Dust byl vytvořen v roce 2014 jako součást programu Lest We Forget (spolu s choreografiemi Second Breath Russella Maliphanta a No Man’s Land Liama Scarletta) upomínajícího sté výročí začátku první světové války, v červnu téhož roku byl s Khanovým baletem soubor pozván na jeden z největších britských hudebních festivalů v Glastonbury. O čtyři roky později se celý triptych do repertoáru English National Ballet vrátil, aby jím bylo naopak oslaveno století od ukončení prvního celosvětového válečného konfliktu.
Na ploše slabé půlhodiny Khan nechává zhmotnit atmosféru zmaru, beznaděje, rozjitřených emocí i energického vzdoru, k čemuž využívá především metaforických náznaků a jemných, popisností nezatěžujících odkazů. Scéna zalitá neduživě nažloutlým světlem stoupajícím z postupně se na horizontu objevujícího valu v sobě nese připomínku zákopů i bojových plynů, jež právě první světová válka nechvalně proslavila (poprvé v bitvě u Ypres).
V úvodu se pod obláčky písčitého prachu zvířeného dlaněmi našedle oděného sboru svíjí opuštěný tanečník (Fabian Reimair), jehož tělo se v neovladatelných křečích brání hrůzám, jimž bylo vystaveno (fenomén je znám pod anglickým názvem shell shock, kdy se jedná o typ post traumatické stresové poruchy, která se projevovala právě u vojáků 1. světové války). Do jedné dlouhé linie rozestavěný sbor mužů i žen jej postupně za doprovodu sborového zpěvu bere do svého středu, paže se spojují ve velká zlomená křídla, která se snaží jedince zvednout ze země, ve stejné chvíli jej ale svazují a srážejí k zemi.
Muži postupně odcházejí za horizont a na spoře osvětlené scéně zůstávají ženy, které nastalá situace postavila do nových rolí. Jejich projev je dynamický, plný vnitřní síly a odhodlání bez ohledu na bolest, s níž se nutně musí vyrovnávat. Temně dunící perkuse dominují hudebnímu doprovodu s napjatými smyčci a dechy a tanečnice s hlavami v šátcích nekompromisně ovládají prostor, jejich paže prudce rozčesávají vzduch, lámou se do zoufalých úhlů a vzápětí pevně zatnutými pěstmi opět jedním dechem bojují.
Téměř polovina choreografie poté patří nesmírně vrstevnatému duetu muže a ženy (James Streeter, Tamara Rojo) zobrazujícího problematiku válkou a novými sociálními rolemi zasažených vztahů, jež postihly celou jednu generaci napříč hranicemi v mimořádné komplexnosti. Nedůvěru, beznaděj, snahy o vzájemné pochopení a porozumění, které z podstaty není tak docela možné, prohry, vnitřní démony a bolest stejně jako hlubokou touhu po blízkosti, něhu a tichou oporu. Intimitu a palčivou dojemnost prohlubuje a posiluje až duchovně znějící zpěv nesoucí choreografii do postupně houstnoucí temnoty.
Choreografie svou nenápadnou tíživostí a nenásilnou emocionalitou pohne divákem i jen skrze obrazovku počítače, a i přes rány, které může zasadit, vyvolává současně tak trochu masochistickou touhu po dalším pokračování.
Dust
Choreografie: Akram Khan
Hudba: Jocelyn Pook
Dirigent: Gavin Sutherland
Kostýmy: Amanda Barrow
Premiéra 2. 4. 2014
