Eleusis je přístavní město nedaleko Athén, které bylo v čase své největší slávy považováno za mystickou bránu mezi světem a podsvětím a řadí se mezi pět svatých měst Řecka. Kult bohyně země a úrody Démétér a její dcery Persefoné se zde udržoval díky tradici takzvaných mysterií, tedy jakýchsi oslav posmrtné blaženosti s vědomím existence znovuzrození. Tajné iniciační rituály byly pořádány pravidelně jednou ročně, přístupné byly všem bez rozdílu. Účastníci ovšem byli zavázáni přísným mlčením o průběhu.
Je více než pravděpodobné, že součástí mysterií byl i příběh o únosu Persefoné. Hádés, král podsvětní říše, se únosem zmocnil Kory, dcery Démétér, v podsvětí přejmenované na Persefoné, která se stala jeho ženou a soucitnou vládkyní v jeho království. Žal její matky nad ztrátou jediné dcery se ovšem stal příčinou pohromy – hladomoru na zemi. Démétér nechtěla dovolit žádný nový život, dokud se jí dcera nevrátí. Zeus nařídil obnovu rovnováhy světa návratem Persefoné, nicméně její spojení s Hádem nemohlo být zrušeno úplně, protože Persefoné už ochutnala pokrm z říše podsvětí. Tak zůstala Hádovou ženou v jeho světě vždy po tři měsíce v roce a na zbylých devět měsíců se mohla vrátit k matce do Eleusis. Tato cyklická pravidelnost pro starořeckou společnost symbolizovala znovuobnovení života, a to až do zákazu rituálů ze strany křesťanské víry ve čtvrtém století našeho letopočtu. Mimochodem, současné město Eleusis se chystá ke kandidatuře titulu Evropské město kultury 2021 s programem, postaveným právě na obnově této tradice.
Označením post-internetová opera si představení Eleusis vyhradilo prostor v žánrovém zaměření, které jako poslední z českého konvenčního trojlístku činohra-opera-balet dosud neprošlo důslednou katarzí alternativních pokusů charakteristických pro finále postmoderní éry přelomu tisíciletí.
Tvůrci Veronika Švábová (choreografie, tanec, zpěv, performace), Jan Dörner (light design, videomapping), Jakub Hybler (systémový design), Tomáš Procházka (hudba, zvukový design, performace), Robert Smolík (scénografie) a Jonáš Svatoš (connect design) předkládají vlastní postoj vůči operní tvorbě, se kterou mají bohatou zkušenost. Neberou si servítky a poukazují na lacinost povrchních přístupů, alibismus senzačnosti a ignoraci nepodloženosti faktů, což je příznačné v produkci mediálně šířeného kulturního povědomí.
Nelze jim upřít ani notnou dávku ironické sebereflexe, která je na místě, vzhledem k tomu, že výrazovým prostředkem opery je zpěv. Ten není v původních kompetencích protagonistů. Tento přiznaný nadhled k vlastnímu omezení je trochu jako mince vložená do dlaně převozníka Charóna. Kompenzace za zapůjčení loďky pro exkurzi, ve které autoři provedou diváky ve stopách bájného starořeckého mýtu říší stínů dávných existencí.
Představení má, po prologu, seznamujícím diváky s obsahem opery a slibujícím zážitky nadvědomé úrovně, razantní start, podobný jízdě v závodním autě. Transport přímo do místa označeného jako bájné podsvětí. Persefoné (Veronika Švábová) je v pytli a cesta ze tmy je vedena světlem a tanečním krokem až k setkání s Hádem (Tomáš Procházka). Děj pokračuje dle obsahu libreta. Neštěstí, které Démétér prožívá, je stylizováno afektem nesplněných mateřských ambicí. Persefoné neví, co chce, Hádés ji k sobě poutá granátovým jablkem. Podpora scénicky přizpůsobeného principu laterny magiky využívá scénické objekty ve spolupráci s light designem a videomappingem přes celou plochu jeviště k zesílení výrazových argumentů inscenace. To nejprve působí velmi poutavě, postupně ale nabývá na absurditě (koťátko skokem srážející malé dítě, Démétér jako popová diva v obchoďáku, oznamovací lišty o nefunkčnosti systému počítače). Původní nadsázka se mění v parodii (vkusně zamířenou), která udržuje trvalou nejistotu toho, co je divadelní akcí a co chybou v přímém přenosu. Vyvstávající paralela mezi virtuální realitou a nepřirozeností světa vytvářeného v rámci operních inscenací je téměř znepokojující.
Převážně elektronická hudba v Eleusis určuje atmosféru jednotlivých obrazů a nemálo evokuje zlatou éru italského popu osmdesátých let, zvlášť když zvukový design deformuje zpěv do mikrofonu. Hudební zpracování je tak trochu zklamáním této inscenace. Vzhledem k systematickému experimentování v oblasti zvukového designu by se dala očekávat větší zvuková a vlastně i rytmická barevnost hudební kompozice.
Taneční kreace Veroniky Švábové vycházejí ze stylu českého duncanismu a i když působí z počátku velmi čistě, skrze postupující příběh je i tento tanec v nadsázce stále více komolen.
Jediné, co zůstává během celé inscenace zachováno beze změny, je hudební motiv v áriích Persefony, smutnící nad svou samotou v říši stínů. Cesta zpět na lidský svět se už ale nekoná, znovuzrození nepřichází, je evidentně potvrzeno, že tudy cesta nevede.
Post-internetová opera se zdá být pseudooznačením pro pseudozpracování dávného mýtu vzhledem k pseudochápání dnešního světa. I takto by se dalo mluvit o tomto představení, ve kterém se ale nabízí i nemalý inspirativní materiál pro diskuzi o budoucnosti kreativního potenciálu v hudebním divadle, jak je i jeho důležitým cílem. Vnímání výsledku je bezpochyby kontroverzní, ale co jiného by trvale udržovalo přirozené periodické procesy obnovy kulturnosti ve společnosti než právě vymezení starého a inovativního přístupu. Ať už se to týká samotné původní tvorby v hudebním i vizuálním umění nebo jejího dalšího estetického vnímání.
Skupina Handa Gote Research & Development na sebe zde vzala nelehký a hlavně nevděčný úkol zachytit a realizovat postmoderní proces rozkladu u zavedených konvencí hudebního divadla, aby se jeho budoucností nestalo temné Hádovo království. Každopádně je nutné zdůraznit, že v reálném čase pobaví.
Hodnocení autorky recenze: 85%
Eleusis
Choreografie: Veronika Švábová
Hudba, zvukový design: Tomáš Procházka
Scénografie: Robert Smolík
Light design: Jan Dörner
Systémový design: Jakub Hybler
Connect design: Jonáš Svatoš
Handa Gote Research & Development
Premiéra 15. dubna 2016 Divadlo Alfred ve dvoře Praha
(psáno z reprízy 7. 12. 2016)
Učinkují – Veronika Švábová, Tomáš Procházka
