Dva cizinci, kteří našli domov v Praze

Konec první světové války, občanská válka a neblahý vývoj politické situace v bývalé carské říší způsobily, že mnozí umělci opustili své domovy a odešli na západ. Řada z nich se usadila i v tehdy demokratickém Československu. Letos v květnu máme možnost připomenout si dvě z těchto osobností, od jejichž narození letos uplynulo sto dvacet let. Jedná se o dva muže, kteří se, každý jinak a v jiném oboru, zapsali do historie českého hudebního divadla. Tím prvním, kterého jsme si mohli připomenout 14. května, byl tanečník a choreograf Remislav Remislavský. O týden později, 21. května, to bude vynikající tenorista a hlasový pedagog, profesor Konstantin Karenin.

Remislav Remislavský (někdy také psáno Remislavskij), vlastním jménem Szymborski, se narodil 14. května 1897 ve Varšavě, jež tehdy byla součástí carského impéria. Taneční studia absolvoval na carské akademii ve svém rodném městě, kde byl žákem výborných pedagogů Willerta a Walczaka.

Po absolutoriu v roce 1914 působil nějakou dobu v divadlech ve Varšavě, Kyjevě, gruzínském Tbilisi a také v souboru italské opery v Petrohradě. V roce 1916 podnikl koncertní turné s balerinou Tamarou Gamsarkudijou. V letech 1917–1922 byl prvním tanečníkem, choreografem a šéfem baletu v Oděse, kde jeho žákyní a jevištní partnerkou byla o sedm let mladší Jelizaveta Nikolská. Jeho životní partnerkou, s níž se brzy rozvedl, se tehdy stala operní zpěvačka Alexandra Čvanová, pozdější vynikající sólistka brněnské opery, první představitelka Emilie Marty ve Věci Makropulos.

V pražském Národním divadle se v roce 1923 uvolnilo místo šéfa choreografa a baletního mistra. Augustin Berger, který je po léta zastával, přijal nabídku newyorské Metropolitní opery, kde posléze řadu let úspěšně působil. Balet tehdy byl i v Národním divadle součástí souboru opery a její šéf Otakar Ostrčil a šéfrežisér Ferdinand Pujman, kteří chtěli prosadit do baletu moderní tendence, si jako choreografa a baletního mistra vybrali Remislava Remislavského, se kterým nastoupila do divadla i Jelizaveta Nikolská.

Baletní soubor v té době uváděl pravidelně jednak populární dětské balety, dále pak už z módy vyšlé revue typu Excelsior a dějové balety takového typu, na něž stačily síly souboru. Ostrčil a Pujman usilovali o radikální změnu, aby se jeviště Národního divadla otevřelo hudební tvorbě současných  skladatelů našich i zahraničních.

Remislav Remislavský se ve své první sezoně věnoval klasickému repertoáru. Uvedl v nové podobě Čajkovského Labutí jezero, v němž sám tančil Prince a Jelizaveta Nikolská byla Odettou, a především Spící krasavici, v níž ztvárnil roli Prince Desirée a Jelizaveta Nikolská princeznu Auroru.

V další sezoně nastudoval znovu tehdy mimořádně populární Bayerovu Královnu loutek, která se udržela na repertoáru celých šestnáct let, vrátil se k Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova, ale vedle toho inscenoval také prvotinu Bohuslava Martinů Istar (titulní hrdinku tančila Jelizaveta Nikolská, Remislav Remislavský jí byl partnerem v roli Tamuze) a v jeho choreografii se také poprvé (a na dlouho dobu naposledy) objevilo dílo Igora Stravinského, kterým byl jeho balet Petruška.

Po dvouleté spolupráci došlo k radikální roztržce mezi Remislavským a Nikolskou, při níž se obě strany uchylovaly k někdy dost drsným osobním výpadům. Jelizaveta Nikolská poté Národní divadlo na několik let opustila.

Remislav Remislavský pokračoval v uvádění novinek a došlo i na inscenování děl, jež nebyla psána přímo pro balet. Na scénu Národního divadla se po pár letech vrátila tehdy velmi populární Legenda o Josefu Richarda Strausse, kterou v Národním divadle uvedl už dříve Augustin Berger. Dále Remislav Remislavský nastudoval Hračkovou skřínku Gioachina Rossiniho (dnes uváděnou pod názvem Vzpoura hraček), balet Z pohádek naší babičky na hudbu Maurice Ravela, Zmatek Daria Milhauda a také další premiéry původních novinek, kterými byly Doktor Faust, jehož autorem byl dirigent Národního divadla František Škvor, a především dílo Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější?. S příznivým ohlasem se setkala premiéra polské baletní novinky Pan Twardowski autora Ludomíra Różyckého, který byl na premiéře přítomen a nešetřil chválou.

