu těšně před diváky, stejně se zaleknou a zase odplíží do bezpečí. Jsou to permanentní a načasované zkoušky odvahy. Jedinec odvrhovaný a manipulovaný k vlastní samostatné existenci nepropustnou hradbou těl, stěnou bez dveří. Je potřeba pracovat s energií odporu a nenechat se zviklat. A přeci nastává i okamžik vytouženého objetí, uklidnění, společného tance.

Tanečníci formují také páry a zkoušejí pracovat se vzájemnou protiváhou vychýlených těžišť k dosažení harmonie. Jsou ale bohužel v lichém počtu, takže experiment vytváří i jednoho vyvržence. Sledujeme základy partneřiny, mají je rozhodně dobře zakotvené v tělech, i když je čeká ještě několik let práce. Mnoho z nich dokáže už teď v krátkém sóle upoutat velkou pozornost. Na vlně střídání individuálních výstupů a společných pasáží stoupá dynamika choreografie k okamžiku, kdy hrdinové vydají bojový pokřik před finále, v menších formacích imitují boj a až v samém závěru se vytasí s gesty nebo postoji odkazujícími k hrdinům, které známe z popkultury, vydatně podporování hudebním mixem z tvorby hrdinů, které si zřejmě do toho kakofonického kaleidoskopu vybrali sami (je tu „všechno“ od Freddieho přes Star Wars až po Modlitbu pro Martu). Zaštiťují se svými osobními hrdiny a každý zřejmě přijímá i hrdiny svých souputníků, není tu boj o to, kdo má větší a důležitější vzor, protože každý má v hledáčku a na zamykací obrazovce telefonu někoho jiného. Cítím tu poselství rovnoprávnosti individuálních ideálů, které by mělo platit i pro dávno zralé diváky. Jemné zakončení, nesmělá tečka, jako by negovala, ale i potvrzovala nastolené téma – hrdinství může spočívat i v tom nejmenším gestu.

Rozpustit se a zakořenit
Dvě choreografie Lali Ayguadé Shift a Roots také získaly v jiném prostoru novou perspektivu a zaslouží si ohlédnutí. Hostující tvůrkyně pracovala na prvním díle se studenty čtvrtého a na druhém pátého a šestého ročníku. Sebejistý, ale i technicky kvalitní projev mají všichni. I zde se zřejmě podíleli na vzniku pohybového materiálu, takže jim dobře jde pod nohy, ruce a s estetickým cítěním. Dynamická choreografie na pomezí moderního a současného tance pracuje s krásou a souměrností, ale i se silnou expresí.

V první si brzy divák vybaví, jak se dvanáct postav podobalo sousoší, ale až nyní si uvědomíme třeba takové detaily, jako je společný směr pohledu celé skupiny. Rychle se přeskupují formace a zamrzají v nových situacích. Metaforu posunu můžeme vnímat ve více vrstvách – v prostoru z místa na místo, ze situace do situace a také posun v emocionálním výrazu, v pomyslném objevování a odhalování sebe sama. Opět od skupiny k individuu a zpět. Hlas – výkřik – šepoty. Mladí interpreti se musí dokázat vyjádřit nejen pohybem, ale i dalšími prostředky. Sousoší se rozpadají na individuality, v tvrdém rytmu zní dusot jako nesčetných párů nohou, vystupují excentrické osobnosti: jedna z dívek je zmateně naivní, další propuká v hysterický smích. Štíhlá tanečnice v šedém svetru bez rukávů na sebe strhává pozornost svým vážným a sebejistým výrazem. Zastavování formací dominuje tvaru. V jednu chvíli vztyčené paže strnulé skupiny jako by odkazovaly na americkou modernu, ale asi je to jen zdání, a ne reference, protože postavy směřují pak své gesto dolů a k zemi a noří se do stínů u vlastních nohou. Zformují se v klín a slyšíme jen jejich hlasitý přerývaný dech odpočítávající čas a rytmus. Pak se rozpadnou opět do svých oddělených osudů nebo ve výrazné pasáži rozehrávají manipulaci těly svých spolužáků, smýkají kolegy po zemi a unavují se. V padajícím šeru zní jejich notující si hlasy, aby se ztratili zcela ve tmě.

Stejně působivá je znovu i choreografie Roots, taková poklidná, harmonická, estetická, umírněná. Osm tanečníků stojí proti sobě a jen se chytají za ruce, aby rozvinuli formaci osově souměrnou, nechtějí se vzdálit, ale musí. Jejich ruce připomínají chapadla podmořských sasanek, oddělují se a zase přibližují jako v rytmu přílivu a odlivu, oddělení je ale nutné. Pohyby jsou opět prostorově velkorysé, gesta rozmáchlá, vše ale podléhá řádu přitažlivosti ke středu a k celku. Skupina se rozpadá na menší jednotky, vzduch rozechvěje hlas sboru z reproduktoru, paže tanečníků se naráz vztáhnou do prostoru…

V této choreografii jdou interpreti i do jemnějších gest, společně je sdílí, ale jejich smysl zůstává objasněný jen jim. Nechybí expresivní vyjadřování, křik, opětovný motiv vydělování ze skupiny a její nová homogenizace, jiný rytmický vzorec minimalistické hudby je určen pro sólové výstupy, jiný pro skupinu. Němé výkřiky rozrážejí vzduch, zpomaleného pohybu se nemohou nasytit. Skupina se slévá a mění v amébu, živočicha o desítkách makadel, doslova teče do rohu sálu, kde rozpoznává své kořeny a napojuje se na ně… Rozumnější a věcnější analýzu najdete zde, bylo ale zajímavé sledovat, jestli se asociace a vnímání výrazněji promění s novým prostorem. Nemyslím, že změna je zásadní v porozumění, ale rozhodně mělo vystoupení v ARŠE+ svou atmosféru velkého divadla a přála bych je studentům opakovat častěji.

Heroes
Autor choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Asistentka choreografie: Karolína Gilová
Živá hudba: Jan Čtvrtník
Tanec a spolupráce na tvorbě pohybového materiálu: studenti 3. ročníku KDC
Světelný design: Katarína Ďuricová
Technické práce: Robert Štěpánek
Interpreti: Kateřina Bártů, Nela Bednářová, Rosalie Červová, Jan Dvořáček, Viktorie Froňková, Anna Havlínová, Lenka Janoušková, Adéla Juhosová, Barbora Kropáčková, Anna Kropáčková, Ester Kroutilová, Marie Macháčková, Eliška Machalová, Natalie Rollo, Olívie Skaunicová, Miroslava Sýkorová, Vojtěch Vaculík, Magdalena Vykydalová, Ollie Zabystrzan
První uvedení: 10. 12. 2024, Duncan centre Braník

Shift
Choreografie: Lali Ayguadé
Asistent choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Fanny Thollot
Interpreti: Tereza Jarošová, Lada Jasanská, Barbora Karvánková, Agáta Klímová, David Kodys, Karolína Kuklová, Dorota Příleská, Kateřina Rendová, Nela Šedová, Veronika Šolcová, Kristýna Vořechová, Barbora Zahrádková
Světelný design: Katarína Ďuricová

Roots
Choreografie: Lali Ayguadé
Asistent choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Miuel Marín Pavón
Interpreti: Leontina Foltýnová, Anna Kubalíková, Michaela Lincová, Kristýna Šalomonová, Barbora Veselá, Charlota Ciklerová, Adriana Nguyenová, Vojtěch Punda
Světelný design: Katarína Ďuricová
První uvedení: 22. 11. 2024, Duncan centre

Psáno z představení 13. 1. 2025 OD 16:00 HODIN, ARCHA+.