Důstojnému provedení Libuše v Rudolfinu dominoval výkon Adama Plachetky
Libuše byla pro Smetanu klíčovou operou, z okolností provázejících její vznik a uvedení zcela jasně vyplývá velikost Smetanovy osobnosti. Libuše je dokladem nejen jeho velké hudební invence a geniality, ale i jeho charakteru, který stavěl zájmy celku a země nad zájmy a prospěch vlastní. Operu Smetana dokončil v roce 1872, ale odmítal ji hned uvést. Pro jeho povahu umělce a člověka je příznačné, že s premiérou svého mistrovského díla čekal až na otevření Národního divadla v roce 1881. Celých devět let. Svého snu dirigovat Libuši v Národním divadle se ale Smetana nedočkal – v době její premiéry už dávno neslyšel. Z tohoto důvodu je nastudování slavnostní Libuše Českou filharmonií a zařazení takto exkluzivního projektu na program logické, že uvedení v rámci Pražského jara podtrhuje význam Smetanova operního díla.
Připomeňme v této souvislosti, že koncertní provedení Libuše se konalo v Ostravě, v provedení České filharmonie se znovu bude konat 16. června 2024 na Smetanově Litomyšli a open-air inscenaci připravuje v rámci projektu Noc s operou na 28. června 2024 Divadlo. J. K. Tyla v Plzni.
Libuše je mezi Smetanovými operními díly z hlediska své kompozice výlučná a výjimečná. Skladatel v ní nechtěl vytvořit „operu dle starých zvyků“, ale „slavné tableau, hudebně dramatické uživotnění“, jak se sám vyjádřil. Tímto charakterem se Libuše vyčleňuje z řady jeho ostatních oper, jako by byla mimořádně vložena mezi Dalibora a Dvě vdovy.
I když Smetana pracuje s polyfonií i v jiných svých operách, nikdy ne v takové míře, jako v Libuši. Smetana použil příznačných motivů v Libuši více než v Daliborovi, ale nejedná mechanicky, pracuje s motivy volně, rozvíjí je do velkých hudebních ploch v dokonalé vyváženosti. V hudbě je vyjádřena nejen důstojnost a velebnost, ale i lidské vášně a city, jsou tu taneční prvky, úsměvné melodie, hravost a také příroda – ono geniální zhudebnění bzukotu včel v koruně lípy a šumění jejích listů. Tato hudební různorodost je důmyslně sloučena v mistrovské dílo. Hlavními hudebními pilíři je žesťová fanfára C dur vyvolávající už na počátku předehry velkolepý dojem majestátnosti, obřadnosti, je optimistická, v tom věstí příslib budoucnosti. Druhým význačným motivem je lyrické téma Libuše, jež z úvodní fanfáry vychází, třetím je energický motiv Přemyslův. I oba bratři Chrudoš a Šťáhlav mají své motivy, projevem Chrudošovy vznětlivé povahy je mistrovská hudební miniatura vyjadřující dokonale povahu tohoto hrdého a zlobného muže. Naproti tomu Šťáhlavova jasná, klidná melodie je s tou Chrudošovou v ostrém kontrastu. Krasava, jedna z hlavních postav opery, konkrétní příznačný motiv nemá – jako ženský živel plný vášní, citů, nevyjasněného jednání je totiž nevyzpytatelná, nepředvídatelná, a taková je i hudba, která ji provází. Plná napětí, ale také vroucnosti a vášnivé lyriky. Jak dramatičnost ‚tableau‘, tak intimní emoce osobního příběhu Krasavy a Chrudoše jsou přesně charakterizovány hudbou, která by měla být ve všech detailech provedena přesvědčivě.
Kvality hráčů České filharmonie předurčují toto těleso, aby Smetanovu náročnou partituru provedlo technicky bravurně. Však také filharmonici podali technicky výborný výkon, skvěle zněly úvodní fanfáry, nástrojové skupiny byly plně zvukově vyvážené a jednotné, vyniklo violoncellové sólo.
Jakub Hrůša vedl orchestr technicky přesně v potřebné souhře s pěvci. Bylo ovšem znát, že monumentalita a dramatika ‚tableau‘, kterou někdy svým elánem vystupňoval až k burácivému zvuku (především finále 2. a 3. dějství), mu vyhovuje lépe, než detailní práce s tématy v lyričtěji založených částech, které by potřebovaly citlivější odstínění dynamiky a agogiky. Orchestr nezřídka pěvce kryl.
Že se však provedení často nedostalo za hranici kvalitně zahraných a zazpívaných not, způsobila především neúplná, někdy až zcela chybějící srozumitelnost zpívaného textu. Promítání titulků nebo přehnaně emotivní přednes nemůže ani v koncertním provedení nahradit přímou účinnost slov. Přehlednost ansámblů se vytratila. Jaký to byl rozdíl, když po přestávce bylo Adamu Plachetkovi od prvního tónu vše rozumět a Rudolfinum se v jeho výstupech rázem změnilo v operní dům!
Pěvecký výkon Adama Plachetky jednoznačně dominoval celému večeru. Má pro roli Přemysla ideální hlasové předpoklady, prokázal i přirozený smysl pro interpretaci smetanovských postav, který mohl při koncertním provedení, nesvazován jevištní režií, plně uplatnit. Se svým mimořádným hlasovým fondem hravě přemohl i silnější orchestrální plochy pod Hrůšovou taktovkou a dokázal v provedení partu vystihnout obě Přemyslovy polohy – jak vroucně milujícího muže, tak rozhodného, nikoliv pyšného, vladaře. Stadická scéna byla nejlepší částí celé produkce a árie Ó, vy lípy jejím skutečným vrcholem. Jako jediný dokázal Adam Plachetka výborně artikulovat text ve všech výstupech.
Kateřina Kněžíková prokázala, že Libuši nemusí představovat dramaticky zpívající heroina, její sytý lyrický soprán může tento part přesvědčivě obsáhnout. Je to o to snazší, že ve 2. dějství Libuše vůbec nevystupuje a velká pěvecká plocha přichází až s proroctvím. Nevadilo ani, že vůči Krasavě je její hlas málo kontrastní. Jako příklady lyričtějších Libuší poslouží z minulosti například Růžena Maturová a z časů nedávných působivá Gabriela Beňačková. Kateřina Kněžíková nárokům role po technické stránce dostála především pevnými a oblými výškami, méně jasné byly nižší polohy, proroctví mělo komornější ráz.
Mladodramatický part Krasavy interpretovala Alžběta Poláčková nepříliš vyrovnaně, kvality jejího hlasu se sice projevily ve vysokých polohách, byť ne vždy pevných, ale znělost ve střední a nižší poloze se ztrácela, srozumitelnost textu byla minimální.
Málo výrazná byla Václava Krejčí Housková jako Radmila, její světlejší mezzosoprán se neprosazoval, slyšet jej bylo jen sporadicky.
Martin Bárta se svým silným barevným barytonem je ideálním Chrudošem; pokud nepřeháněl rozčilení nebo zuřivost, bylo mu dobře rozumět. V lyrických pasážích se jeho hlas volně a krásně rozezníval.
Plně vyrovnaným výkonem, vystižením hudebního výrazu a celkovou kultivovaností hlasového projevu s kvalitní dikcí potěšil posluchače Jiří Brückler jako Radovan.
Kvalitně se partu Šťáhlava zhostil Richard Samek.
Nenápadný byl Jan Šťáva jako Lutobor, Krasavin otec. Jeho sice znělý, ale málo expresivní hlas necharakterizoval dostatečně postavu, u níž Smetana vyžadoval silný a hluboký bas. Lutobor tak ztratil svoji závažnost a zanikl i vlivem ne důsledně vypracovaného pěveckého partu.
Kvarteto ženců za scénou Eva Esterková (1. žnec), Tamara Morozová (2. žnec), Jarmila Vantuchová (3. žnec) a Martin Šrejma (4. žnec) nastudoval mladý dirigent Jan Sedláček (mimo jiné spolupracuje s Jakubem Hrůšou na Ševčíkově akademii v Horažďovicích), který také čísla za scénou řídil. Oba vstupy byly provedeny přesně, ale v příliš rychlém tempu, čímž pozbyly jak půvab idyličnosti, tak i srozumitelnost textu a hlasovou vyrovnanost.
Pražský filharmonický sbor má vzhledem ke své velikosti a zkušenostem výborné předpoklady pro provedení partů v Libuši. Zněl plně a ušlechtile, zpíval ovšem tuto operu spíše oratorním způsobem, srozumitelnost zpívaného textu byla takřka nulová.
O logické střídání pěvců na pódiu a drobné náznakové herecké akce se postaral v režijní spolupráci Tomáš Ondřej Pilař.
Slavnostní Libuše v Rudolfinu byla důstojnou produkcí, která skladateli složila zasloužený hold. Pražské jaro připomíná každoročně Bedřicha Smetanu už tím, že se zahajovací koncert koná vždy v den výročí Smetanova úmrtí. Po tradiční Mé vlasti je však letos Slavnostní Libuše jediným smetanovským počinem v rámci tohoto prestižního festivalu (nepočítáme-li zařazení premiéry diskutabilní produkce Tajemství v Národním divadle na festivalový program). Při bohatství, různorodosti a významu Smetanova díla je více než smutné, že festivalová dramaturgie v roce skladatelova 200. výročí narození nic jiného nepřinesla a už nepřinese. Na závěrečném koncertě Pražského jara zazní díla hned čtyř českých skladatelů, ale Bedřich Smetana mezi nimi není.
Pražské jaro: Slavnostní Libuše
28. května 2024, 19:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Bedřich Smetana: Libuše (koncertní provedení opery)
Účinkující
Kateřina Kněžíková – Libuše
Adam Plachetka – Přemysl ze Stadic
Martin Bárta – Chrudoš od Otavy
Richard Samek – Šťáhlav na Radbuze
Jan Šťáva – Lutobor z Dobroslavského Chlumce
Jiří Brückler – Radovan od Kamena Mosta
Alžběta Poláčková – Krasava
Václava Krejčí Housková – Radmila
Eva Esterková – První žnec
Tamara Morozová – Druhý žnec
Jarmila Vantuchová – Třetí žnec
Martin Šrejma – Čtvrtý žnec
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
