Dvořákovo trio ve Spolku

Zápisník Jindřicha Bálka (70)

Ve Dvořákově síni Rudolfina koncertovalo ve středu Dvořákovo trio. Je zajímavé, že soubor tohoto jména neexistuje už dávno – ale i když tenhle je nový, žádného nováčka v něm najdeme. A nejen proto, že se soubor jmenoval dříve Trio concertino – jak houslista Jan Fišer, tak violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Ivo Kahánek jsou dobře známí každý za sebe. Před rokem ovšem vydali první CD jakožto Dvořákovo trio a tuto svojí novou identitu berou vážně. Jejich poslední koncert o tom nenechal nikoho na pochybách.Romantického ducha dodával provedení především klavír – precizní v detailech a ve velké úhozové škále. Vedle něj štíhlý a výrazný tón houslí, a do třetice vyrovnaný a barvitý zvuk violoncella. Na programu byla dvě velká tria – Schubertovo Trio č. 2 Es dur a Dvořákovo Trio č. 3 f moll. Dvě velká – a dlouhá – tria dvou podobných i nepodobných autorů. Zejména u Schuberta se jedinečně podařilo spojit klasickou lehkost, množství artikulačních nuancí a velkou osudovou naléhavost díla ze závěru skladatelova života. A Dvořákovo Třetí trio je naopak dílem velkého rozmachu a tvůrčího rozletu. Všichni tři členové mají své renomé i jako sólisté – ale čas ukáže, jestli tato komornější poloha nakonec nebude jejich daleko bytostnější a umělecky silnější doménou než sólová dráha. Podobně jako u Guarneri Tria, k jehož skvělým kreacím se tento koncert rozhodně blížil. Jinak byl součástí sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Vyprodáno nebylo, ale atmosféra si každého získala. V publiku řada mladých tváří a řada návštěvníků, kteří chodí pravidelně. Komorní koncerty ve stálé sezoně jsou samozřejmě trochu ve stínu těch filharmonických, ale na některých koncertech je zjevné, jak je ten rozdíl v mediální slávě nespravedlivý. Stálá sezona pro komorní soubory je zkrátka klíčově důležitá.Koncert se konal den po 28. říjnu, který se hudebně slaví pravidelně jen v Obecním domě – a je dobře, že právě tam. Mnoho důležitých jednání a sjednaných podpisů se v roce 1918 odehrálo právě v tomto domě. Osobně se mi s duchem první republiky spojuje hlavně Janáčkova Sinfonietta, ale hrát Mou vlast samozřejmě není od věci – nehledě na to, že když se uvádí mimo Pražské jaro a za výrazně nižší vstupné, vždy se najde dost vděčných posluchačů.

Jinak byl ale prodloužený víkend také příležitostí vyrazit někam úplně jinam. A tak jsem v sobotu 25. října slyšel v Semperově opeře Krystiana Zimermana hrát tentýž Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll jako před měsícem v Praze. I zde měl původně hrát Beethovenův Císařský, ale i zde to nakonec změnil.Pražský koncert považujeme z mnoha důvodů za vrcholný – ale stejně je ještě něco jiného slyšet Zimermana v situaci, kdy je publikum mnohem soustředěnější, orchestr Staatskapelle skladbu zcela přirozeně umí a skoro devadesátiletý Herbert Blomstedt nemusí dělat jediné gesto navíc. Zimerman byl ve výsledku ještě emotivnější a soustředěný na svůj part. Koncert přitom byl běžnou součástí abonentní řady. Bohužel pro nás – na každém kroku se v Drážďanech pozná, že kultura je tady dlouhodobě doma. A nestojí jen na spolku nadšenců. V publiku jsem nikoho neznal, a češtinu tam během prodlouženého víkendu slyšeli rozhodně častěji ve všech supermarketech.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákovo trio/Marek Novotný, archiv

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na