Čtení o Baletkách (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Zdá se to trochu nepatřičné, pouštět se v těchto dnech do klasické publicistické reflexe divadelních představení. Neměl by se dar slova využít někde jinde a efektivněji? Jenže nové inscenace nám nasvěcují problémy, které samy od sebe nepřestávají existovat a nezmizí, i když se zrovna dostávají na vedlejší kolej. Hraje se, premiéruje se, diskutuje se. Skončil festival Malá inventura, chystá se program festivalu Bazaar, jednu premiéru má dnes před sebou Ponec, za necelých čtrnáct dní se o slovo přihlásí skupina ME-SA a čerstvě máme za sebou v Akropoli jevištní uvedení Baletek.

Baletní špičky – ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Ten projekt rozděluje taneční obec, ale v podstatě to není žádným velkým překvapením, funguje jen jako zvětšovací sklo odkrývající trhliny naší rozhádané profesní vrstvy. O vzájemném nepochopení, sporech a z toho plynoucí neschopnosti se i vůči státu vymezit jako jednotná skupina, se bavíme už celá léta, ale nikdo vlastně pořádně neví, co s tím. Když se ale člověk pokusí o alespoň minimální uklidnění a odstup, uvědomí si jedno: tam kde je reakce, existuje problém. Osamocená výpověď opravdu nemá tak velkou moc, aby se jí někdo měl cítit ohrožen. Chtělo by to ale všude ubrat na expresi, na intenzitě ve všech směrech, i v obraně – svého oboru, oblíbeného žánru… A přesouvat se k vysvětlujícímu dialogu a hledat shodu a prevenci.

Miřenka Čechová ve třech podobách Baletek rozvíjí problematiku, kterou začala zpracovávat v inscenaci Faith už před osmi lety (tedy když počítám s nějakými fázemi na research, je to deset let?). V inscenaci, kdy otevřela téma vlastní zkušenosti studia na konzervatoři a propojila své vzpomínky s osudem primabaleríny Taťány Juřicové, kterou už si asi nejmladší generace diváků nepamatuje, protože spáchala sebevraždu v roce 2002 (ale vím o několika tanečnicích, pro něž byla jako umělkyně velkým vzorem). Vzpomeňme, že Miřenka tehdy natočila i krátký dokument Byla jsem baletkou, od něhož se možná také „odpíchla“ k současným Baletkám, zahrnoval totiž také osobní svědectví pěti bývalých studentek taneční konzervatoře. U Taťány Juřicové je ještě otázka anamnézy a do jaké míry její duševní stav souvisel akutně s jejím povoláním, v tom směru je to pořád malilinko „ošajstlich“, napadl mě v té souvislosti i osud jedné v Čechách působící baletní sólistky původem z Japonska, která onemocněla schizofrenií – hledat souvislosti přímo s profesí by podle mne měl být úkol profesionálů z medicínského oboru a z toho bychom měli vyjít směrem k odborné debatě, která bude orientovaná nejen na otázku čistě pedagogické metodiky, estetiky, techniky, ale i psychologie.

Vrátíme se k tomu.

To téma vzbuzuje obranné i souhlasné reakce, to musí vidět lidé z obou „táborů“, pokud nejsou úplně slepí. Na jednu stranu se Miřenka pro některé lidi stává jejich hlasem, současně se jí ostatní cítí být ohroženi (z ohrožení vyrůstají negativní reakce, které následně zpracovala v online projektu metaBaletky, věřím, že pro úplnost by měl i ten zůstat dostupným i nadále). Původně jsem se chtěla k tématu přiblížit formou kaleidoskopických fiktivních reakcí na premiéru – nebyl to pohříchu můj vlastní nápad, ale hledala jsem cestu, jak ukázat mnohost názorů a nevypadat schizofrenní. Nicméně po premiéře samotných Baletek se domnívám, že jejich rozměr je především terapeutický, i když jde o divadelní inscenaci, a že je účelnější řešit právě problém, o který se jedná, než formu. Možná někoho i velmi zklamu, ale rozhodla jsem se tudíž inscenaci nehodnotit. Jsme v situaci, kdy se musíme začít zatraceně rychle spojovat a podporovat. To, co potřebujeme jako obor, je zamyslet se nad tím, proč vůbec takový projekt musel vzniknout. A proč se s jednou ze tří podob Baletek nemálo lidí ztotožňuje. Také i když přistoupím k alternativní literárnější formě, neřeší to problém odstupu, který nemám, mít nechci a v tuhle chvíli o to nestojím. Chci mít přátele, ne pravdu.

Nedávno jsem jedné své kolegyni vyčetla, že v textech nechává příliš otevřeně a příliš civilně nahlédnout do svých subjektivních pocitů a myšlenek, které se nedotýkají oné analytické percepce díla, pro kterou obvykle tolik horuji. Přitom se teď dopouštím ještě větších prohřešků a opouštím předepsanou a nastudovanou formu úplně. A navíc otevírám dveře opravdu široce dokořán. Ale je to důležité, protože jednou z různých rovin Baletek v jejich trojjediné podobě je otevírání a odhalování. Jsou trochu výzvou, pronášenou snad s neúmyslnou vzpurností.

V knižní podobě jsou Baletky nestylizovaným a autentickým textem, ze kterého by se samozřejmě dalo vysochat vytříbenější dílo, kdyby tady takový záměr existoval. Pokud má současný tanec, nové a alternativní divadlo ve svém genomu zakódovanou anihilaci čehokoli, co by mohlo být jen potenciálně vnímané jako krásné nebo příjemné, pak ale nepřekvapí, že se to odrazí i v jazykové rovině, a to není diletantství, ale úmyslná negace. Nebo úmyslná rezignace na formu. Ke sporným bodům za mne toto:
* Je to kniha, ne novinová zpráva, což znamená, že sice je do určité míry autentická – ale někde ta míra končí a nastupuje hyperbola. Konec konců, kdo by četl reálný „deníček“, že? Jde o nahuštěné výpovědi a nahuštěnou obžalobu. Tak jako i v dalších případech. Zdůrazňuje všechno negativní a nepochybně vychází ze vzpomínek mnohem více lidí než jedné autorky.
* Ta kniha je, pokud se nepletu, zařazovaná v prodeji jako „román“, i když autobiografický. Není to publicistika, která má jako jedno z kritérií snahu o objektivitu, vyváženost a je povinná dávat rovnocenný prostor všem stranám. Literatura tuto povinnost nemá. Můžeme kritizovat její jazykovou kvalitu, ale pokud ji autor nenazve literaturou faktu, tak k ní tak ani jako čtenář nemohu přistupovat. A já si nevšimla, že by se kde snad uvádělo, že Baletky mají být faktografická literatura. Rozumím ale obavám tanečníků, že když se dostane do rukou úplným laikům mimo obor, může zastrašit nové adepty tanečního umění a jejich rodiče, ačkoli věřím, že pozorný čtenář si všimne, že se tu píše o 90. letech, a ne o současnosti. I když je to prazvláštní, mám dojem, že v naší sociální bublině ten fakt uniká opravdu pěkné řádce lidí…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments