Dvě Valkýry, obě z La Scaly, každá ale úplně jiná

Lze si při přenosu opery do kin udělat aspoň trochu objektivní názor na to, jak zdařilá dotyčná inscenace je? Jak kvalitní výkony podali zpěváci? Jak úspěšné představení bylo?

Jak ošidné takové hodnocení ze sedadla kina, případně z pohodlí ušáku doma u televize je, jsem si znovu potvrdil při nejnovějším nastudování Wagnerovy Valkýry v milánské La Scale, přenášené začátkem prosince do řady zahraničních kin a také vysílané nejednou televizní společností.

Se vstupenkou do La Scaly v ruce, právě na Valkýru, jsem odolal lákání biografu i kanálu Mezzo a zprostředkovaný záznam Wagnerovy opery oželel, stejně jako i pročítání následných recenzí. Když jsem si pak jednu z nich po návratu do Prahy otevřel, nestačil jsem se divit. Jako kdybych v Miláně zhlédl zcela jiný kus.


Chci přitom hned zkraje hodně hlasitě zdůraznit: V žádném případě nehodlám shazovat respektovanou kolegyni a její hodnocení toho, co viděla v kině. Naopak: Vím, že její názor na to, jak vše v kině vypadalo, mohu vzít za bernou minci. Přitom paradoxně snad jen jednu jedinou zásadnější věc v jejím hodnocení mohu při svojí recenzi představení, shlédnutého přímo v hledišti La Scaly podepsat: A totiž superlativy, patřící dirigentovi Danielu Barenboimovi a jeho hudebnímu nastudování. Ano, orchestr s ním v čele zněl špičkově. Ano, Barenboim je skutečný mistr. Jakkoli má jeho uchopení téhle wagnerovské partitury nezvykle pomalá tempa (představení bylo skoro o čtvrt hodinu čistého času delší, než v jakém se Valkýra hrává), je i právě proto působivě niterné a zdůrazňuje zpěvnost a kontrasty míst lyrických s momenty dramatičtějšími. Barenboimův orchestr přitom prakticky nikdy zpěváky nepřekrývá, jak často bývá při Wagnerovi a zvlášť pak při Ringu běžné (bezpochyby to je ale také díky i po nedávné přestavbě stále skvělé akustice La Scaly).

Vlastně na představení samo o sobě vydá sledování Daniela Barenboima, už od jeho příchodu, doprovázeného ohromným potleskem. Barenboimova gesta jsou většinou velmi střídmá, ani ve vypjatém místě se nerozpakuje vzít do ruky kelímek s vodou a postupně z něj upíjet. Stejně tak se nerozpakuje toho kterého hráče hodně nazlobeně pokárat, když se mu něco nezamlouvá, či na konci prvního jednání vztekle odhodit kapesník a cosi směrem k orchestru temperamentně pokřikovat. Na druhou stranu neváhá po závěrečné oponě orchestr celý obejít a podat ruku většině hráčů, s hráči se také velmi výmluvnými gesty dělí o bouřlivý potlesk publika. Ano, je to jeden z nejlepších třech pěti dirigentů současnosti. Bezpochyby i proto samotnému Danielu Barenboimovi patřila při závěrečné děkovačce ta poslední opona.

Zpátky ale k porovnání dojmů z kina a z hlediště operního domu: Naprosto propastný rozdíl vidím především v hodnocení režie a scény. „Nesourodá změť realistických a abstraktních tvarů a podob“, „do omrzení se opakující filmová smyčka změtí těl a koní“, „kašírované sochy vzpouzejících se koní“ či „valkýry v turnýrách a širokých vlajících černých sukních“ – to vše, co jsem se mohl v recenzi přenosu do kin dočíst, je zcela mimo realitu. Z hlediště prostě vše vypadá úplně jinak, než v blízkých záběrech kamer, navíc vytržené z kontextu. Třeba to, co vám v kině připadá jak trapná „kašírka“, působí při pohledu z hlediště jako magicky tajemný symbol, který jen tušíte v šeru nejzadnější části jeviště, a který naprosto báječně dokresluje atmosféru strhujícího nástupu Brünnhildy. „Šev“ ve filmové smyčce ani nepochytíte, protože se na onem ilustrativní film jednoduše nesoustředíte, víceméně abstraktní záběry jen dotvářejí momentální náladu, centrum pozornosti diváka je v tu chvíli zcela jinde. Zkrátka a dobře – všechno je docela jiné, než jak to vidíte v kině či v televizi. O oné nesourodosti nemůže být v případě této Valkýry ani řeč.

Režisér Guy Cassiers měl šťastnou ruku především v dnes zdaleka ne vždy vídaném souladu svého nečekaně působivého vykreslení příběhu s partiturou, s dramaticky prokomponovanými wagnerovskými leitmotivy i se vztahy a osudy hlavních hrdinů. Osobně právě tuto Valkýru považuji za jednu z nejzdařilejších inscenací, které jsem měl možnost vidět.



Nemalé rozdíly je možné vysledovat i v hodnocení zpěváků, jakkoli je jasné, že výtečnou kondici při jednom představení může vystřídat krize třeba hned v tom následujícím. Předně: Nesporným favoritem v obsazení navštívené reprízy byl novozélandský tenorista Simon O´Neill, s nádherně znělým a mladistvě působícím hlasem, s výtečnou výdrží i při extrémně pomalých tempech a se skvělou výslovností. To Waltraud Meier se od začátku prakticky až do konce očividně hodně hodně šetřila, její pojetí Sieglindy bylo až přespříliš komorní, byť i v nejvypjatějších místech jí bylo velmi dobře slyšet a rozumět. Tím, že netlačila na hlas, ovšem takřka zmizelo i její v posledních letech nadmíru silné vibrato v nejvyšších tónech. Jako pěveckou jedničku večera bych jí ale – oproti recenzi přenosu – určitě neoznačil. Nina Stemme je skvělou, byť lyričtěji než je zvykem pojatou Brünnhildou, s jistými výškami včetně těch v obaváné vstupní scéně, s obdivuhodně vygradovaným závěrem svého partu, bez známky únavy. Bas Vitalije Kowaljowa je přece jen menší, než by part Wotana vyžadoval, pro některé exponovanější scény postrádá potřebný objem, i když i tak se přes orchestr poměrně dobře nese. Ve finále ovšem působil poměrně vyčerpaným dojmem. Jen v superlativech lze naopak hovořit o zkušeném Johnu Tomlinsonovi (Hunding), stejně jako i výtečné Ekatěrině Gubanovové (Fricka) a také osmičce valkýr.

Co říci závěrem? Rozhodně to, že skutečný svět opery je často zcela jiný, než ten zprostředkovaný kamerami. Že atmosféra hlediště je na hony vzdálená dojmům v kině či u televize. Jistě, najdou se inscenace, které jsou „na dálku“ sdělitelné poměrně snadno. Ale jsou i takové, kde dojem z přenosu může šeredně oklamat. Právě taková je bezpochyby i nejnovější Wagnerova Valkýra v La Scale. Ostatně tak to má být. Chci totiž věřit, že stále žijeme v době, kdy inscenační tým tvoří předně pro divadelního, nikoli filmového či televizního diváka. Nechci na vymoženosti moderní doby žehrat, naopak, vítám je, zdaleka ne každý má možnost cestovat. Ale já sám se rád, pokud to jen trochu jde, přesvědčím na vlastní oči a uši.

Jen douška pod čarou – v návaznosti na nedávnou poměrně širokou debatu na Opeře Plus na téma tištěných programů k opeře: Ten k Valkýře v La Scale má přes 300 (!) stran (pravda, cena 20 Euro, i tak ho ale polovina hlediště v ruce držela), je v něm vše možné i nemožné (včetně zmínky o jedné z dosavadních Brünnhild na této prestižní scéně, naší Naděždě Kniplové).

Richard Wagner:
Die Walküre
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Guy Cassiers
Scéna: Guy Cassiers, Enrico Bagnoli
Kostýmy: Tim van Steenbergen
Světla: Enrico Bagnoli
Video design: Arjen Klerkx, Kurt D’Haeseleer
Choreografie: Csilla Lakato
Premiéra 7.prosince 2010 Teatro alla Scala Milano
(koprodukce Teatro alla Scala Milano/ Staatsoper Unter den Linden Berlin/Toneelhuis Antwerpen)
Psáno z reprízy 2.ledna 2011

Siegmund – Simon O’Neill
Hunding – John Tomlinson
Wotan – Vitalij Kowaljow
Sieglinde – Waltraud Meier
Brünnhilde – Nina Stemme
Fricka – Ekaterina Gubanova
Gerhilde – Danielle Halbwachs
Ortlinde – Carola Höhn
Waltraute – Ivonne Fuchs
Schwertleite – Anaik Morel
Helmwige – Susan Foster
Siegrune – Leann Sandel-Pantaleo
Gringerde – Nicole Piccolomini
Rossweisse – Simone Schröder

www.teatroallascala.org

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
43 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments