Důstojné zakončení jubilejního 80. ročníku Festivalu Pražské jaro

• Historie a náročnost provedení
• Velké finále Pražského jara

Historie a náročnost provedení

Bylo tomu více než osmdesát let, kdy před Osmou symfonií Gustava Mahlera pracoval Ludwig van Beethoven na své poslední dokončené 9. symfonii. Beethoven byl první, kdo do dosud pouze orchestrální symfonie začlenil také vokální složku, když do závěrečné věty své 9. symfonie začlenil čtyři sólisty a smíšený sbor, kteří přednesli zhudebněnou Ódu na radost Friedricha Schillera. Od té doby mnozí skladatelé do symfonií vkládali zpěv (Mendelssohn-Bartholdy, Mahler, Berlioz, Šostakovič, Górecki, Kabeláč, Sommer a další). Gustav Mahler tak učinil ve své druhé, třetí, čtvrté a osmé symfonii, když mezi symfonie je někdy počítána také jeho Píseň o zemi pro sólový tenor a alt (nebo baryton).

Je všeobecně známo, že Mahler byl po celý rok vytížen dirigentskými a šéfovskými povinnosti a ke komponování se dostával především v letních měsících o své dovolené. Nejinak tomu bylo i při vzniku jeho Osmé symfonie, kterou zkomponoval v létě roku 1906 v Maierniggu v podstatě v jednom tvůrčím zaujetí. Symfonie měla premiéru 12. září 1910 za skladatelova řízení v Mnichově. Byla to snad nejúspěšnější premiéra ze všech Mahlerových děl a navíc to byla poslední premiéra skladatelovy symfonie, kterou Mahler před svou smrtí slyšel. Tato gigantická symfonie nemá klasickou čtyřdílnou formu (tu ostatně Mahler porušoval již dříve) a je členěna do dvou oddílů. V prvním Mahler zhudebnil působivý hymnus Veni creator spiritus z 9. století a v druhém pak použil vybrané texty ze závěrečné části Goethova Fausta, kdy duše hlavního protagonisty unikla moci Mefistofela a vstupuje do nebe. 

I v kontextu Mahlerových symfonií (dokončil jich devět, desátá se hraje v redakci Derycka Cooka), je jeho Osmá symfonie na provedení nejnáročnější, minimálně pro obrovský aparát, který skladatel předepisuje: tři sólové soprány, dva mezzosoprány, tenor, baryton a bas, dále obrovský smíšený sbor, dětský sbor a velký orchestr, který počítá například i s žesťovými nástroji za scénou, rozsáhlými bicími nástroji (vedle běžných například i tam-tam, trubkové zvony, zvonkohra), klávesovými nástroji (varhany, celesta, klavír, harmonium), harfy a mandolíny. Právě pro obrovský provozovací aparát dostalo dílo název Symfonie tisíců (není od skladatele) a právě pro tento obrovský provozovací aparát je symfonie provozována spíše výjimečně. Nejde jen o to, sehnat tolik hráčů a zpěváků, ale také o to, kde tak obrovskou symfonii provozovat, protože často požadovaný provozovací aparát je nad možnosti běžných koncertních síní. To se ostatně ukázalo i v Praze, kdy i největší koncertní síň – Smetanova – je pro tuto symfonii malá. Proto byla symfonie v minulosti hrána například v katedrále sv. Víta nebo v O2 Areně. Vyřeší tyto problémy nově budovaná Vltavská filharmonie? 

Velké finále Pražského jara

Ve Smetanově síni sice Česká filharmonie není doma (má svůj domicil v krásném Rudolfinu), nicméně to pro ni není neznámý prostor, protože v něm hraje právě koncerty na Festivalu Pražské jaro. Letos se orchestru dostalo cti festival zahájit i zakončit. Na programu zahajovacího koncertu byla tradičně Smetanova Má vlast a na závěr zazněla Mahlerova gigantická Osmá symfonie. Oba programy dirigoval šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov. (škoda, že už léta je opuštěna tradice zakončit Pražské jaro Beethovenovou Devátou symfonií). 

Semjon Byčkov si zřejmě s Českou filharmonií dobře rozumí. Orchestr je nyní v jedinečné kondici, kterou potvrdily nejen oba pražskojarní programy, ale i běžné abonentní koncerty. Jít na koncert České filharmonie znamená mít záruku velice kvalitní interpretace. Díla Gustava Mahlera má Česká filharmonie v krvi, vždyť je dirigovali Karel Šejna, Karel Ančerl a zejména Václav Neumann, který dokonce nahrál v letech 1976–1982 komplet jeho symfonií pro Supraphon, který tehdy monopolně nahrával s Českou filharmonií symfonická díla. V roce 2006 tento komplet vyšel na 11 CD, kdy se dostal do konfrontace s mnoha dalšími studiovými nahrávkami symfonií Gustava Mahlera (Abravanel, Kubelík, Solti, Haitink, Bernstein, Tennstedt, Chailly, Abbado, Maazel, Rattle, Jansons, Paavo Järvi, Gergiev), stále je na trhu a obstojí i ve velké konkurenci. 

Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem nyní postupně nahrává komplet Mahlerových symfonií pro firmu Pentatone (vydány jsou již symfonie č. 1 – 5), který se v budoucnu jistě zařadí mezi významné nahrávky Mahlerových symfonií.

Skladatelova 8. symfonie, provedená jako závěrečný koncert Pražského jara 2. a 3. června 2025 (recenzovaný koncert je 2. června), důstojně zakončila letošní jubilejní 80. ročník festivalu. Provedení bylo strhující po všech stránkách, místa tutti, kdy ve fortissimu zpívali všichni a hrál celý orchestr, byla vyvážena intimními částmi, například poměrně rozsáhlým orchestrálním úvodem k druhé části symfonie. Byčkovo pojetí nijak nevybočovalo z běžné interpretační tradice (patřilo k těm svižnějším). Snažil se o dynamické i tempové kontrasty, o vystižení komornějších míst partitury s důrazem na jejich intimitu. Dlužno říci, že Byčkovo forte všech účinkujících nikdy nebylo prázdně bombastické a kontrastovalo s komornějšími místy partitury. V nich zaujaly zejména andělské zpěvy sólových sopránů nebo dětského sboru. Zvuková proporcionalita se Byčkovi v rámci možností akustiky Smetanovy síně dařila. Už jsem zmínil, že orchestr České filharmonie hrál v mimořádné dispozici (za všechna sóla nutno zmínit kultivovaný zvuk sólové trubky i houslová sóla koncertního mistra), vynikající byly i oba sbory – Pražský filharmonickýsbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem a Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Joelem Hánou. Na Kühnův dětský sbor ve zcela zaplněné Smetanově síni zbyla jedna balkonové lože po pravé straně sálu a nemyslím si, že to bylo pro zpěv dětí zrovna výhodné místo. Dlužno říci, že Kühnův dětský sbor připravil jeho dlouholetý nestárnoucí sbormistr Jiří Chvála. 

Samozřejmě je nutno jmenovat všechny sólisty, jejichž party jsou v díle nesmírně náročné (polohou, vypětím). S hrdostí jmenujme sólisty, kteří reprezentovali “naše barvy” – Kateřinu Kněžíkovou s jejími andělsky znělými výškami, interpretační něhou i schopností prosadit se doslova proti všem, i jejího manžela, hosta prestižních světových operních scén – Adama Plachetku. Ale i ostatní sólisté podali skvělé výkony – zejména sopranistky Sarah Wegener a v závěru symfonie Miriam Kutrowatz, i obě mezzosopranistky Stefanie Irányi a Jennifer Johnston. Poněkud zklamáním byl zpěv Davida Butta Philipa, který zpíval vypjatý tenorový part, a basista David Leigh který překonával, celkem zdárně, zjevnou indispozici.

Praha měla po delší době jedinečnou příležitost vyslechnout si náročnou Mahlerovu 8. symfonii. Smetanova síň byla zcela zaplněna a ovace ve stoje byly všem účinkujícím odměnou za vynikající výkony.

Pražské jaro: Symfonie tisíců
2. června 2025,
20:00 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur „Symfonie tisíců“

Účinkující
Sarah Wegener – soprán
Kateřina Kněžíková – soprán
Miriam Kutrowatz – soprán
Stefanie Irányi – mezzosoprán
Jennifer Johnston – mezzosoprán
David Butt Philip – tenor
Adam Plachetka – baryton
David Leigh – bas
Semjon Byčkov – dirigent
Česká filharmonie
Český filharmonický sbor Brno, Joel Hána – sbormistr
Pražský filharmonický sbor, Lukáš Vasilek – sbormistr
Kühnův dětský sbor, Jiří Chvála – sbormistr