Dvořák a Brahms v Brně podruhé: Změna programu i sólistky

  1. 1
  2. 2
Nový abonentní koncert Filharmonie Brno neproběhl zcela podle původních dramaturgických představ. Do programu zasáhla pandemie – klavíristka Elisabeth Leonskaja kvůli onemocnění nemohla přednést Koncert B dur, op. 83 Johannese Brahmse a dokončit tak společný projekt s šéfdirigentem filharmonie Dennisem Russellem Daviesem, jehož cílem bylo provedení obou Brahmsových koncertů po boku dvou raných symfonií Antonína Dvořáka. Na průběhu večera se podepsala také situace na východě Evropy – jako vyjádření podpory svobodné Ukrajině zařadila Filharmonie Brno na úvod koncertu píseň Sbohem, světe, sbohem, země … ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova.

Alexander Ullman (zdroj Filharmonie Brno, foto Jan Prokopius)
Alexander Ullman (zdroj Filharmonie Brno, foto Jan Prokopius)

Basbarytonista Tomáš Šelc by svým zvučným hlasem dokázal jistě otřást celým Janáčkovým divadlem. Vzhledem k introspektivní náladě skladby se však po celou dobu jejího trvání pohyboval v nízké dynamice, s mnoha barevnými odstíny a s krásnou artikulací. Zpěváka od klavíru podporoval sám šéfdirigent Dennis Russell Davies, který se skromného doprovodu ujal s citlivou umírněností. Truchlivý text (taktéž ukrajinského) básníka Tarase Ševčenka byl současně se znějící hudbou promítán v českém i anglickém překladu nad pódiem – jistě ne náhodou v modré a žluté barvě. Během produkce se pódium i hlediště ponořilo do tmy, oba interprety ozařoval jediný kužel světla. Tento jednoduchý efekt společně s významem skladby a s procítěnou interpretací způsobil, že minuta ticha následující po doznění posledních tónů klavíru se stala nejsilnějším momentem celého večera.

Jak na něco takového navázat? Pokusil se o to mladý britský klavírista Alexander Ullman, který narychlo zaskočil za nemocnou Elisabeth Leonskaju. Místo Brahmse si pro brněnské posluchače přichystal populární Koncert a moll, op. 15 norského skladatele Edvarda Hagerupa Griega. Hned úvodní vstup klavíru dal tušit, že půjde o osobité hraní. První akord v diskantu Ullman udeřil ocelovým fortissimem, z něhož už nebylo možné dále zesilovat – iluzi crescenda se tedy snažil dotvořit trhavými pohyby rukou, nohou i hlavy. S nástupem hlavního tématu se značně zklidnil a začal přednášet s citem a porozuměním. V lyrickém vedlejším tématu zase předvedl schopnost zpěvné kantilény. Z jeho pianissim, kterými doprovázel orchestr v průběhu provedení, se až tajil dech. Od počátku skladby sólista navíc oslňoval publikum naprosto bezchybnou technikou – od drobných běhů až po oktávové pasáže. Dojem dokonalé technické vybavenosti stvrdil kadencí v závěru první věty, kterou hrál Ullman s takovou interpretační volností, že to působilo, jako by ji celou tvořil přímo na místě (jak tomu bývalo až do časů Beethovenových zvykem).

Orchestr pod Daviesovou taktovkou bohužel nehrál s takovou vervou jako sólista, jako by se smířil s pouhou doprovodnou rolí. V několika momentech se zdálo, že dirigent a klavírista mají trochu odlišný pohled na tempa skladby. Na občasné lehké nesouhře se ovšem také mohl projevit omezený čas, který měli oba interpreti na secvičení. I přes nepříznivou akustiku sálu se v několika střídměji instrumentovaných místech dokázaly prosadit sólové dechy. Zejména první hornista byl vskutku ve formě – jaká škoda, že se nehrál původně zamýšlený Brahms, který začíná překrásným sólem lesního rohu! Je také paradoxní, že zvukové dispozice sálu sice nepřejí dřevěným nástrojům utopeným v hloubce pódia, zato rozbalování hašlerky v nejtišším pianissimu pomalé věty se muselo donést k uším snad všech posluchačů.

Alexander Ullman (zdroj Filharmonie Brno, foto Jan Prokopius)
Alexander Ullman (zdroj Filharmonie Brno, foto Jan Prokopius)

Ve druhé větě se ke slovu dostala poklidná a něžná lyričnost, která po celou dobu zněla vtahujícím, nikoliv však lacině sentimentálním dojmem. Bujará třetí věta, do níž se interpreti rozhodli vstoupit po kratičké odmlce, ačkoliv v partituře je naznačeno plynulé navázání, zase přišla s lidovou taneční notou, která je pro Griega tak typická. Efekt posledních minut skladby mohl být pro citlivější posluchače trochu zakalen pianistovou „brutální“ dynamikou a opakováním trhavých pohybů v nejvypjatějších pasážích, o jejichž reálném dopadu na zvukovou stránku hry by se dalo diskutovat. Dopad na publikum byl však jednoznačný – posluchači nadšeně tleskali, výskali a vstávali. Při jedné z četných děkovaček Davies rukou pokynul ke klavírní stoličce, Ullman se na ni usadil, pronesl směrem k divákům několik slabik, které ovšem zanikly v tlumeném ruchu znovu se usazujících lidí, a zahrál romantickou transkripci árie Schafe können sicher weiden (Ovečky se mohou bezpečně pást) z Kantáty BWV 208 Johanna Sebastiana Bacha. Poklidnou, až meditativní náladou dokázal klavírista zklidnit extatičnost, v níž se někteří posluchači mohli po skončení Griega nacházet. A možná ještě víc než v předcházející skladbě předvedl Ullman výbornou práci s vedením melodické linie a s dynamickým odstíněním jednotlivých vrstev kontrapunktického přediva.

Ve druhé polovině večera již podle původního plánu zazněla Symfonie č. 4 d moll, op. 13 Antonína Dvořáka. Stejně jako v případě druhé symfonie (B dur, op. 4), kterou měli brněnští posluchači možnost vyslechnout v podání stejných interpretů o dva týdny dříve, jde o rané dílo, které za autorova života ani nevyšlo tiskem a které poprvé zaznělo vcelku (ve značně zrevidované verzi) pod Dvořákovou taktovkou až v roce 1892, tedy skoro dvě desetiletí po jejím dokončení a zároveň krátce před autorovým odjezdem do New Yorku, kde si skladatel jakožto ředitel místní konzervatoře definitivně utvrdil své světové renomé.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments