Důvod k oslavě

Před 275 lety byl založen vídeňský Burgtheater

Burgtheater neměl v poslední době právě štěstí. Finanční skandál, který se před nedávnem provalil, vedl k odvolání ředitele Matthiase Hartmanna a změně ve vedení holdingu Spolkových divadel Georga Springera, není zdaleka vyřešen. Právě byly zveřejněny další informace o hloubkové revizi, při níž vyšly najevo daňové úniky, falšování ročních uzávěrek a podobně. Jak to zatím vypadá, zůstane ale hlavní obviněnou bývalá vedoucí obchodního oddělení Silvia Stantejsky. Divadelní podnikání utrpělo v této složce šrámy, které se budou hojit delší dobu. Burgtheater má ale mnoho důvodů se jimi nyní netrápit. Umělecky se vzpamatoval z otřesu poměrně brzy a za vedení nové ředitelky Karin Bergmann už si mohl připsat i výrazné úspěchy – v poslední době se světovou premiérou hry Petera Handkeho Die Unschuldigen, ich und die Unbekannte am Rand der Landstraße (Nevinní, já a neznámá na okraji Zemské třídy) v režii Hartmannova předchůdce Clause Peymanna. A Burgtheater také právě slaví dvě stě sedmdesát pět let od svého založení.

 

Začátky
Pojem Burgtheater má více významů. Neoznačoval pouze budovu (budovy), ale také instituci, podobně, jako je to s „národními“ a „Národními divadly“. Divadelní historie Vídně uvádí jako první divadlo vystavěné na volném prostranství dřevěnou budovu, která byla dovezena rozložená z Řezna a znovu sestavena na Josefském náměstí roku 1659. Následovala budova, postavená zhruba v místech dnešní Národní knihovny (roku 1683 zničená Turky). Nějaký čas sloužil divadelním představením sál v Hofburgu, přestavěný v polovině osmnáctého století Antoniem Galli Bibienou v tak zvaném Redutu.

Skutečnou scénu už představovalo Divadlo u Korutanské brány (Kärntnertortheater), otevřené roku 1709, které je spojeno mimo jiné se jménem Josefa Stranitzkého a jeho postavou Hanswursta.

Budova sloužila činohře i baletním představením a od roku 1718 zde působila také italská operní společnost. Toto divadlo stálo zhruba v místech dnešního hotelu Sacher; posledním představením v už nevyhovující budově byl 17. dubna 1870 Rossiniho Vilém Tell a poté bylo divadlo strženo – to už stála budova dnešní Dvorní opery, otevřená rok předtím.

Další historicky významnou divadelní budovou byl tak zvaný „starý“ Burgtheater, celým jménem Theater nächst der Burg (Divadlo vedle Hradu), bývalá míčovna, kterou po adaptaci předala 14. března 1741 císařovna Marie Terezie dvornímu tanečníkovi Franzi Josefu Selliersovi jako divadlo přístupné veřejnosti.

Stávalo na Michaelském náměstí, později bylo ještě několikrát přestavěno a hrálo se v něm až do roku 1888. Obě divadla, Kärtnertortheater a Burgtheater, si nejen byla vnějškově podobná, také vstupné bylo přibližně stejné a v čele obou stál zpočátku Selliers. Roku 1747 převzal Burgtheater baron Rocco di Lopresti, rozšířil ho a 14. května 1748 znovu otevřel operou. Do roku 1776 se pak zde hrály činohry, singspiely, baletní pantomimy a opery v italštině, němčině i francouzštině; 1752–1755 působila v divadle francouzská společnost jako Théâtre français près de la cour, která uváděla vaudevilly, ale také Molièra, Voltaira, Racina nebo Corneilla v originále. Z oper byla v této první historické etapě uvedena například díla Jommeliho, Wagenseila, Holzbauera, Scarlattiho či Glucka. Nájemci vedli divadlo ve vlastní režii, ale dostávali finanční příspěvky od dvora.

Roku 1776 nařídil Josef II. proměnit scénu v Německé národní divadlo (Deutsches Nationaltheater). Císařovým cílem bylo omezit divadlo ve francouzštině a fraškovité žánry a podporovat tvorbu v němčině, především singspiel.

Prvním takovým dílem se stali Havíři Ignaze Umlauffa a následovaly další jeho singspiely. Francouzské kusy nezmizely, ale hrály se nyní v německých překladech, mezi nimi opery Ernesta Modesta Grétryho či Pierra-Alexandra Monsignyho či Goseccův Anton a Antoinetta. Na repertoáru byly Gassmannův singspiel Láska mezi řemeslníky podle Goldoniho, Vesnický trh Jiřího Antonína Bendy, Gluckovi Poutníci do Mekky, Salieriho Talisman, díla Paisiellova, Cimarosy, Sartiho, Martína y Soler, Gazzanigova, Dittersdorfova a jiné. V tomto divadle byl 16. července 1782 poprvé uveden Mozartův singspiel Únos ze serailu, o čtyři roky později Figarova svatba a roku 1790 Così fan tutte. U příležitosti narozenin císaře Františka roku 1797 zde poprvé zazněla Haydnova císařská hymna. Od roku 1821 neslo divadlo oficiální název K. K. Hofburgtheater – Dvorní divadlo; nadřazenou institucí byla intendantura Dvorních divadel, která obhospodařovala Hofburgtheater i Hofoper (Dvorní operu). Mezi nejvýznamnější ředitele Hofburgtheatru patřili Franz Ignaz von Holbein, Heinrich Laube a Franz von Dingelstedt.

