Elektroakustická audiovizuální terapie s Konvergencí

Skladatelské sdružení Konvergence připravilo na pondělí 15. listopadu 2021 koncert s názvem „rEzonAnce“. Představení mělo dost neobvyklý formát a proběhlo ve zcela netradičním prostoru. Tentokrát jsme se s Konvergencí setkali v Alta room pražské Invalidovny, abychom se nechali unášet audiovizuálním programem, v němž hrála velkou úlohu (mimo jiné) i elektroakustická složka. V tomto prostoru se koncert tělesa navíc uskutečnil úplně poprvé.

Dramaturgie koncertu byla postavena velice chytře. Program byl díky kompoziční různorodosti skladeb pestrý, přesto se však mezi jednotlivými čísly bylo možné najít určité společné jmenovatele (elektroakustické prvky, orámování programu (bas)klarinetem, charakter některých kompozic, důraz na vizuální složku nebo na práci s prostorem atd.), a večer tak působil koherentně. Navíc jsme dnes slyšeli pouze díla skladatelů Konvergence: Jiřího Lukeše, Soni Vetché (ve spolupráci s Janem Otčenáškem), Ondřeje Štochla a Michaely Pálka Plachké (ve spolupráci s Tomášem Pálkou).

Začalo se – alespoň co do výběru kompozičního tématu – odlehčeně; skladba TRAINs ´n StationS Jiřího Lukeše je totiž „postavena na nahrávkách zvuků vlaků a vlakových stanic“. Různými železničními zvuky a ruchy z nádraží (včetně hlášení o zpoždění či hlásků malých dětí) nás provedl basklarinet v geniálním podání Jiřího Mráze, pro kterého byla skladba napsána. K dovršení dojmu navíc hrál ve výpravčí čepici. Kromě sympatičnosti a radostnosti námětu (kdy ani ponuřejší pasáže, jako např. hlášení o výluce, snad neměly vyznít doopravdy závažně) zaujal i způsob provázání sólového partu s nahrávkou, včetně několika míst, kdy docházelo k harmonicky velice zajímavým souzvukům, a modifikace jeho zvuku. Troufám si tvrdit, že když se nalezne způsob, jak inteligentně protkat tyto dvě složky (včetně odhadu náležité délky kompozice a způsobu rozčlenění), což se Jiřímu Lukešovi podařilo, tak může toto spojení být velice funkčním řešením pro ozvláštnění kompozice pro sólový nástroj. Dosavadní vyjadřovací prostředky (i když skladatel použije různé techniky hry) jsou totiž vůči nim vlastně značně omezené.

Jestliže v první skladbě dnešního programu byla vizuální složka pouze naznačena (kromě čepice se objevil i light design), druhá skladba na ní už byla přímo založena. Audiovizuální kompozice Wavelenghts Soni Vetché, zkomponovaná ve spolupráci s Janem Otčenáškem, postihovala pád kapky na vodní hladinu, její odraz a následné zčeření vody; celý proces byl v hodně zpomaleném tempu promítán na plátno. Nevím ovšem, zda bylo vyřčeným záměrem autorky, aby byl obraz málo kontrastní, a projekce na plátnu tak velmi málo viditelná. Doprovodná hudební složka, pracující se samply elektrické kytary, bicích nástrojů a zvuku dopadajících kapek, dnes zajištěna (jako ostatně veškerá elektronika) Jiřím Lukešem, mě kromě velice příznačného hudebního vykreslení jednotlivých fází zaujala také maximálním hudebním „vytěžením“ motivu dopadu i ve způsobu kompozičního uvažování.

Soňa Vetchá předznamenala určitý pocit zastavení se v životním běhu zpomalenou produkcí vodní kapky; následující dvě kompozice tento dojem zcela dotvořily. Skladbu Sotto voce pro lesní roh (Barbora Šimůnková), kontrabas (Adam Honzírek) a kytaru (Jan Tuláček) složil Ondřej Štochl k projektu „Hudba k siréně“, a to pro specifický prostor (jež nakonec nebyl využit) kostela sv. Václava, který se nachází v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tak vznikla i myšlenka dvojího zastavení se: jednak pro vnější uspěchaný svět, jednak pro ten vnitřní, schovaný mezi zdmi této instituce, který byl životní uspěchanosti a stereotypů již zbaven. Přestože jsme si tento večer vzhledem k jinému prostoru i situaci nemohli tuto myšlenku plně zvnitřnit, dojem rozjímání a poklidného plynutí myšlenek zůstal. Pak skladba dospěla až do bodu, kdy se ozval zvuk sirény, kterou se podařilo nasimulovat, jakoby zněla odněkud zdálky, zpoza zdi, a tam se čas zastavil úplně.

Zklidnění a zastavení se pak bylo typické i pro poslední skladbu dnešního večera, hmaty…doteky Michaely Pálka Plachké (ve spolupráci s Tomášem Pálkou). Přišlo mi, jakoby byl čas v této kompozici naznačen dvojím způsobem: jednak je tu (bas)klarinetista (Jiří Mráz) v podstatě v roli jakéhosi průvodce dějem, který nás postupným přesouváním se od jednoho notového pultu ke druhému posouvá v čase, až skončí opět u toho prvního, jednak vytváří hudební složka spolu s tancem (Michaela Juříčková Doláková) dojem jakéhosi bezčasí. Hudební složka, tvořená kombinací klarinetového (místy basklarinetového) partu, reprodukovaných zvuků z autorčina nynějšího bydliště (praskání dřeva, cvrčci, zvonění kostela – to bylo v kombinaci s okolní hudbou obzvlášť působivé) a úryvků z předešlých kompozic manželů Pálkových, již sama o sobě navozovala atmosféru klidu a životní idyly. Taneční choreografie, pracující s tibetskými mísami a barevnými šátky, jejichž různé formy rozvlnění dobře dokreslovaly hudební intence, pak tento zklidňující a terapeutický dojem ještě umocnila.

I tento koncert skladatelského sdružení Konvergence tedy zajistil zklidnění, zastavení se v životním koloběhu a prožití něčeho výrazně intelektuálně stimulujícího; s takovými atributy se na běžných koncertech jen tak nesetkáme. Opět se divím, že počet posluchačů nebývá při těchto večerech větší.

rEzonAnce – koncert skladatelského sdružení Konvergence
15. listopadu 2021, 19:30 hodin
Alta room/Divadlo, Invalidovna

Program:
Jiří Lukeš: TRAINs ´n StationS
Soňa Vetchá, Jan Otčenášek: Wavelenghts
Ondřej Štochl: Sotto voce
Michaela Pálka Plachká, Tomáš Pálka: hmaty…doteky

Účinkující:
ansámbl Konvergence
Jiří Mráz: klarinet/basklarinet
Michaela Juříčková Doláková (jako host): tanec, pohybové ztvárnění
Jiří Lukeš: elektronika
Jan Tuláček: kytara
Adam Honzírek (jako host): kontrabas
Barbora Šimůnková: lesní roh

koordinátor dramaturgie: Soňa Vetchá, Tomáš Pálka