V řadě těchto inscenací měl režii Ferdinand Pujman. Nejinak tomu bylo i v představení Beethovenova Promethea, kterého dirigoval sám šéf Opery Otakar Ostrčil. Přijetí velké části těchto inscenací bylo rozporuplné. Pro milovníky starých osvědčených pořádků a zvyků byly svým charakterem, především díky hudbě, příliš moderní, pro vyznavače moderních tendencí naopak příliš staromilské.

Remislav Remislavský v žádném případě nebyl ve svých choreografiích propagátorem nových směrů. Byl zkušený rutinér, spolehlivý řemeslník, který se nejlépe cítil ve světě klasických dějových baletů a pantomimy.

Vedle baletních inscenací vytvořil či obnovil řadu choreografií k operním inscenacím z běžného klasického repertoáru (Aida, Carmen, Faust a Markétka a další). Byl rovněž autorem taneční složky operních novinek (Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, Ravelovo Dítě a kouzla a Weinbergerův Švanda dudák).

Existující rozpory vedly na konci sezony 1926/1927 k odchodu Remislavského z divadla. Působil potom jeden rok v pražském Varieté a v sezoně 1929/1930 v Teatro Colón v argentinském Buenos Aires. Potom se s ním diváci mohli setkat v představeních Velké operety, v létě 1933 během krátkého intermezza, v němž se na vinohradské jeviště vrátila opereta, byl choreografem inscenace Fallovy Rozvedené paní.

Po dlouhá léta se věnoval pedagogické činnosti ve své taneční škole, kterou vedl se svou druhou manželkou, tanečnicí Irmou Stomeovou.

I když Remislav Remislavský zcela neplnil naděje, které do něj byly vkládány při jeho příchodu do Národního divadla, je nutné vyzdvihnout jeho podíl na emancipaci žánru, kterémuse věnoval. Za jeho vedení se zkvalitnila vnitřní organizace činnosti souboru, zavedl pravidelné náročné tréninky. Soubor pod jeho vedením dosáhl počtu šedesáti členů a podařilo se mu zažitý ustrnulý způsob italské taneční techniky nahradit progresivním stylem ruským. V souhrnu těchto všech faktorů si rozhodně vydobyl místo mezi těmi, kdož se zasloužili o to, že se balet postupně stal respektovaným uznávaným souborem. Remislav Remislavský zemřel 22. dubna 1973 ve věku šestasedmdesáti let.

Remislavského o sedm dní mladší vrstevník Konstantin Karenin se narodil v ukrajinském Kyjevě 21. května 1897. Jeho život se původně měl ubírat zcela jiný směrem. Po maturitě studoval v Oděse na vojenské inženýrské akademii. Bláznivý vír válečných a poválečných let jej zavál nejen daleko od jeho rodiště, ale také jej navigoval zcela jiným směrem.

Pěvecký talent, který patrně zdědil po své matce, absolventce konzervatoře, jej přivedl přes studium zpěvu v hlavním městě nově vzniklé Jugoslávie – Bělehradu do Paříže. A tam měl štěstí. Mladého zpěváka, posluchače pařížské Conservatoire Nationale, si povšiml sám velký Fjodor Šaljapin, který v Paříži žil, a věnoval mu veškerou péči a pozornost. Nepochybně právě on měl velký vliv na zdokonalení Kareninovy pěvecké techniky. Díky jejímu propojení s pěvcovými přirozenými hlasovými možnostmi a schopností aplikovat je do praxe se Konstantin Karenin vypracoval na špičkového představitele těch nejnáročnějších tenorových rolí v poměrně široké škále. Dokonalé osobní zvládnutí techniky zpěvu mu nepochybně výrazně pomohlo v jeho pozdější pedagogické činnosti.

Pokud je z běžně dostupných, poměrně řídkých pramenů známo, Konstantin Karenin nikdy nebyl ve stálém angažmá, byť v jeho době to bylo zcela běžné. Zpíval ale pravidelně na řadě prestižních evropských operních scén. Mohli se s ním setkat operní diváci v divadlech v Paříži, Madridu, Barceloně, Vídni stejně jako v Sofii či v tehdy velmi kvalitním operním divadle v lotyšské Rize anebo v Teatro Colón v Buenos Aires.

