Zápisník Jindřicha Bálka (70)
Ve Dvořákově síni Rudolfina koncertovalo ve středu Dvořákovo trio. Je zajímavé, že soubor tohoto jména neexistuje už dávno – ale i když tenhle je nový, žádného nováčka v něm najdeme. A nejen proto, že se soubor jmenoval dříve Trio concertino – jak houslista Jan Fišer, tak violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Ivo Kahánek jsou dobře známí každý za sebe. Před rokem ovšem vydali první CD jakožto Dvořákovo trio a tuto svojí novou identitu berou vážně. Jejich poslední koncert o tom nenechal nikoho na pochybách.
Romantického ducha dodával provedení především klavír – precizní v detailech a ve velké úhozové škále. Vedle něj štíhlý a výrazný tón houslí, a do třetice vyrovnaný a barvitý zvuk violoncella. Na programu byla dvě velká tria – Schubertovo Trio č. 2 Es dur a Dvořákovo Trio č. 3 f moll. Dvě velká – a dlouhá – tria dvou podobných i nepodobných autorů. Zejména u Schuberta se jedinečně podařilo spojit klasickou lehkost, množství artikulačních nuancí a velkou osudovou naléhavost díla ze závěru skladatelova života. A Dvořákovo Třetí trio je naopak dílem velkého rozmachu a tvůrčího rozletu. Všichni tři členové mají své renomé i jako sólisté – ale čas ukáže, jestli tato komornější poloha nakonec nebude jejich daleko bytostnější a umělecky silnější doménou než sólová dráha. Podobně jako u Guarneri Tria, k jehož skvělým kreacím se tento koncert rozhodně blížil. Jinak byl součástí sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Vyprodáno nebylo, ale atmosféra si každého získala. V publiku řada mladých tváří a řada návštěvníků, kteří chodí pravidelně. Komorní koncerty ve stálé sezoně jsou samozřejmě trochu ve stínu těch filharmonických, ale na některých koncertech je zjevné, jak je ten rozdíl v mediální slávě nespravedlivý. Stálá sezona pro komorní soubory je zkrátka klíčově důležitá.
Koncert se konal den po 28. říjnu, který se hudebně slaví pravidelně jen v Obecním domě – a je dobře, že právě tam. Mnoho důležitých jednání a sjednaných podpisů se v roce 1918 odehrálo právě v tomto domě. Osobně se mi s duchem první republiky spojuje hlavně Janáčkova Sinfonietta, ale hrát Mou vlast samozřejmě není od věci – nehledě na to, že když se uvádí mimo Pražské jaro a za výrazně nižší vstupné, vždy se najde dost vděčných posluchačů.
Jinak byl ale prodloužený víkend také příležitostí vyrazit někam úplně jinam. A tak jsem v sobotu 25. října slyšel v Semperově opeře Krystiana Zimermana hrát tentýž Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll jako před měsícem v Praze. I zde měl původně hrát Beethovenův Císařský, ale i zde to nakonec změnil.
Pražský koncert považujeme z mnoha důvodů za vrcholný – ale stejně je ještě něco jiného slyšet Zimermana v situaci, kdy je publikum mnohem soustředěnější, orchestr Staatskapelle skladbu zcela přirozeně umí a skoro devadesátiletý Herbert Blomstedt nemusí dělat jediné gesto navíc. Zimerman byl ve výsledku ještě emotivnější a soustředěný na svůj part. Koncert přitom byl běžnou součástí abonentní řady. Bohužel pro nás – na každém kroku se v Drážďanech pozná, že kultura je tady dlouhodobě doma. A nestojí jen na spolku nadšenců. V publiku jsem nikoho neznal, a češtinu tam během prodlouženého víkendu slyšeli rozhodně častěji ve všech supermarketech.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákovo trio/Marek Novotný, archiv
