Edith v Plzni znovu triumfovala

Taneční muzikál choreografa Libora Vaculíka Edtih – vrabčák z předměstí o pohnutých životních osudech slavné šansoniérky Edith Piaf měl svoji světovou premiéru v Plzni ještě v Komorním divadle 27. května 2000. A zrodila se mimořádná inscenace. Libor Vaculík v ní přinesl novou divadelní formu, ve které se o hlavní roli dělí unikátním způsobem zpěvačka a tanečnice. V díle je použita původní hudba Petra Maláska, texty Václava Kopty a zaznívají v něm nejkrásnější písně Edithiny. Lidé se na Edith vraceli znovu a znovu, počet repríz stoupal a Edith zůstávala na repertoáru Divadla J. K. Tyla i po uzavření Komorní divadla. Přesídlila do budovy Nového divadla a zájem diváků neopadal. Edith se stala v Plzni legendou a kultovním představením. Po čase se inscenace představila i v jiných divadlech – Divadlo v Dlouhé (2002), Moravské divadlo v Olomouci (2003), Národní divadlo v Brně (2004), Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem (2008).

V Plzni je Edith se 192 (!) odehranými představeními nejdéle uváděnou inscenací v historii plzeňského divadla, v hlavní roli od počátku bez alternace vystupovala jako Edith–zpěvačka Radka Fišarová, jíž role výrazně ovlivnila následující uměleckou kariéru – Edith hrála a zpívala ve všech inscenacích dalších zmíněných divadel. Edith–tanečnici ztvárňovala rovněž od r. 2000 Zuzana Hradilová, dlouholetá sólistka baletu DJKT a dnes jeho baletní mistryně, vedle ní sklízely v této roli úspěchy několik let také tehdejší sólistka baletu Petra Tolašová a krátce Lenka Hrabovská, než odešla do angažmá pražského Národního divadla. Před nástupem coronavirové pandemie ovšem už byla naplánována derniéra. Přišel však covid, uzavřela se divadla, dlouhodobé plány představení se bortily. A derniéra se nekonala. Místo ní se nyní konala v sobotu 6. května v historické budově Velkého divadla obnovená premiéra, která je v pořadí její 193.reprízou. Edith se zrodila pod šťastnou hvězdou. A na sobotní premiéře jí opět zazářila. Výtečné představení se vrátilo ve strhující síle a opravdovosti uměleckého vyjádření. Edith opět triumfovala.

„V Edith je všechno možné,“ řekla mimo jiné před premiérou publiku Radka Fišarová. Připomněla tím divákům, že v současné době po neuvěřitelných 23 letech se v inscenaci setkávají tři umělci, kteří stáli u její zrodu – Radka Fišarová, Zuzana Hradilová a dnes 86letý tanečník, nestor plzeňského baletu Jiří Žalud v roli Starého elegána. Všichni tři měli také na jevišti v obnovené premiéře vystoupit, ale zdravotní problémy to Radce Fišarové znemožnily. Poskytly jí však příležitost k tomu, aby se sympatickou bezprostředností uvedla svoji alternantku – mladou herečku a zpěvačku Lucii Šustek Rybnikářovou.

Příběh drobné zpěvačky má řadu filmových i divadelních podob. Libor Vaculík, autor libreta, choreograf a režisér však vytvořil ve své Edith originální inscenaci spojující tanec, zpěv i mluvené slovo v nový vysoce sdělný a vysoce umělecký tvar. Děj je založen na střídání obrazů z Edithina života. Začíná v jejím neradostném dětství, kdy jako slepá dívenka opomíjená matkou žije v zajetí svých představ. Stane však zázrak – Eidth vidí. A pak už se před zraky publika odvíjí v jednom obrazu za druhým životní drama, vrcholy a pády. Edith po celou dobu její životní pouti provází Vypravěč (zároveň Smrt a Pianista) ve velké herecké a pěvecké roli. Vokální i taneční party jsou v dokonalé symbióze, drama graduje až ke strhujícímu finále. Hudba Petra Maláska dokonale spojuje nejslavnější šansony Edith Piaf a autorskou hudbu v hudebně přesně vyvážený celek, dojímá i burcuje. Hudba zní z nahrávky, kterou pořídil Orchestr opery DJKT v r. 2000 pod taktovkou Jana Chalupeckého. Výtečné jsou texty Václava Kopty. Edith je zkrátka inscenace mimořádných kvalit. Tančí se na nápaditě řešené dvouúrovňové scéně Jana Duška se siluetou Eiffelovy věže z rozsvícených žárovek, pod níž zpívá Edith své šansony, u levého portálu stojí klavír, na nějž hraje Vypravěč, na scénu zapadají vhodně volné kostýmy (Jan Dušek, kostýmní spolupráce Roman Šolc), celek umocňuje světelný design Libora Vaculíka a Jakuba Sloupa. Libor Vaculík nyní „svoji“ Edith uvedl na jevišti Velkého divadla působivě, s precizností a mimořádnou přesvědčivostí. Velké divadlo je pro inscenaci dobrou volbou – jeho charakter a celkový ráz podtrhuje inscenaci a její zvláštní intimitu.

Umělecké výkony všech účinkujících byly výtečné. Lucie Šustek Rybnikářová a Zuzana Hradilová vytvořily kompaktní dvojici, těžko bylo poznat, kdy proběhla na jevišti výměna jedné a druhé. Typem postavy jsou takřka identické a jejich souhra byla bezchybná. Lucie Šustek Rybnikářová podala mimořádný výkon po všech stránkách. Je výborná pěvecky – má věrohodnou barvu hlasu, zpívala procítěně, s pečlivě vyváženým výrazem a s plnou srozumitelností zpívaného textu. Je výborná po herecké stránce – dokáže plně vyjádřit vyhrocené dramatické situace, současně dojímá její křehkost. A v neposlední řadě zaslouží vysoké ocenění i všechny její taneční výstupy. Radce Fišarové Edith změnila život – nasměrovala její kariéru. Lucie Šustek Rybnikářová je na nejlepší cestě, jak tento příklad následovat.

Vynikající byla Zuzana Hradilová, která má Edith „pod kůži“ už dvacet tři let. Technicky je precizní, výrazově dokonalá, její taneční projev má eleganci a lehkost. Dokáže být malou holčičkou, mladou dívkou i zralou ženou. Nesmírně působivý byl hloubkou sdělnosti její taneční výstup s Gaëtanem Piresem v roli Théo Sarapa. Skvělý byl Zbyněk Fric jako Vypravěč / Smrt / Pianista. Herecky, pohybově a pěvecky výborný. Je průvodcem děje, Edithiným spolu i protihráčem. Zbyněk Fric beze zbytku vystihl všechny podoby své role. Má precizní výslovnost, ve zpívaném textu je mu rozumět každé slovo, což dnes není zdaleka samozřejmostí.