Dvě březnová výročí v brněnské opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Tento pátek, tedy 6. března jsme si připomenuli výročí dvou sólistických osobností z historie Janáčkovy opery ve dvacátém století. Dělí je několik generací, ale oba, ačkoli nebyli Moravané, se v Brně usadili a věnovali tomuto městu a jeho opernímu souboru své nejlepší síly ve dvou z nejvýznamnějších period její historie. Byli to sopranistka Božena Snopková, členka divadla v letech 1914–1930, od jejíhož narození uplynulo sto dvacet let, a o čtyřicet let mladší tenorista Josef Veverka, sólista opery v letech 1961–1992.V šedesátých letech minulého století jsme mohli potkávat v brněnské Masarykově čtvrti nenápadnou starou dámu, která bydlela se svým synem v jednom ze zdejších činžáků… Jen málokdo věděl, že paní Božena Snopková byla v době po první světové válce jednou z nejvýznamnějších osobností nově formovaného Neumannova operního souboru a jednou z nejlepších představitelek Jenůfy v celé historii provozování této opery na českém jevišti.Narodila se v Praze 6. března 1890. V Praze chodila do školy, kde v ní už její učitelka ve třetí třídě objevila hudební a pěvecký talent. Hrála na klavír, zpívala a nakonec vše skončilo tak, že začala navštěvovat lekce zpěvu u jen o pět let starší zpěvačky Národního divadla Doubravky Černochové, která se začala věnovat vyučování zpěvu. Po pár letech se z Doubravky Černochové stala profesorka Brambergerová, která vychovala celé generace operních zpěvaček a zpěváků.

V roce 1907 byla slavnostně otevřena druhá pražská profesionální scéna. Divadlo sice nebylo přímo v Praze, protože Královské Vinohrady tehdy ještě byly samostatným městem, ale vzniklo se záměrem vytvořit důstojný „měšťanský“ protipól Národnímu divadlu. Původně bylo zamýšleno jako divadlo ryze činoherní, ale nakonec zde vznikla i zpěvohra, jež byla jeho součástí do roku 1919. Božena Snopková byla angažovaná do sboru tohoto souboru, který zajišťoval uvádění oper i operet.

Jak tehdy bylo zvykem, mladí adepti Thálie museli v divadle, do něhož byli angažováni, plnit všechny úkoly, pro něž byli disponováni. Božena Snopková zpívala v operetách, hrála drobnější úkoly v činohrách a poměrně rychle se dostala i k sólovým rolím, kterými ji pověřil tehdejší šéfdirigent souboru, dnes už zapomenutý Bedřich Holeček. Podle toho, co se mi podařilo zjistit, tou první významnější byla asi role Euniky v tehdy dosti populární eklektické francouzské opeře velkého stylu od skladatele Jeana Nouguése Quo vadis na námět slavného historického románu Henryka Sienkiewicze. Operu režíroval tehdejší ředitel vinohradského a později brněnského divadla Václav Štech. Tato opera se později hrála také v Olomouci a v roce 1927 ji uvedl František Neumann i v Brně. Na Vinohradech také vystoupila v roli Gemmyho v Rossiniho Vilému Tellovi, Laury v Ponchielliho Giocondě a překvapivě také Suzuki v Pucciniho Madame Butterfly. V sólové roli účinkovala rovněž v tehdy dosti populární opeře rakouského skladatele Wilhelma Kienzla Píseň hor (Kuhreigen).

V Brně se představila dvakrát jako host. Stalo se tak v roli Neddy v Leoncavallovch Komediantech, kterou pak ztělesnila ve třech různých inscenacích, podruhé v Gounodově Faustovi a Markétce. V létě 1914 nastoupila do angažmá. Situace v divadle se po vypuknutí války velmi zkomplikovala. Mnozí jeho členové museli narukovat. Ředitel Lacina soubor rozpustil, protože nebyl schopen dostát požadavkům, které kladl zřizovatel, to jest Družstvo Národního divadla, na jeho provoz. Soubor se podařilo zachránit jedině díky svépomoci jeho členů. Ředitel Lacina se do divadla poté vrátil a za výrazně pomoci jeho zetě Václava Jiřikovského se mu podařilo české brněnské divadlo a jeho zpěvoherní soubor udržet při životě. Leckdy to ale bylo za velmi svízelných podmínek, když třeba počet členů orchestru se pohyboval kolem dvaceti hudebníků.

Poprvé se Božena Snopková představila divákům jako členka divadla v tehdy často uváděné opeře francouzského skladatele Louise Mallarta Poustevníkův zvonek. Škála jejích postav byla značně široká, od Oskara ve Verdiho Maškarním plesu či Aničky ve Weberově Čarostřelci až po Taťánu v Evženu Oněginovi či titulní postavu v Thomasově Mignon. Ztvárnila také hlavní ženskou roli Husopasky v Humperdinckově operní pohádce Královské děti. Na tomto místě se musím čtenářům Opery Plus omluvit. Ve svém článku o Pavlu Ludikarovi (najdete zde) jsem psal pouze o její inscenaci v Národním divadle v době okupace. Byla uvedena i v Brně, v prosinci 1917 pod taktovkou Josefa Winklera a v režii Karla Komarova.

Doménou Boženy Snopkové se postupně stala především česká opera. Kromě Čertovy stěny účinkovala ve všech Smetanových operách, k jejím mistrovským postavám patřily především Jitka v Daliboru a Krasava v Libuši. Krasavu si v roce 1924 zazpívala i po boku Emy Destinnové v titulní roli, půvabnou Terinku v Jakobinu vystřídala časem za noblesní Julii. V Rusalce začínala jako Lesní žínka, poté se dokonce objevila v roli Cizí kněžny a nakonec zakotvila pevně v repertoáru v titulní roli, která patřila k jejím nejlepším.Po řadu let byla velmi oblíbenou brněnskou představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě a zejména si dobyla pevnou pozici jako Jenůfa. Účinkovala v ní také při představení na podzim 1916, které bylo nastudováno už po pražské premiéře s úpravami Karla Kovařovice a dosáhla v něm jedinečného vítězství, mimořádného uznání z úst skladatelových a velkou pochvalu od Gabriely Horváthové, která vedle ní ztvárnila postavu Kostelničky. V listopadu 1916 jí napsala: „Moje milovaná Jenůfko. Byla jsi jedinečná správnou chůzí, výraz, kroj, cit – ve druhém jednání ve světnici jako trpící v postoji, zpěvem a teprve k svatbě v krásném kroji, tím vším jsi měla vítězný úspěch.“ V roce 1918 hostovala Snopková v roli Jenůfy v Národním divadle v Kovařovicově inscenaci.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat