Dvakrát Deutsche Oper Berlin: Straussova Egyptská Helena a Danae

Egyptská Helena a Danae aneb Dvakrát antická nevěra podle Richarda Strausse

Die ägyptische Helena (Egyptská Helena) a Die Liebe der Danae (Lásky Danainy) – obě opery Richarda Strausse (1864-1949) spojují nejen náměty z antické mytologie, ale především také témata lásky, žárlivosti a nevěry v partnerském vztahu.

Tato témata procházejí průběžně řadou Straussových oper, někdy jako hlavní námět, jindy se objevují v druhém plánu v zápletce vedlejších postav. Zásadně je téma traktováno v Růžovém kavalíru (1911) a Ariadně na Naxu (1912, přepracováno 1916 a 1918), ve kterých je tento námět rozšířen ještě o opuštění partnera a způsoby, jak se s tímto faktem vyrovnat. Nezáleží na tom, zda jde o hrdiny antiky nebo rokoka, problémy jsou ryze nadčasové, jdoucí přes všechny generace. (Možná) nevěra a podezření na ni jsou i hybnými motivy oper Žena beze stínu (1919), Arabella (1933) a sublimovaně se objevují i v Capricciu (1942), kde je morálka traktována již mnohem volněji v souladu s galantním charakterem textové předlohy. Především ve Straussově nejosobnější opeře Intermezzo (1924), ke které si sám napsal libreto (i z důvodů, že jeho oblíbený libretista se zrovna nehrnul do velmi osobního námětu a náčrty uznávaného dramatika Hermanna Bahra zase nevyhovovaly Richardu Straussovi), je (předpokládaná) nevěra hlavním tématem komické opery. Ostatně Straussova manželka, pěvkyně Pauline de Ahna, proslula kapriciózností a žárlivostí.

Richard Strauss miloval Středomoří a antiku, jak její památky a vizuální podobu, tak antickou literaturu. Láska k tomuto prostředí a literaturám se projevila v mnoha jeho operách. Navíc to byl společný zájem s jeho dvorním libretistou Hugem von Hofmannsthalem (1874-1929), který proslul záhy jako znalec antického divadla a přepracovatel například Sofoklovy Elektry (ta pak posloužila jako libretistický podklad pro stejnojmennou Straussovu operu z roku 1909).

Podivuhodná spolupráce mezi básníkem a skladatelem, dokumentovaná obsáhlou korespondencí, zahrnuje množství návrhů námětů z antického světa, která v délce dvou dekád prošla oběma pracovními stoly obou umělců. Námětem Heleny Spartské nebo Heleny Trojské (podle toho, zda straníte Meneláovy nebo Paridovi) se oba zaobírali již kolem roku 1920. Richard Strauss se zajímal spíše o závěr příběhu, kdy se stále stejně krásná Helena vrací do Sparty se svým manželem. Původně s Hugem Hofmannsthalem plánovali tříaktovou (později dvojaktovou) operetu, která by byla jakýmsi dějovým pandánem k Offenbachově Krásné Heleně. Postupně ale libreto vykrystalizovalo do vážnějšího a romantičtějšího tvaru. Na ušlechtilého literárního eklektika, jakým Hofmannsthal v jádru byl, působila jako obvykle řada literárních podnětů. V eseji Egyptská Helena. Imaginární rozhovor s Richardem Straussem (1928) uvádí jako hlavní literární zdroje nejen čtvrtý zpěv Odyssei, Euripidovo drama Helena a také knihu Johanna Jakoba Bachofena Das Mutterrecht. Dále se inspiroval i obrazem Heleny v Goethově dramatu Faust nebo dramatem Protée Paula Claudela. Po (možná až nadměrném) spojení motivů z evropských a orientálních mýtů v libretu Ženy beze stínu (1919) se po dohodě v libretu Egyptské Heleny spojil nejen základní motiv cesty Heleny s Meneláem z Tróji, kdy je nepříznivý vítr zavane ke břehům Egypta, ale také „alternativní“ příběh o tom, že Helena byla přenesena do Egypta, kde deset let odpočívala, zatímco Parida do Tróji následoval pouze její stín, nebo dokonce bojovali Trojané a Sparťané o ženu, která vůbec v Tróji fyzicky nebyla, ale manžel Meneláos ani jeho spojenci tomu prostě nevěřili. V souladu s prostředím Egypta se do libreta také dostala představa o orientální výpravnosti a rafinovanosti. Na jedné straně příběhu tak stojí spartský voják Meneláos a krásná Helena a na druhé jsou zde zástupci orientální jemnosti a dekadence (kouzelnice Aithra z královského rodu, Altair a jeho syn Da-ud). Funkci antického chóru částečně přejímá Vševědoucí mušle. Navíc je zde vystupňován i protiklad Meneláa jako představitele práva a manželství a Heleny jako představitelky ženské tajemnosti a určité nepochopitelné démoničnosti. V koncepci postav se výrazně promítají protiklady ženského a mužského principu.

