Dvojitý Don Giovanni
Nejprve něco k historii současné inscenace ve Stavovském divadle. Velmi brzy po nástupu předchozího vedení Národního divadla (Daniel Dvořák, Jiří Nekvasil) bylo rozhodnuto o stažení tehdy ještě poměrně čerstvé inscenace Jany Kališové, která dosti provokovala svým aktualizujícím pojetím, Don Giovanni byl tehdy módním návrhářem, po scéně jezdilo auto atd. Místo ní byl vzkříšen Don Giovanni Václava Kašlíka z roku 1969 proslulý scénou Josefa Svobody. Ta je založena na prodloužení hlediště divadla na scénu a podle anotace na internetových stránkách Národního divadla „zúročuje vzácnou skutečnost, že jsme přímo v místě dávné světové premiéry této „opery oper““. Stojí ale za to připomenout, že v Mozartově době dvě proscéniové lóže, které Svoboda cituje, neexistovaly a neorenesanční výzdoba divadla také ne. Kritika inscenaci z roku 2002 vytýkala absenci režijního vedení, která však měla usnadnit vystupování hostujícím účinkujícím, z toho pramenící nezáživnost a také třeba nově pořízené kostýmy v poměrně střízlivém stylu, které narušily výtvarnou jednotu inscenace. V roce 2006 došlo k obnovenému nastudování obnoveného nastudování s až barokně opulentními kostýmy Theodora Pištěka. Tehdy Jiří Nekvasil opustil pietní přístup ke Kašlíkově režii a na scénu poslal skupinu sluhů předvádějících různé komické (?) špílce, Komturově soše přidal neonový meč atp. S postavami však nijak dál nepracoval, takže opět platí: představení dopadne podle toho, kdo si co přinese. A že výsledky mohou být diametrálně rozdílné, jsem se v sobotu přesvědčil.
Odpolední představení se pro mne neslo ve znamení nekonečné nudy (podotýkám, že Don Giovanni je jedna z mých nejoblíbenějších oper), zatímco večerní mělo tah. A podle reakcí též publikum bylo více vtaženo do příběhu i hudby při druhém představení. Orchestr hrál odpoledne (dirigoval Zbyněk Müller) poněkud unaveně, bez jiskry, i když zásadní chyby se nevyskytly. Robert Jindra večer volil rychlejší tempa, takže představení bylo živější již od zdařile zahrané předehry. Užil bych si ji ještě víc, kdyby uprostřed ní nebyla do přízemí (!) opět vpouštěna skupinka opozdilců.
K hereckým výkonům je třeba předeslat, že první obsazení – s výjimkami – nic zvláštního nepředvedlo, což by samo o sobě ještě nemuselo mít pro celkové vyznění představení takové důsledky. Ale o to více jsem pozornost soustředil na statisty a nevycházel jsem z údivu, protože od poslední návštěvy uplynul nějaký čas a já si je již nepamatoval. Livrejovaní sluhové zde „vtipně“ metají kozelce, zakopávají, upouští tácy, běhají jako ve zpomaleném filmu apod. Když ve finále tančí breakdance a nad nimi tanečníci menuet, je to stejně hloupé jako většina „nápadů“ v mnichovské inscenaci, o které jsem psal v létě. Druhá polovina odpoledního představení byla navíc poznamenána opakovanými problémy se spouštěním opony, za kterou se odehrávaly přestavby a která se zasekávala o mřížoví. Dostalo se nám tak několikerého pohledu na úpravu scény jevištními techniky. Večer pro změnu na hostinu vůbec nedorazila Komturova socha, z jejíhož podstavce má Komtur vyjít. Že zpěvák na scénu „prostě“ přišel, nevadilo, ale také tyto skutečnosti, myslím, poukazují na stav, v jakém se inscenace nachází. Dočkáme se v dohledné době přestudování, a to i přes dosavadní množství mozartovských premiér?
A jak dopadlo srovnání samotných dvojic? Oba představitelé Dona Giovanniho vládnou zásadní kombinací: skvěle zpívají a stejně dobře vypadají, takže jejich úspěchy u žen jsou lehce uvěřitelné. Kterou neokouzlí již svým vzhledem, tu „uzpívají“. Don Giovanni Adama Plachetky je mladý aristokrat, sebejistý, ale přesto s nádechem určité melancholie. Znamenitě vystihl změnu v chování Giovanniho po odhalení identity masek. Ze suveréna před námi najednou stojí zcela vykolejený mladý šlechtic, který na něco takového připraven nebyl. Pro Aleše Jenise to je jen jedna z dalších nepříjemností, blamáž, ze které je třeba se co nejrychleji vyvléct, stejně jako bylo nutné uniknout Elvíře, která mu viditelně otravovala život. Celkově byl jeho Giovanni protřelejší a bral více věci na lehkou váhu (zatímco Adam Plachetka se zasmál snad jednou, Aleš Jenis se něčemu vysmíval stále). Po pěvecké stránce se nedá ani jednomu vytknout nic. Barva Plachetkova hlasu je tmavší, takže působí více hrdinsky. Jeho zvolání Viva la liberta! znělo jako výzva k revoluci. V La ci darem la mano tak Zerlině spíše přikazuje, podobně se komořince v Deh vieni představuje jako sebevědomý ctitel, vemlouvá se až později. Jenis ve zmiňovaném duetu s Zerlinou také tolik nežadoní, jak bývá zvykem, ale v souladu se spíše floutkovským pojetím jakoby říkal: „pojď, uvidíš, jak si užijeme“. Naopak ve zmíněné árii využil měkkosti svého hlasu k milostnému svádění. Velkou pochvalu zaslouží za zvládnutí Finch´han dal vino v tempu na hranici udýchatelnosti.
František Zahradníček (Leporello)
Odpolední Donnu Annu Maidy Hundeling považuji za nejslabší článek. Především se pohybovala ve zcela jiné hladině hlasitosti než ostatní účinkující i orchestr. Když občas nezpívala ve forte, bylo slyšet, že hlas má velmi pěknou vřelou barvu, ale většinou jsem měl strach o své uši. Slyšel jsem ji několikrát v jiných rolích (asi nejvíce zapůsobila jako Marta v Nížině), docela jsem litoval, že nakonec nenastudovala Isoldu, ale nejsem si jist, zda je Donna Anna role pro její hlas. Or sai chi l´onore zazpívala přitom velmi dobře (Non mi dir již spíše přibližně), ale hlas opravdu řezal. Jak označit její herecký projev, nevím, představuji si, že tak nějak se „hrálo“ v 19. století. Ale jak jsem předeslal v úvodu, všichni musí vystačit s tím, co je napadne. Marie Fajtová ztělesnila večer životnější postavu (jen kdyby tolik nelomila rukama), její hlas je pro prostor Stavovského divadla a pro Mozarta mnohem vhodnější. Také se jí moc povedla árie Or sai chi l´onore (s hezkou ozdobou na opakování sangue) a v Non mi dir předvedla ohebnost svého hlasu a dočkala se tak po árii velkého potlesku.
Aleš Briscein (odpolední Ottavio) vládne silnějším hlasem se zajímavější barvou než Otokar Klein, ale jakoby v tomto představení postrádal mozartovskou lehkost. V árii Il mio tesoro předvedl několik pěkných ozdůbek, takže jsem mu odpustil i pár nepřesností. Bohužel dojem z poslechu byl nejvíc narušen opakovanýmm spouštěním a zasekáváním opony. Úspěch ale po právu sklidil i večer Otokar Klein, zpíval spolehlivě, jen koloratury v árii bych raději slyšel řádněji vyzpívané.
Alžběta Poláčková byla velmi půvabnou Zerlinou, obě árie zazpívala velmi pěkně, i když osobně se mi o maličko víc líbila večerní Yukiko Šrejmová Kinjo, možná proto, že mám trochu slabost pro lehounké soprány. V každém případě však proto, že to mezi ní a Masettem (Zdeněk Plech) více jiskřilo. Zdeněk Plech byl jediný, kdo zpíval v obou představeních, je rozený komik a jediný jeho pohrdlivý úsměšek rozesmál publikum více než křečovité snahy sluhů. Celková sehranost večerního ansámblu jako by ještě potencovala jeho výkon. Zbývá Komtur – toho zpíval odpoledne naprosto spolehlivě Miloslav Podskalský, večer Jiří Kalendovský, méně srozumitelněji, ale možná démoničtěji.
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Zbyněk Müller / Robert Jindra
Režijní koncepce: Václav Kašlík
Režie obnoveného nastudování: Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Pohybová spolupráce: Števo Capko, Mirka Eliášová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 20. května 2006 Stavovské divadlo Praha
(Psáno z repríz 15. ledna 2010 ve 14 a 19 hod.)
Don Giovanni: Adam Plachetka / Aleš Jenis
Donna Anna: Maida Hundeling / Marie Fajtová
Don Ottavio: Aleš Briscein /Otokar Klein
Komtur: Miloslav Podskalský / Jiří Kalendovský
Donna Elvira: Pavla Vykopalová / Jitka Svobodová
Leporello: František Zahradníček / Peter Mikuláš
Masetto: Zdeněk Plech
Zerlina: Alžběta Poláčková / Yukiko Šrejmová Kinjo
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]