 

Nový Burgtheater
Do svého zrušení roku 1888 představoval „starý“ Burgtheater místo světových premiér dramat Franze Grillparzera a vídeňských premiér předních německých dramatiků.

Divadlo pěstovalo vlastní herecký projev a dbalo na jazykovou kulturu – dodnes se hovoří o „Burgtheatersprache“, jejíž tradice se udržela do dvacátého století a starší generace publika ji ještě pamatuje. Posledním představením „starého“ Burgtheatru byla Goetheho Ifigenie na Tauridě 12. října 1888. O dva dny později zahájil provoz nový Hofburgtheater, jehož architekty byli Gottfried Semper (budova) a Karl Hasenauer (interiér). Na úvod slavnostního večera zazněla – jak bylo v podobných příležitostech obvyklé – Beethovenova předehra Zasvěcení domu, po níž následoval veršovaný prolog. „Překvapivě působila dekorace, která představovala schodiště nového divadla – poněkud zúžený zrcadlový obraz nádhery, jíž jsme právě prošli. Ducha starého Burgheatru přivedl po schodišti Génius Poesie“ (herce Adolfa Sonnenthala doprovázela herečka Charlotte Volter). „Bylo dobrou myšlenkou básníkovou tomuto jasnému uměleckému páru umožnit první kroky na nová prkna,“ psal očitý svědek. Duch starého Burgtheatru se sice v nových prostorách cítil poněkud nesvůj, avšak za zvuků harf se snesly z oblak Thalia a Melpoméné, aby váhavému domácímu Duchu promluvily do srdce. Na jevišti se shromáždili všichni členové souboru v kostýmech do harmonického uskupení, a když Duch vyslovil dík císaři, celé divadlo povstalo ze sedadel a vzdalo panovníkovi hold, načež zazněla císařská hymna. Zpívali všichni, rozdíl mezi jevištěm a hledištěm zmizel.

Zahajovacím představením za účasti dvora byl dramatický fragment Franze Grillparzera Esther a Schillerův Valdštýnův tábor. Na vnější výzdobě Burgtheatru („dvůr“ z názvu zmizel v prosinci roku 1918) se podíleli Rudolf Weyr (basreliéf Průvod bakchantek), Carl Kundmann (skupina Apollo a múzy na balustrádě), Johannes Benk (alegorické postavy ctností a vášní). Ve výklencích na bočních fasádách byly umístěny divadelní postavy (Hanwurst, Falstaff, Phaedra a Don Juan), nad oknem prvního poschodí busty Goetha, Schillera, Lessinga, Calderona, Shakespeara a Molièra, Friedricha Halma, Grillparzera a Hebbela. Vnitřek divadla byl poškozen při bombardování Vídně roku 1945, ale pompézní schodiště s nástropní freskou, představující vývoj divadla, zůstalo zachováno; jedním z autorů maleb byl Gustav Klimt.

Brzy se však projevily problémy s akustikou, a tak muselo být hlediště roku 1897 ještě upraveno. Za vedení ředitele Maxe Burghardta koncem devatenáctého století se na této scéně objevila první vídeňská uvedení děl Henrika Ibsena, ale také Artur Schnitzler či Gerhart Hauptmann. Během první světové války vedl divadlo Hugo Thimig, herec a režisér, který se se zvláštní péčí věnoval především uvádění Grillparzera a připravil celý dramatikův cyklus.

Smutnou kapitolu v dějinách Burgtheater představuje období druhé světové války, které znamenalo cenzuru repertoáru a kličkování; ředitel divadla (do dubna 1945 se vystřídali tři) byl přímo podřízen říšskému místodržícímu. Prvním šéfem Burgtheatru po válce se stal oblíbený Raoul Aslan, který je vedl tři roky, a není bez zajímavosti, že jedním z prvních děl uvedených za jeho ředitelství byl Hofmannsthalův Jedermann (Aslan hrál titulní roli).

 

Slavná jména
Herecký soubor Burgtheatru proslavila jména klanů Hörbigerových (Attila Hörbiger a jeho bratr Paul, Attilova manželka Paula Wessely, jejich dcery Christiane Hörbiger, Maresa Hörbiger a Elisabeth Orth, i syn Orthové Cornelius Obonya) a Thimigových (Hugo Thimig, a jeho děti Helene a Hermann). Dále Josef Meinrad, Curd Jürgens, Klaus Maria Brandauer, Annemarie Düringer, Michael Heltau, Fritz Muliar, Susi Nicoletti, Oskar Werner a mnoho dalších, v letech 1978–1989 byl členem souboru také Pavel Landovský. V nejnovější době se stal Burgtheater místem pro autory jako Thomas Bernhard, Marin Walser, Elfriede Jelinek, Peter Zadek, Peter Turrini, Georg Tabori a další. V Burgtheatru respektive na jeho pobočné scéně Akademietheater se uskutečnily světové premiéry řady her Václava Havla (Audience, Horský hotel, Largo desolato, Protest, Vernisáž, Pokoušení), všechny za ředitele Achima Beninga, který divadlo vedl v letech 1976–1986 a Havla v jednom interview nazval „domácím autorem“ této scény.