Jeho doménou byly především špičkové efektní role romantického operního repertoáru, jako byl Don José v Bizetově Carmen, titulní hrdina v Gounodově Faustovi a Markétce, Rudolf v Pucciniho Bohémě, Cavaradossi v Tosce a další protagonisté veristických operních děl, stejně jako Radames v Aidě a řada dalších verdiovských parádních tenorových postav. Často byl zván do inscenací oper ruských autorů, ať šlo o roli Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi či Heřmana v Pikové dámě anebo Samozvance v Musorgského Borisi Godunovovi. Věnoval se také pravidelně interpretaci písňové tvorby, především děl Petra Iljiče Čajkovského, Reinholda Gliera a dalších ruských autorů. Jeho hlas byl několikrát zaznamenán na gramofonových deskách.

V Národním divadle poprvé vystoupil 7. ledna 1936 v roli Lenského. Od té doby se s ním naši operní návštěvníci setkávali stále častěji a postupně účinkoval v Národním divadle jako stálý host operního souboru.

Představil se zde mnohokráte v řadě verdiovských oper (v roli Radama v Aidě, Vévody v Rigolettovi, Alvarovi v Síle osudu a v titulní roli Otella), dále pak v rolích Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Cania v Leoncavallových Komediantech či Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. K jeho velmi úspěšným rolím patřily Don José v Carmen a titulní hrdina v Massenetově opeře Werther. V Národním divadle si zazpíval i part Dalibora.

V ruských operách vedle Lenského zpíval také Heřmana v Pikové dámě, vystoupil i v náročné roli Grišky Kutěrmy v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Pověst o neviditelném městě Kitěži. V první poválečné inscenaci Musorgského Borise Godunova byl představitelem Samozvance. V této roli také na podzim 1946 vystoupil na jevišti Národního divadla naposledy.

Dvakrát zpíval Konstantin Karenin na Národním divadle premiérové představení. Bylo to ve dvou inscenacích oper Richarda Wagnera, v roli Erika v Bludném Holanďanovi a především v titulní roli v Lohengrinovi, kde mu partnerkou v roli Elsy byla Marie Podvalová.

Hostoval i v dalších českých divadlech. Do Ostravy jej pozval Jaroslav Vogel do představení Rigoletta, Carmen a Borise Godunova, ale především je nutné zmínit se o jeho dvou brněnských účinkováních, k nimž jej vyzval tehdy nastupující mladý šéf Rafael Kubelík. V Brně se přestavil jako Heřman v Pikové dámě, ale zejména je nutné zdůraznit jeho podíl na úspěšné české premiéře Berliozových Trojanů, kterou v Brně uvedl Rafael Kubelík ve spolupráci s režisérem Milošem Wasserbauerem.

Postupně se začal intenzivně věnovat pedagogické činnosti a v roce 1950 se stal profesorem na Pražské konzervatoři. Podílel se zde na výchově řady pěvkyň a pěvců, jmenujme například skvělou interpretku role Carmen Ivanu Mixovou či tenoristu Jaroslava Kachela. Jedna z jeho žákyň se stala jeho manželkou. Zdena Kareninová poté po léta patřila k nejvýraznějším osobnostem souboru Janáčkovy opery v Brně.

Největší proslulosti však díky své pedagogické činnosti dosáhl Konstantin Karenin ve zcela jiné sféře než operním zpěvu. V roce 1960 se ke studiu na Pražské konzervatoři přihlásil jedenadvacetiletý nástrojař z ČKD, který svým zpěvem začal sklízet úspěchy při vystoupeních s populárními kapelami té doby. Protože šlo o mládence ambiciózního a cílevědomého, rozhodl se, že svůj přirozený talent svěří do péče zkušeného pedagoga. Ten mládenec se jmenoval Karel Gott. A jak sám při mnoha příležitostech řekl, „…měl jsem štěstí, neboť mým tolerantním pedagogem se stal Šaljapinův žák, tenorista Konstantin Karenin. Ten velmi rozpoznal, že mě to táhne k jazzu a moderní populární hudbě…“ Konstantin Karenin rozpoznal mimo jiné jeho hlasový fond, technicky ho dokonale rozvinul a vypěstoval.

Konstantin Karenin zemřel v Praze 21. listopadu 1966, bylo mu devětašedesát let.