Glosa: Hurá na operu do kina!
Divadlo a jeho kouzlo… Tlumené světlo, očekávání okamžiků přístích, vlnění opony před tím, než se zvedne…
To vše mne provází už od mých klukovských let, když jsem poprvé usedl v hledišti krásného secesního divadla v jednom tehdy docela významném okresním městě. Chodil jsem tam pak pravidelně až do svých sedmnácti let. Hlavně na činohru. Pak jsem se přestěhoval do velkého města a poprvé jsem v divadle usedl a očekával také první tóny opery. To neuvěřitelné kouzlo živého divadla na mne působí dodnes. Pořád se těším jako malý kluk, když objednávám vstupenky. Na tu atmosféru. Na to, jak se říká: Jaké to bude? Jak se to povede?
Když jsem byl malý kluk, chodil jsem s kamarády taky do kina. Ostatně domácí kinematografie byla v té době ve svých nejlepších letech a mnoho z filmů té doby se promítá dodnes jako filmová klasika. Chodili jsme do kina Čas, do Grandu, do “Sedmdesátky”… Neprodávaly se tam tenkrát ještě chipsy ani pražená kukuřice, ani Coca-Cola. Jen slané tyčky a kofola nebo červená limonáda. Mnoho z filmů, které jsem viděl, se mi líbilo. Přesto jsem neprožíval a doteď v kině neprožívám ten niterný pocit těšení a očekávání, který mám před divadelním zážitkem.
Čím to je? Úplně přesně nevím. Přemýšlím o tom. Film, video, televize, to všechno jsou média, která nám různými formami zprostředkovávají odraz našeho světa, životaběhu i nás samých. Film na plátně, přímý přenos sportovní události v televizi, koncertu, divadelního představení, vnímám ale vždycky jakoby nezosobněle. Nedržím pěsti hlavním protagonistům, nesedám si k televizi o deset minut dřív, abych se mohl “naladit”, necítím na vlastní kůži atmosféru místa…
Proč chodím na výstavy a dívám se na originály krásných mistrovských děl? Proč navštěvuji koncerty a chci slyšet krásné skladby zahrané živě? Proč chodím do divadla i na divadelní hry, které jsem už nejednou viděl, a to včetně těch do filmové podoby adaptovaných? Proč vážím cestu do divadla na operu, kterou si mohu pustit z DVD (a uslyším ji mnohem kvalitněji nastudovanou)?
Nejspíš pro potřebu bezprostřednosti zážitku, pro atmosféru, pro sounáležitost s autory, umělci, protagonisty a inscenátory. Protože jen v divadle cítím umění na vlastní kůži …
Právě pro to má pro mne cenu vydat se za originálem Picassa tisíce kilometrů, i když mně visí doma v pokoji jeho reprodukce. Stojí za to se večer obléknout a vydat se do mrazivých ulic, abych slyšel hrát Novosvětskou v Rudolfinu, i když si ji mohu doma v teple pustit z dokonalé nahrávky. Jít na státní svátek do Národního, abych slyšel Libuši, i když si mohu pustit v televizi nebo rádiu přenos.
Dělím se s vámi o tyto své niterné pocity i proto, že se na těchto stránkách mnohokrát vedly diskuse o tom, zda současný fenomén, přenosy a projekce operních a baletních představení v kinech, jsou nebo nejsou uměním. Zda nahrazují, či nenahrazují opravdové divadlo. Nezatracuji je. Díky nim mají mnozí z nás možnost nahlédnout za oponu světových operních domů, poznat rozdíl mezi tuzemskými inscenacemi a třeba světovou špičkou. Vidět své “hvězdy” zblízka. Nemusí jezdit stovky a třeba i tisíce kilometrů daleko, šetřit na takové cesty, vydávat za ně stovky nebo i tisíce dolarů či euro. V tom přináší tenhle fenomén dozajista zajímavou představu a přibližné srovnání toho, co je možné vidět u nás doma a za hranicemi.
To vše však jen v případě, že domácí dění v téhle oblasti sledujete a máte s čím porovnávat. A máte pevný vztah k divadlu. Jako otec, který se rozhoduje, jak dát svým dětem do vínku vztah k opeře a baletu co nejpevnější, zvolím raději společnou návštěvu operního představení v divadle. Jedno jestli v Národním, v Brně, v Ústí, Liberci. Jedno, zda to bude Čert a Káča nebo Rusalka, či Aida. Jedno jestli v docela dobrém obsazení nebo horším. Vezmu děti a půjdu s nimi jednou, dvakrát, třikrát za rok do divadla. Koupím předplatné. Proto, aby získaly vztah k divadlu. K lidem, kteří ho dělají. Aby věděly, že je to krásná a tvrdá práce, která si zaslouží úctu. Aby poznaly, že je to něco, co má své místo v jejich životě a vlastně i v životě celého národa. Televize ani kino to nenahradí. Vztah ke kultuře, k umění a úcta k lidem, kteří ho dělají v kinosálech nevzniká. Vstupuje do nás jen při bezprostředním zážitku.
Všem vám přeji, aby rok 2011 byl plný takových bezprostředních zážitků. A až půjdete na nějakou tu projekci či přenos do kina, nezapomeňte, že opera a balet pro vás všechny v autentické podobě stále vzniká a žije v magickém prostoru zvaném divadlo.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]