Znovu Carmen v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Pár, který k sobě přitahují osud i touha 
Anita Rachvelishvili v Carmen Richarda Eyrea v Met 
V závěru Bizetovy Carmen, jen krátce před tím, než je titulní hrdinka brutálně zavražděna svým bývalým milencem Donem José, ji přátelé varují, aby si dávala pozor: José je nablízku. „Nejsem žena, která by se před ním třásla,“ odsekne jim.

Jaká žena je ale Carmen? V opeře je jen málo tak tvárných postav. Regina Resnik ji sehrála se spoustou cigaret a srdečným smíchem. Maria Callas, která tuto roli pouze nahrála, byla zasněná a intimní. Risë Stevens byla impulzivní, Rosa Ponselle bojovná. A všechna tato pojetí se osvědčila.Gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili v povrchním znovuuvedení Carmen, která mělo premiéru v Metropolitní opeře v úterý, je v této roli krutá a ne nesmyslná, melancholický přízrak v melancholickém nastudování, které bylo původně uvedeno Richardem Eyrem v roce 2009, jehož nastudování Figarovy svatby zahájilo letošní sezonu v Met minulý týden.

Představení Richarda Eyrea nabízí spíše sklíčenost a vážnost než smyslnost či nadšení. S Carmen deroucí se bez oddechu kupředu a s Josém, který působil dojmem, že trpí traumatickým otřesem po výbuchu granátu a má prázdný pohled, lze operním divákům odpustit jejich domněnku, že omylem zabloudili na přestavení Bergova Vojcka.

To však není nutné chápat jako výtku. Při pohledu na Anitu Rachvelishvili hledící chladně na tenoristu Aleksandrse Antonenka v roli Dona José jsem si uvědomil, jako ještě nikdy předtím, hlavní myšlenku této opery, že totiž tyto postavy svedl, při vší bídě, dohromady osud. Milují se, aniž se kdy měli bůhvíjak rádi.

Problém tohoto znovuuvedení spočívá v následujícím: pokud necítíte elektrické výboje osudu spojujícího Carmen a Josého, může vám opera připadat – zejména ve strohém scénickém ztvárnění Roba Howella – omšelá a úmorná, spíše než přesvědčivá. Bez temné chemie probíhající mezi těmi dvěma je těžké zajímat se o jejich vzájemné zápolení.

Problém je částečně způsoben svižným, energicky rozmáchlým a dokonce ležérním dirigováním Pabla Heras-Casadoa, které samo o sobě má své přednosti, ale nehodí se k této strohé inscenaci. Když byla tato Carmen nová, řídil ji Yannick Nézet-Séguin, jehož pojetí partitury bylo místy dohnané až k chybám, mělo v sobě tupou, divokou energii, která se lépe hodila k náladě a rozehřívala ji.

Úterní představení se sice doopravdy nerozehřálo, ale podmínky pro určitý žár zjevně mělo: čtyři mladistvé, silné hlasy v hlavních rolích. Anita Hartig jako Micaëla má silně vibrující, temně tónovaný charakteristický soprán, který ovšem podléhá zostření, je-li vystaven tlaku. Barytonista Massimo Cavalletti zpíval toreadora Escamilla hladce a rovnoměrně; i když nebyl dokonale jemný, měl v sobě ležérní šarm.

Aleksandrs Antonenkov úvodu inscenace zpíval každou větu, jakkoli intimní, jako by svolával armádu do boje, což jinde vedlo ke strhujícím zvonivým vysokým tónům a neutuchající kvalitě jinde. Ale jeho hlasový rejstřík se v průběhu večera rozšířil.

Pokud vyzrálý hlas Anity Rachvelishvili ztrácí ve střední poloze něco ze své struktury a naléhavosti, rozzáří se, když se do něj opře ve výškách a v nízké poloze. A její vyzývavě ponuré pojetí v sobě mělo troufalou lhostejnost k nonšalantnímu smíchu probleskující z mnoha jiných ztvárnění této role. Její Carmen byla zajímavější než tato Carmen.

(New York Times – 1. 10. 2014 – Zachary Woolfe)



***

Hrubozrnná inscenace, Pablo Heras-Casado řídí smíšené obsazení v Carmen v Met
S Carmen je těžké šlápnout vedle – Bizetova partitura, melodie a příběh jsou tak chytlavé, že toto dílo září, dokonce i když představitelé hlavních rolí nejsou dost dobří, aby ji zvládli. Tak tomu bylo během úterního představení v Met, které oscilovalo mezi temnou režií Richarda Eyrea a prvotřídním dirigováním Pabla Heras-Casadoa a mělo v sobě elektrickou energii, navzdory chybějícím výrazným hvězdným výkonům.

Anita Rachvelishvili se vrátila k titulní roli, v níž roku 2011 v Met debutovala. V některých ohledech do této role vyzrála; její herecký projev je přirozenější než během minulého uvedení a v pohrdavém „Tra la la“ udeřila na divoce vzdornou notu. Přesto však bylo při odchodu z divadla těžké říci, že v této roli, která bývá prubířským kamenem, zanechala svou vlastní stopu.Gruzínská sopranistka má hlas předurčený pro tuto roli – má přirozeně zastřený nádech a má i dostatek hbitosti, aby rychle zvládla odzpívat kudrlinky v Séguedille. Ale její interpretace nebyla dostatečně „doutnající“, nevyrovnala se její svůdné tělesnosti. Například Habaneru podala jistým, hladkým hlasem – byť s několika širokými vysokými tóny – zazpívala ji v podstatě bez chyb. Opravdu neodolatelná Carmen musí zpívat se zřejmou smyslností v hlase a pojetí Anity Rachvelishvili nikoho do kolen nedostalo. Nejlépe se jí dařilo během vyděšeného zamyšlení nad sebou při tarotovém triu, po několik taktů zněl její hlas téměř verdiovsky.

Aleksandrs Antonenko jako Don José zněl povětšinou snaživě a místy v jeho hlase převládala síla, například když se pustil do riskantního falsetta během svého duetu s Micaëlou v prvním dějství. Květinová árie v jeho podání, byť byla hlasově jistější, nebyla příliš odstíněná. Jen v závěrečném jednání, kdy je vyčerpání jak citové, tak fyzické součástí dramatu, byl Antonenko v této roli přesvědčivý.

Escamillo v podání Massima Cavallettiho byl snesitelný, ale nevýrazný, jak je tomu v uvedení této opery v Met poslední dobou nešťastným zvykem. Například jeho samohlásky se ani zdaleka neblížily ničemu, co by připomínalo francouzštinu, a jeho nejlepší barevné tóny se objevily a zase zmizely.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Carmen (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na