Dvořák a Brahms v Brně podruhé: Změna programu i sólistky

Nový abonentní koncert Filharmonie Brno neproběhl zcela podle původních dramaturgických představ. Do programu zasáhla pandemie – klavíristka Elisabeth Leonskaja kvůli onemocnění nemohla přednést Koncert B dur, op. 83 Johannese Brahmse a dokončit tak společný projekt s šéfdirigentem filharmonie Dennisem Russellem Daviesem, jehož cílem bylo provedení obou Brahmsových koncertů po boku dvou raných symfonií Antonína Dvořáka. Na průběhu večera se podepsala také situace na východě Evropy – jako vyjádření podpory svobodné Ukrajině zařadila Filharmonie Brno na úvod koncertu píseň Sbohem, světe, sbohem, země … ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova.

Basbarytonista Tomáš Šelc by svým zvučným hlasem dokázal jistě otřást celým Janáčkovým divadlem. Vzhledem k introspektivní náladě skladby se však po celou dobu jejího trvání pohyboval v nízké dynamice, s mnoha barevnými odstíny a s krásnou artikulací. Zpěváka od klavíru podporoval sám šéfdirigent Dennis Russell Davies, který se skromného doprovodu ujal s citlivou umírněností. Truchlivý text (taktéž ukrajinského) básníka Tarase Ševčenka byl současně se znějící hudbou promítán v českém i anglickém překladu nad pódiem – jistě ne náhodou v modré a žluté barvě. Během produkce se pódium i hlediště ponořilo do tmy, oba interprety ozařoval jediný kužel světla. Tento jednoduchý efekt společně s významem skladby a s procítěnou interpretací způsobil, že minuta ticha následující po doznění posledních tónů klavíru se stala nejsilnějším momentem celého večera.

Jak na něco takového navázat? Pokusil se o to mladý britský klavírista Alexander Ullman, který narychlo zaskočil za nemocnou Elisabeth Leonskaju. Místo Brahmse si pro brněnské posluchače přichystal populární Koncert a moll, op. 15 norského skladatele Edvarda Hagerupa Griega. Hned úvodní vstup klavíru dal tušit, že půjde o osobité hraní. První akord v diskantu Ullman udeřil ocelovým fortissimem, z něhož už nebylo možné dále zesilovat – iluzi crescenda se tedy snažil dotvořit trhavými pohyby rukou, nohou i hlavy. S nástupem hlavního tématu se značně zklidnil a začal přednášet s citem a porozuměním. V lyrickém vedlejším tématu zase předvedl schopnost zpěvné kantilény. Z jeho pianissim, kterými doprovázel orchestr v průběhu provedení, se až tajil dech. Od počátku skladby sólista navíc oslňoval publikum naprosto bezchybnou technikou – od drobných běhů až po oktávové pasáže. Dojem dokonalé technické vybavenosti stvrdil kadencí v závěru první věty, kterou hrál Ullman s takovou interpretační volností, že to působilo, jako by ji celou tvořil přímo na místě (jak tomu bývalo až do časů Beethovenových zvykem).

Orchestr pod Daviesovou taktovkou bohužel nehrál s takovou vervou jako sólista, jako by se smířil s pouhou doprovodnou rolí. V několika momentech se zdálo, že dirigent a klavírista mají trochu odlišný pohled na tempa skladby. Na občasné lehké nesouhře se ovšem také mohl projevit omezený čas, který měli oba interpreti na secvičení. I přes nepříznivou akustiku sálu se v několika střídměji instrumentovaných místech dokázaly prosadit sólové dechy. Zejména první hornista byl vskutku ve formě – jaká škoda, že se nehrál původně zamýšlený Brahms, který začíná překrásným sólem lesního rohu! Je také paradoxní, že zvukové dispozice sálu sice nepřejí dřevěným nástrojům utopeným v hloubce pódia, zato rozbalování hašlerky v nejtišším pianissimu pomalé věty se muselo donést k uším snad všech posluchačů.

Ve druhé větě se ke slovu dostala poklidná a něžná lyričnost, která po celou dobu zněla vtahujícím, nikoliv však lacině sentimentálním dojmem. Bujará třetí věta, do níž se interpreti rozhodli vstoupit po kratičké odmlce, ačkoliv v partituře je naznačeno plynulé navázání, zase přišla s lidovou taneční notou, která je pro Griega tak typická. Efekt posledních minut skladby mohl být pro citlivější posluchače trochu zakalen pianistovou „brutální“ dynamikou a opakováním trhavých pohybů v nejvypjatějších pasážích, o jejichž reálném dopadu na zvukovou stránku hry by se dalo diskutovat. Dopad na publikum byl však jednoznačný – posluchači nadšeně tleskali, výskali a vstávali. Při jedné z četných děkovaček Davies rukou pokynul ke klavírní stoličce, Ullman se na ni usadil, pronesl směrem k divákům několik slabik, které ovšem zanikly v tlumeném ruchu znovu se usazujících lidí, a zahrál romantickou transkripci árie Schafe können sicher weiden (Ovečky se mohou bezpečně pást) z Kantáty BWV 208 Johanna Sebastiana Bacha. Poklidnou, až meditativní náladou dokázal klavírista zklidnit extatičnost, v níž se někteří posluchači mohli po skončení Griega nacházet. A možná ještě víc než v předcházející skladbě předvedl Ullman výbornou práci s vedením melodické linie a s dynamickým odstíněním jednotlivých vrstev kontrapunktického přediva.

Ve druhé polovině večera již podle původního plánu zazněla Symfonie č. 4 d moll, op. 13 Antonína Dvořáka. Stejně jako v případě druhé symfonie (B dur, op. 4), kterou měli brněnští posluchači možnost vyslechnout v podání stejných interpretů o dva týdny dříve, jde o rané dílo, které za autorova života ani nevyšlo tiskem a které poprvé zaznělo vcelku (ve značně zrevidované verzi) pod Dvořákovou taktovkou až v roce 1892, tedy skoro dvě desetiletí po jejím dokončení a zároveň krátce před autorovým odjezdem do New Yorku, kde si skladatel jakožto ředitel místní konzervatoře definitivně utvrdil své světové renomé.