Operu promýšlel skladatel i s jeho ideálním obsazením, vzhledem k okolnostem se ale světová premiéra konala v Drážďanech v červnu 1928 v čele s Helenou Elisabeth Rethberg (dirigent Fritz Busch), ale ideálního obsazení podle přání skladatele se opeře dostalo až téhož roku ve Vídni, kdy Helenu ztělesnila Maria Jeritza, která ji zpívala i při prvém uvedení v newyorské Met.

Opera se pro značnou náročnost pěveckých partů i obrovský orchestr uváděla zpravidla jen na největších operních scénách. Skladatel nebyl zcela spokojen s tvarem druhého dějství, a tak po smrti libretisty, bylo druhé dějství ve spolupráci s Clemensem Kraussem a Lotharem Wallersteinem přepracováno a tato verze (označovaná jako „vídeňská“) byla poprvé uvedena na Salcburském festivalu v roce 1933 (Helena: Viorica Ursuleac, dirigent Clemens Krauss).

I první scénář k opeře Die Liebe der Danae (Láska Danaina) pochází ze stejného období, konkrétně z let 1919 a 1920, a samozřejmě jeho autorem byl Hugo von Hofmannsthal, který vypracoval scénář s názvem Danae oder Die Vernunftheirat (Danae aneb Sňatek z rozumu). Námět byl na dlouhou dobu odložen, a když skladatel hledal nový operní námět v polovině třicátých let, tak se k námětu již zemřelého básníka vrátil. V té době spolupracoval s libretistou Josephem Gregorem (Friedenstag, Daphne), který nahradil slibného Stefana Zweiga, který musel z důvodů pronásledování nacistickým režimem uprchnout do emigrace. Richard Strauss se tak opět vrátil ke své další touze – vytvořit operetu na mytologický antický námět. Joseph Gregor předložil ale roku 1935 jiný návrh. Spojením obou přístupů, původního ironického Hofmannsthalova a vážného Gregorova vzniklo libreto opery Lásky Danainy. Na dokončení textové složky (1939) se ale podílel i skladatel a dirigent Clemens Krauss. Libreto rozšiřuje základní námět Danae a jejího spojení se záletníkem Diem o Midasův příběh a s tím se spojuje motiv proměny Dia ve zlatý déšť. Navíc jsou připomenuty čtyři další Diovy avantýry, a to postavami čtyř královen (Semele, Europe, Alkmene a Leda). Důmyslná libretistická kompozice ovšem žádá poučeného diváka s určitým stupněm znalostí antické mytologie, aby si mohl vychutnat některé subtilní žerty libreta. Vypuknutí světového válečného konfliktu oddálilo možnost uvedení a kýžené plánované uvedení na Salcburském festivalu roku 1944 bylo znemožněno Hitlerovým vyhlášením „totální války“, které s okamžitou platností přerušilo naprostou většinu kulturních akcí. A od 1. září 1944 také následovalo uzavření všech divadel na území velkoněmecké říše. V Salcburku, kde již dílo bylo nastudováno, se konala pouze jediná poloveřejná generální zkouška 16. srpna 1944 ve Festspielhausu (Danae: Viorica Ursuleac).

Regulérní premiéra se konala až po smrti skladatele opět na Salcburském festivalu o osm let později (Danae: Annelies Kupper, dirigoval stejně jako v roce 1944 Clemens Krauss). Salcburská inscenace byla převzata do vídeňské Staatsoper (z důvodů rekonstrukce zničené budovy tehdy v Theater an der Wien). Opera se jen vzácně objevuje na jevištích. Případné inscenace jsou nejen vysoce náročné na hudební nastudování, ale obsazení hlavní role a především dvou specializovaných tenorů, jejichž party mají wagnerovské kvality, staví operní dramaturgy před zařazením značné castingové překážky.

Obě straussovské opery jsou v současné době v nabídce Strauss-Wochen (Straussovské týdny) Deutsche Oper Berlin. V období od 12. března 2016 do 17. dubna 2016 Německá opera Berlín nabídne svým divákům několik repríz vrcholných děl Richarda Strausse: Salome, Elektra, Růžový kavalír a právě Lásku Danainu a Egyptskou Helenu. Na rozdíl od prvních tří uvedených titulů, které je možno běžně vidět na německých a světových scénách, tyto tituly nejsou tak často uváděny, a proto jejich uvedení přilákalo do Berlína široké mezinárodní publikum.

Inscenace Lásky Danainy je v repertoáru Německé opery Berlín od roku 2011, navštívené představení bylo osmým představením od jeho premiérového uvedení dne 23. ledna 2011, současná podoba inscenace je zachycena též na DVD (Arthaus 101580) v takřka stejném pěveckém obsazení hlavních postav jako v současné sérii představení v Deutsche Oper Berlin.

O hudební nastudování díla se zasloužil Andrew Litton, ovšem znovuuvedení díla oprášil jiný významný německý dirigent – Sebastian Weigle. Orchester Deutsche Oper Berlin hrál čistě, ale ne příliš vzrušivě, z hlavních představitelů opery bych vyzvedl německou sopranistku Manuelu Uhl, která bezpečně zvládá straussovský styl, je dobrou hereckou představitelkou na scéně, ale její pěvecký projev se vyznačuje občasnými ostrými tóny a intonačními nepřesnostmi.

Americký basbaryton Mark Delavan vládne sice silným hlasem, více pozornosti by měl věnovat sdělení obsahu zpívaného textu a bohužel i jako představitel nepůsobí příliš inspirativně. Rovněž tak jeho pěvecký kolega Raymond Very tenorový part bezpečně ovládá, ale není na jevišti zásadní osobností. Naopak Thomas Blondelle v menší roli Merkura představil krásnou ukázku pečlivé německé operní interpretace, včetně krásného zpěvu a nuancované práce s každou frází zpívaného projevu. Většina menších rolí (jako jsou například čtyři králové a čtyři královny – Semele, Evropa, Alkmene, Leda) jsou vzorově nastudovány a mají svoje individuální tváře v inscenaci.

Režijní pojetí inscenace pochází z dílny zkušené režisérky a bývalé intendantky Deutsche Oper Berlin Kirsten Harms (působící v Deutsche Oper Berlin od 2004 do 2011). Nechává dílo v nadnesené a trochu ironizované rovině, příliš jej místně ani časové nelokalizuje, bohužel inscenaci chybí trochu výraznější rukopis a názor. Jejímu režijnímu pojetí se nedá nic zásadního vytknout, ale inscenace také nepřináší žádná přesvědčivá sdělení. Jevištní provedení nejrůznějších proměn, střídání významů a až filozofující spojování lásky a zlata ke konečnému vítězství „chudé“ lásky Danae a Midase by divákovi mělo přinášet mnohé otevřené otázky. Ty se ale v berlínské inscenaci nedostavují, režisérka klade před diváka výtvarně zajímavé obrazy, ale bez hlubšího vnitřního obsahu. Divák očekává napětí na jevišti, to ale nepřichází, jevištní kus plyne, příjemně se poslouchá a to je asi vše.

Současná inscenace Egyptské Heleny měla svoji premiéru v Deutsche Oper Berlin 18. ledna 2009 v titulní roli Ricardou Merbeth, která je hlavní představitelkou Heleny i v aktuální sérii představení této opery na jevišti Deutsche Oper Berlin. Mimořádný titul – s mimořádnými interpretačními výkony – tak bychom mohli charakterizovat tento večer, jehož vrcholem byl vynikající výkon orchestru Deutsche Oper Berlin pod vedením Andrewa Littona, který orchestrální hráče vedl ke skutečné dokonalosti, a tak hlediště divadla zaplnil neopakovatelně bohatý až opulentní zvuk hudby Richarda Strausse. Jednotlivé nástroje byly skutečně v dokonalé harmonii smíchány s hlasy jednotlivých protagonistů.

Režie inscenace a scény se ujal Marco Arturo Marelli, který na jevišti vytvořil fantaskní svět iluzí a bohatých proměn. Celý děj opery de facto probíhá v aranžmá kouzelnice Aithry, do jejíhož domu přichází zcela rozhádaný manželský pár. Aithra se ujímá role jakési manželské poradkyně a snaží se manželský pár usmířit – k tomu používá celou škálu prostředků: záměny kostýmů, prostředí, kouzelné nápoje zapomnění i vzpomínek.

Přes věčné manželské nesváry a výčitky manžela kvůli nevěře Heleny přece jenom Meneláos nakonec poznává novou a jedinečnou roli Heleny v dějinách i v jeho životě a dochází k usmíření královského páru. Režijní pojetí inscenace je nápadité a barevné. Nepřevrací operní příběh naruby. Koncepce fantaskního příběhu užívajícího kouzla, bohatou imaginaci, ironický nadhled (zejména Heleny) nad svojí postavou – to vše dává prostor divákovi rozvíjet svoje představy a unášet se úžasným zvukem Egyptské Heleny.

Titulní part Heleny Trojské klade nesmírné hlasové a interpretační nároky na hlavní představitelku – je to role srovnatelná s nejvypjatějšími sopránovými party, které byly kdy napsány (Salome, Elektra, Isolda). I například slavná Éva Marton, maďarská dramatická sopranistka nedávno uvedla ve své vzpomínkové knize Žena se stínem (Die Frau mit Schatten), že role Trojské Heleny pro ni představovala absolutně největší pěveckou výzvu, kterou zažila. I Salome či Elektra se jí studovaly snáze. Ricarda Merbeth rozhodně obstála na výbornou a její projev se neustále zlepšuje (jak mohu posoudit i při porovnání s jejím výkonem ve stejné roli při koncertním provedení stejného titulu ve Frankfurtu v květnu 2015).

Bez námahy se její hlas dostává přes mohutný orchestr, má úžasně vystavěnou střední polohu i krásné jasné vysoké jasné tóny, a tak není divu, že tato pěvkyně pomalu přechází do vysokodramatického oboru. O tom svědčí i volba budoucího repertoáru: v příštích měsících bude debutovat v Hamburku jako Isolda a v příštím roce jako Brünnhilda v Siegfriedovi. Herecky rozhodně zaujala, Heleně propůjčila i ironii a nadhled, která této postavě určitě prospívá. Dobře sekundujícím jí byl německý tenor Stefan Vinke (zdomácněný při produkcích oper Richarda Wagnera v Bayreuthu i na jiných světových scénách). Stefan Vinke zpívá doslova zabijácký part Meneláa obdivuhodným způsobem, s velkou pěveckou výdrží, s pěknými jistými výšky, pouze jeho projev trpěl občasnými intonačními zakolísáními. Do tria hlavních představitelů je nutno zahrnout představitelku kouzelnice Aithry, všestrannou americkou sopranistku Lauru Aikin, zpívající rozsáhlý repertoár od baroka až po operu jednadvacátého století. Na její výkon jsem byl zvědav, zvláště poté, co Laura Aikin opustila své vysloveně koloraturní role a začala zpívat i dramatický obor (například v prosinci loňského roku s úspěchem debutovala jako Elina Makropulos ve Wiener Staatsoper). Její výkon bych označil jako velmi dobrý, nikoliv však zářný; což může být ale dáno i tím, že přeci jenom postava kouzelnice stojí trochu ve stínu hlavních představitelů manželského páru. Z pěveckých představitelů stojí za pozornost zmínit ještě bravurní výkon afroamerické robustní pěvkyně Ronnity Miller, která nádhernými kontraaltovými hloubkami oslnila publikum v roli Vševědoucí mušle.

 

Hodnocení autora recenze:
Die Liebe der Danae: 70%
Die ägyptische Helena: 95%

Richard Strauss:
Die Liebe der Danae
Hudební nastudování a dirigent: Sebastian Weigle
Režie: Kirsten Harms
Scéna: Bernd Damovsky
Kostýmy: Dorothea Katzer
Sbormist: William Spaulding
Světla: Manfred Voss
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 23. ledna 2011 Deutsche Oper Berlin
(psáno z reprízy 18. března 2016)

Jupiter – Mark Delavan
Merkur – Thomas Blondelle
Pollux – Burkhard Ulrich
Danae – Manuela Uhl
Xanthe – Adriana Ferfezka
Midas – Raymond Very
Vier Könige – Paul Kaufmann, Clemens Bieber, Thomas Lehman, Alexei Botnarciuc
Semele – Nicole Haslett
Europa – Martina Welschenbach
Alkmene – Rebecca Jo Loeb
Leda – Katharina Peetz
***

Richard Strauss:
Die ägyptische Helena
Hudební nastudování a dirigent: Andrew Litton
Režie, scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind
Sbormistr: William Spaulding
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 18. ledna 2009 Deutsche Oper Berlin
(psáno z reprízy 19. března 2016)

Helena – Ricarda Merbeth
Menelas – Stefan Vinke
Aithra – Laura Aikin
Altair – Derek Welton
Da-Ud – Andrew Dickinson
1. Dienerin der Aithra – Alexandra Hutton
2. Dienerin der Aithra – Stephanie Weiss
1. Elfe – Elbenita Kajtazi
2. Elfe – Alexandra Ionis
3. Elfe – Rebecca Raffell
Die alles-wissende Muschel – Ronnita Miller

www.deutscheoperberlin.de