Dvořák a Brahms v Brně podruhé: Změna programu i sólistky

Basbarytonista Tomáš Šelc by svým zvučným hlasem dokázal jistě otřást celým Janáčkovým divadlem. Vzhledem k introspektivní náladě skladby se však po celou dobu jejího trvání pohyboval v nízké dynamice, s mnoha barevnými odstíny a s krásnou artikulací. Zpěváka od klavíru podporoval sám šéfdirigent Dennis Russell Davies, který se skromného doprovodu ujal s citlivou umírněností. Truchlivý text (taktéž ukrajinského) básníka Tarase Ševčenka byl současně se znějící hudbou promítán v českém i anglickém překladu nad pódiem – jistě ne náhodou v modré a žluté barvě. Během produkce se pódium i hlediště ponořilo do tmy, oba interprety ozařoval jediný kužel světla. Tento jednoduchý efekt společně s významem skladby a s procítěnou interpretací způsobil, že minuta ticha následující po doznění posledních tónů klavíru se stala nejsilnějším momentem celého večera.

Jak na něco takového navázat? Pokusil se o to mladý britský klavírista Alexander Ullman, který narychlo zaskočil za nemocnou Elisabeth Leonskaju. Místo Brahmse si pro brněnské posluchače přichystal populární Koncert a moll, op. 15 norského skladatele Edvarda Hagerupa Griega. Hned úvodní vstup klavíru dal tušit, že půjde o osobité hraní. První akord v diskantu Ullman udeřil ocelovým fortissimem, z něhož už nebylo možné dále zesilovat – iluzi crescenda se tedy snažil dotvořit trhavými pohyby rukou, nohou i hlavy. S nástupem hlavního tématu se značně zklidnil a začal přednášet s citem a porozuměním. V lyrickém vedlejším tématu zase předvedl schopnost zpěvné kantilény. Z jeho pianissim, kterými doprovázel orchestr v průběhu provedení, se až tajil dech. Od počátku skladby sólista navíc oslňoval publikum naprosto bezchybnou technikou – od drobných běhů až po oktávové pasáže. Dojem dokonalé technické vybavenosti stvrdil kadencí v závěru první věty, kterou hrál Ullman s takovou interpretační volností, že to působilo, jako by ji celou tvořil přímo na místě (jak tomu bývalo až do časů Beethovenových zvykem).

Orchestr pod Daviesovou taktovkou bohužel nehrál s takovou vervou jako sólista, jako by se smířil s pouhou doprovodnou rolí. V několika momentech se zdálo, že dirigent a klavírista mají trochu odlišný pohled na tempa skladby. Na občasné lehké nesouhře se ovšem také mohl projevit omezený čas, který měli oba interpreti na secvičení. I přes nepříznivou akustiku sálu se v několika střídměji instrumentovaných místech dokázaly prosadit sólové dechy. Zejména první hornista byl vskutku ve formě – jaká škoda, že se nehrál původně zamýšlený Brahms, který začíná překrásným sólem lesního rohu! Je také paradoxní, že zvukové dispozice sálu sice nepřejí dřevěným nástrojům utopeným v hloubce pódia, zato rozbalování hašlerky v nejtišším pianissimu pomalé věty se muselo donést k uším snad všech posluchačů.

Ve druhé větě se ke slovu dostala poklidná a něžná lyričnost, která po celou dobu zněla vtahujícím, nikoliv však lacině sentimentálním dojmem. Bujará třetí věta, do níž se interpreti rozhodli vstoupit po kratičké odmlce, ačkoliv v partituře je naznačeno plynulé navázání, zase přišla s lidovou taneční notou, která je pro Griega tak typická. Efekt posledních minut skladby mohl být pro citlivější posluchače trochu zakalen pianistovou „brutální“ dynamikou a opakováním trhavých pohybů v nejvypjatějších pasážích, o jejichž reálném dopadu na zvukovou stránku hry by se dalo diskutovat. Dopad na publikum byl však jednoznačný – posluchači nadšeně tleskali, výskali a vstávali. Při jedné z četných děkovaček Davies rukou pokynul ke klavírní stoličce, Ullman se na ni usadil, pronesl směrem k divákům několik slabik, které ovšem zanikly v tlumeném ruchu znovu se usazujících lidí, a zahrál romantickou transkripci árie Schafe können sicher weiden (Ovečky se mohou bezpečně pást) z Kantáty BWV 208 Johanna Sebastiana Bacha. Poklidnou, až meditativní náladou dokázal klavírista zklidnit extatičnost, v níž se někteří posluchači mohli po skončení Griega nacházet. A možná ještě víc než v předcházející skladbě předvedl Ullman výbornou práci s vedením melodické linie a s dynamickým odstíněním jednotlivých vrstev kontrapunktického přediva.

Ve druhé polovině večera již podle původního plánu zazněla Symfonie č. 4 d moll, op. 13 Antonína Dvořáka. Stejně jako v případě druhé symfonie (B dur, op. 4), kterou měli brněnští posluchači možnost vyslechnout v podání stejných interpretů o dva týdny dříve, jde o rané dílo, které za autorova života ani nevyšlo tiskem a které poprvé zaznělo vcelku (ve značně zrevidované verzi) pod Dvořákovou taktovkou až v roce 1892, tedy skoro dvě desetiletí po jejím dokončení a zároveň krátce před autorovým odjezdem do New Yorku, kde si skladatel jakožto ředitel místní konzervatoře definitivně utvrdil své světové renomé.

Zatímco druhá symfonie na minulém koncertě působila místy trochu roztahaně, tematicky nepříliš výrazně a s ne zcela zvládnutým formálním rozvržením, o necelých devět let mladší čtvrtá symfonie je již vyspělým dílem sebevědomého autora. A také filharmonie pod Daviesovou taktovkou hrála se značně větším zápalem, přesvědčivěji, vášnivěji a energičtěji, jako by se posledně s Dvořákem jen opatrně seznamovala, aby dnes zahrála se stoprocentním nasazením a pochopením. Tónina d moll samozřejmě chtě nechtě nutí ke srovnání se skladatelovou Symfonií č.7, op. 70. A ačkoliv je jasné, která z obou skladeb by z tohoto hypotetického střetu vzešla jako vítěz, dravý dramatismus „Sedmičky“ je slyšet už v hlavním tématu první věty jejího staršího příbuzného. Dojmu jistě prospělo i takřka perfektní rytmické provedení orchestrálních hráčů. S tím pak kontrastovaly krásně provedené legatové linie ve smyčcích a dřevech ve zklidněném tématu vedlejším. Provedení, podobně jako další vypjatá místa ve skladbě, bohužel opět trochu utrpělo zvukovými dispozicemi sálu, v němž se při plném obsazení a vysoké dynamice ztrácí skupina dřevěných dechových nástrojů – zvláště když žestě důsledně dodržují Dvořákem předepsané akcenty.

Druhá věta začíná možná vůbec nejoriginálnější plochou celé symfonie – hlavní téma zazní pouze v dechových nástrojích v kombinaci klarinetů, fagotů, lesních rohů a trombónů. Výsledkem je zvláštní zvuková barva, která nejvíce evokuje zvuk kostelních varhan, tedy nástroje, s nímž byl Dvořák intenzivně sžit (v době komponování této skladby se živil jako varhaník v pražském kostele sv. Vojtěcha). Škoda, že si autor vyčerpal svůj nejlepší nápad hned na úvod – atmosféru prvních minut věty se orchestru i přes velké úsilí (zejména violoncellové sekce) nepodařilo zopakovat. Následovalo Scherzo, které původně vzniklo jako samostatná skladba a které v premiéře zaznělo hned krátce po dokončení na jaře 1874 pod taktovkou Bedřicha Smetany. Brněnští filharmonikové působili, že si větu užívají do poslední noty, od razantní energie hlavní melodie až po imitaci tureckého pochodu (s pikolami, trianglem, činely a velkým bubnem) ve středním dílu.

Závěrečné Finale pak ukázalo, že výměna klavírního koncertu v první polovině večera vlastně koncepci večera příliš neuškodila. Nejen, že Dvořák i Grieg k sobě měli kompozičně blízko (oba klasicizující romantici, oba výrazně těžili z dědictví národní hudby), ale bylo by možné zde najít styčné body i v některých konkrétních bodech: lidová tanečnost hlavního tématu (jehož bujarost může připomínat i finále Beethovenovy Symfonie č. 7 A dur, op. 92), lyrický čtyřhlas vedlejšího tématu ve smyčcích nebo přítomnost a hojné užívání melodického motivu sestupu z tóniky na dominantu přes sedmý stupeň (zde d-cis-a), který je důležitým prvkem v Griegových skladbách (například a-gis-e v úvodu první věty nebo f-e-c v lyrickém tématu věty třetí ve výše zmiňovaném Koncertu a moll). Extatický, byť možná trochu natahovaný triumfální závěr v D dur uzavřel celý večer pozitivní notou.

Je otázkou, s jak moc pozitivní náladou odcházeli posluchači po koncertě domů. Nelze nemyslet na to, že zatímco zde krásná hudba naplňuje koncertní sály, jen o několik stovek kilometrů dál se střílí v ulicích a civilisté prchají ze svých domovů, nebo se ukrývají v podzemních krytech, zatímco my se po koncertě vrátíme do klidu a bezpečí našich postelí. Jinde se lidem ze dne na den, ne-li z hodiny na hodinu, hroutí představa jistoty stabilního světa. Koncert filharmonie začal Silvestrovovým sugestivním lamentem, jehož text byl kromě promítání během samotné produkce otištěn v narychlo aktualizovaných programech. Je příhodné, aby tato recenze citací zhudebněné básně Tarase Ševčenka (v překladu Zdenky Bergrové-Vovsové) také skončila.

Sbohem, světe, sbohem, země,
nelaskavý kraji.
Teď svou žízeň a svou trýzeň
za oblaky tajím.
A ty, moje Ukrajino,
má nešťastná vdovo,
někdy zaletím si k tobě
z mračen na rozhovor.
Na rozhovor, na poradu
zádumčivou, vroucí,
jako hustá rosa padnu
na zem o půlnoci.
Sbohem, světe, sbohem, země,
nelaskavý kraji.
Teď svou žízeň a svou trýzeň
za oblaky tajím.

Dvořák & Brahms II
25. února 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Edgar Hagerup Grieg – Koncert a moll, op. 15
Antonín Dvořák – Symfonie č. 4 d moll, op. 13

Účinkující:
Tomáš Šelc – basbaryton
Alexander Ullman – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent