Dva cizinci, kteří našli domov v Praze

  1. 1
  2. 2

I když Remislav Remislavský zcela neplnil naděje, které do něj byly vkládány při jeho příchodu do Národního divadla, je nutné vyzdvihnout jeho podíl na emancipaci žánru, kterémuse věnoval. Za jeho vedení se zkvalitnila vnitřní organizace činnosti souboru, zavedl pravidelné náročné tréninky. Soubor pod jeho vedením dosáhl počtu šedesáti členů a podařilo se mu zažitý ustrnulý způsob italské taneční techniky nahradit progresivním stylem ruským. V souhrnu těchto všech faktorů si rozhodně vydobyl místo mezi těmi, kdož se zasloužili o to, že se balet postupně stal respektovaným uznávaným souborem. Remislav Remislavský zemřel 22. dubna 1973 ve věku šestasedmdesáti let.

Remislav Remislavský (zdroj archiv ND Praha)

Remislavského o sedm dní mladší vrstevník Konstantin Karenin se narodil v ukrajinském Kyjevě 21. května 1897. Jeho život se původně měl ubírat zcela jiný směrem. Po maturitě studoval v Oděse na vojenské inženýrské akademii. Bláznivý vír válečných a poválečných let jej zavál nejen daleko od jeho rodiště, ale také jej navigoval zcela jiným směrem.

Pěvecký talent, který patrně zdědil po své matce, absolventce konzervatoře, jej přivedl přes studium zpěvu v hlavním městě nově vzniklé Jugoslávie – Bělehradu do Paříže. A tam měl štěstí. Mladého zpěváka, posluchače pařížské Conservatoire Nationale, si povšiml sám velký Fjodor Šaljapin, který v Paříži žil, a věnoval mu veškerou péči a pozornost. Nepochybně právě on měl velký vliv na zdokonalení Kareninovy pěvecké techniky. Díky jejímu propojení s pěvcovými přirozenými hlasovými možnostmi a schopností aplikovat je do praxe se Konstantin Karenin vypracoval na špičkového představitele těch nejnáročnějších tenorových rolí v poměrně široké škále. Dokonalé osobní zvládnutí techniky zpěvu mu nepochybně výrazně pomohlo v jeho pozdější pedagogické činnosti.

Konstantin Karenin (zdroj archiv ND Praha)

Pokud je z běžně dostupných, poměrně řídkých pramenů známo, Konstantin Karenin nikdy nebyl ve stálém angažmá, byť v jeho době to bylo zcela běžné. Zpíval ale pravidelně na řadě prestižních evropských operních scén. Mohli se s ním setkat operní diváci v divadlech v Paříži, Madridu, Barceloně, Vídni stejně jako v Sofii či v tehdy velmi kvalitním operním divadle v lotyšské Rize anebo v Teatro Colón v Buenos Aires.

Jeho doménou byly především špičkové efektní role romantického operního repertoáru, jako byl Don José v Bizetově Carmen, titulní hrdina v Gounodově Faustovi a Markétce, Rudolf v Pucciniho Bohémě, Cavaradossi v Tosce a další protagonisté veristických operních děl, stejně jako Radames v Aidě a řada dalších verdiovských parádních tenorových postav. Často byl zván do inscenací oper ruských autorů, ať šlo o roli Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi či Heřmana v Pikové dámě anebo Samozvance v Musorgského Borisi Godunovovi. Věnoval se také pravidelně interpretaci písňové tvorby, především děl Petra Iljiče Čajkovského, Reinholda Gliera a dalších ruských autorů. Jeho hlas byl několikrát zaznamenán na gramofonových deskách.

V Národním divadle poprvé vystoupil 7. ledna 1936 v roli Lenského. Od té doby se s ním naši operní návštěvníci setkávali stále častěji a postupně účinkoval v Národním divadle jako stálý host operního souboru.

Národní divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu)

Představil se zde mnohokráte v řadě verdiovských oper (v roli Radama v Aidě, Vévody v Rigolettovi, Alvarovi v Síle osudu a v titulní roli Otella), dále pak v rolích Turridu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Cania v Leoncavallových Komediantech či Cavaradossiho v Pucciniho Tosce. K jeho velmi úspěšným rolím patřily Don José v Carmen a titulní hrdina v Massenetově opeře Werther. V Národním divadle si zazpíval i part Dalibora.

V ruských operách vedle Lenského zpíval také Heřmana v Pikové dámě, vystoupil i v náročné roli Grišky Kutěrmy v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Pověst o neviditelném městě Kitěži. V první poválečné inscenaci Musorgského Borise Godunova byl představitelem Samozvance. V této roli také na podzim 1946 vystoupil na jevišti Národního divadla naposledy.

Dvakrát zpíval Konstantin Karenin na Národním divadle premiérové představení. Bylo to ve dvou inscenacích oper Richarda Wagnera, v roli Erika v Bludném Holanďanovi a především v titulní roli v Lohengrinovi, kde mu partnerkou v roli Elsy byla Marie Podvalová.

Hostoval i v dalších českých divadlech. Do Ostravy jej pozval Jaroslav Vogel do představení Rigoletta, Carmen a Borise Godunova, ale především je nutné zmínit se o jeho dvou brněnských účinkováních, k nimž jej vyzval tehdy nastupující mladý šéf Rafael Kubelík. V Brně se přestavil jako Heřman v Pikové dámě, ale zejména je nutné zdůraznit jeho podíl na úspěšné české premiéře Berliozových Trojanů, kterou v Brně uvedl Rafael Kubelík ve spolupráci s režisérem Milošem Wasserbauerem.

Národní divadlo Brno (zdroj ndbrno.cz)

Postupně se začal intenzivně věnovat pedagogické činnosti a v roce 1950 se stal profesorem na Pražské konzervatoři. Podílel se zde na výchově řady pěvkyň a pěvců, jmenujme například skvělou interpretku role Carmen Ivanu Mixovou či tenoristu Jaroslava Kachela. Jedna z jeho žákyň se stala jeho manželkou. Zdena Kareninová poté po léta patřila k nejvýraznějším osobnostem souboru Janáčkovy opery v Brně.

Největší proslulosti však díky své pedagogické činnosti dosáhl Konstantin Karenin ve zcela jiné sféře než operním zpěvu. V roce 1960 se ke studiu na Pražské konzervatoři přihlásil jedenadvacetiletý nástrojař z ČKD, který svým zpěvem začal sklízet úspěchy při vystoupeních s populárními kapelami té doby. Protože šlo o mládence ambiciózního a cílevědomého, rozhodl se, že svůj přirozený talent svěří do péče zkušeného pedagoga. Ten mládenec se jmenoval Karel Gott. A jak sám při mnoha příležitostech řekl, „…měl jsem štěstí, neboť mým tolerantním pedagogem se stal Šaljapinův žák, tenorista Konstantin Karenin. Ten velmi rozpoznal, že mě to táhne k jazzu a moderní populární hudbě…“ Konstantin Karenin rozpoznal mimo jiné jeho hlasový fond, technicky ho dokonale rozvinul a vypěstoval.

Karel Gott a Konstantin Karenin (foto Stanislav Tereba)

Konstantin Karenin zemřel v Praze 21. listopadu 1966, bylo mu devětašedesát let.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat