Eliška Weissová: Cítím, že jdu po správné cestě…
A Eliška Weissová mi hned v úvodu našeho setkání potvrdila, že princeznou Turandot z Pucciniho opery si ve svém portfoliu vytváří další svébytnou kategorii…
Řekla bych, že Turandot je jedna z nejnáročnějších vysoce dramatických sopránových rolí. Mám za to, že můj hlas momentálně dozrál do podoby, v jaké jsem schopná tuto úlohu obsáhnout. Nejen pěvecky, byť Turandot není po herecké stránce tak exponovaná jako třeba zmíněná Libuše. Nicméně přišla ke mně v pravý čas i jako lidský charakter… diváci si často myslí, že jsem mladší, ale já nemám nejmenší problém přiznat, že za pár dní mi bude 41 let. A cítím, že jdu po správné cestě, na níž je titulní role v této opeře naprosto přirozeným zastavením. Už jen proto, že se v ní cítím velmi pohodlně.
Tento komfortní pocit je ale jistě výsledkem dlouhé a systematické práce spíše než přirozeného vývoje, ne? A vy si jistě umíte představit, že vynaložená energie vám umožní se k Turandot v budoucnu navrátit, třeba opakovaně…
Máte pravdu, na princezně Turandot jsem pracovala zhruba jeden rok. Studovala jsem ji se svou profesorkou Irmgard Boas v Drážďanech, konzultovala jsem ji opakovaně s paní Lindou Watson. Mimochodem, i ona ji má v nastudování, jen se k ní propracovala později než já. Ona disponuje také jiným typem hlasu… Můj hlas totiž roste – v objemovém smyslu – směrem nahoru. I proto cítím, že Turandot jako role s vysokou tessiturou je pro mne momentálně ideální. Paní Watson na Turandot tedy čekala déle, její centrální rejstřík je širší. U mne je to naopak, nezním tak průrazně ve střední poloze, ale nejjistěji se cítím právě ve výškách. A když už mám v malíčku noty, na výšky se pokaždé těším.
Můžete přát sluchu radám ze všech stran, ale nakonec to poznáte stejně nejlépe sama. Rok studia stačí na to, aby člověk získal jistotu?
Otázky, zda nastal správný čas na Turandot, jsem si samozřejmě kladla po celý rok. Zvažovala jsem, zda to není brzy. Velmi jsem toto téma probírala se svým korepetitorem Markem Pinzowem, který se mnou celou Turandot obětavě a trpělivě nastudoval. A který mi nepřestal říkat, že po Libuši a Giorgettě je Turandot dalším, přirozeně navazujícím stupněm. Přestože je de facto celá o tercii výš. Vedle typicky italských hlasů ji zpívají většinou wagnerovské pěvkyně, například představitelky Brünnhildy…
Pokud jde o role ve Wagnerových operách, Ortrudu, kterou mohou zpívat i mezzosoprány, už máte za sebou, že…?
Mám, a i k Brünnhildě bych se moc ráda propracovala. Ne snad právě teď, ale pociťuji, že můj hlas k ní směřuje. Vy jste připomněl chystanou Isoldu v Ústí nad Labem, a to jsou všechno propojené světy. Jen jsem si letos nenabrala tolik práce, abych měla dost času a sil na tyto těžké party.
Zmínila jste se o tessituře role princezny Turandot a o jejím vybočení mimo centrální registr. Ten terciový rozdíl se týká srovnání s Libuší?
Přesně tak. Ale mohli bychom o něm dlouze debatovat. Libuše je psaná pro mne mimořádně pohodlně. Z mého pohledu se celá odvíjí ve střední poloze, v onom centrálním rozpětí, nijak extrémně vysoko. Řekla bych, že Libuše je psána hodně „na široko“ – ve smyslu širokých, ale velmi koncentrovaných tónů. A právě v těchto středech po vás chce sílu a mohutnost, abyste se dostal k posluchačům přes smetanovský orchestr. Pro světlejší hlas tak může Libuše znamenat náročnější úkol než pro pěvkyni se sytým středním rejstříkem.
A já se teď znovu vrátím ke svému dojmu z vaší Azuceny v Trubadúrovi. To je přece čistě mezzosopránová role, ne? A vy jste jí také dramatismus a sytou barevnost dokázala bez problému poskytnout…
Víte, tohle je u mne letitá záležitost… Spousta diváků i odborníků si myslí, že jsem mezzosoprán. Ale mně kupříkladu už na AMU říkala profesorka Naděžda Kniplová, u níž jsem absolvovala mistrovské kurzy, že disponuji jasným dramatickým sopránem… po letech jsme spolu telefonovali a ona se mne ptala, jestli už konečně ten soprán zpívám… A já cítím, že měla pravdu! Směřuji od mezzosopránu výše a pracuji na tom, aby byl můj hlas zkrocen.
Krocení hlasu z hlediska výšek a z hlediska upevněné a syté střední polohy má nějaké etapy? Co z toho ve vašem případě představuje důležitější disciplínu?
Vy jste se zmínil o Azuceně a já musím říci, že jsem ji připravovala v pěti různých inscenacích; musím se vám přiznat, že je to jedna z mých milovaných postav, postav s obrovským emocionálním vývojem! A jedna z rolí, kvůli kterým vlastně tuhle práci dělám. Je dosti podobná dalším hrdinkám, které si vybírám. A k vaší otázce – právě Azucena mi posloužila jako báječný trénink pro střední polohu, přestože si sem tam sáhne až k „b“ či k „c“. Ale tyhle noty jsem vlastně nikdy nemusela cvičit.
Tělo si je našlo samo?
Kterákoli moje kolegyně vám potvrdí, jakou roli u ženských hlasů hraje mateřství. A já jsem po porodu zjistila, že bez problému dosáhnu až k „es 3“, které jsem nikdy nepoužila ani při rozezpívání. Ještě před několika lety jsem si vůbec nemyslela, že budu zpívat Libuši; cítila jsem se tehdy, v nějakých sedmadvaceti letech, skvěle třeba právě v té Azuceně. A Turandot nebo Giorgettu bych ještě naplnit nedokázala. Ani hlasem, ani dramaticky.
To je ovšem i za oněch dvanáct či čtrnáct let značný posun a nade vši pochybnost je za tím nelehká práce…
Ano, práce s mým hlasem je těžká. Opravdu těžká. A stojí nás – mě i paní Irmgard Boas – hodně sil. Musím ale říct, že jsem na tuto dámu měla štěstí. Je ročník 1928… dodnes se mnou na hodinách zpívá! Sama navíc Turandot interpretovala. Vzpomínám si, jak jsem za ní s touto rolí přijela; původně měla Turandot v Národním divadle režírovat Katharina Wagner, která si mne pro ni vybrala. A paní profesorka byla velmi obezřetná: Eliško, Isolda ano, ale na Turandot pozor, je mnohem vyšší! Po čase jsem jí ale předložila Turandot kompletně hudebně nastudovanou a ukázalo se, že je pro můj typ hlasu takřka ideální.
Bavíme se o Turandot a o Azuceně, obě to jsou dramatické postavy s hlubokými kořeny v minulosti, pro obě je určující to, co se stalo dávno předtím, než vstoupily do děje daných oper. U Azuceny je to tragédie s upáleným dítětem, u Turandot trauma v podobě umučené pramatky…
Ta paralela je zřejmá, byť z oborového hlediska jsou samozřejmě každá jinde. Princezna Turandot je uvnitř mimořádné citlivá žena. A její prožitky ve druhém jednání jsou podle mne jen maskou, za kterou skryje svoje emoce. Bojí se, že kdyby je dala najevo, mohl by ji stihnout osud její pramatky. Proto musí být drsná a neúprosná. S emocemi potlačenými na nulu; vždyť její zpívání v tomto druhém jednání je velmi racionální, cílené. Vůbec nepředpokládá, že by princ Kalaf mohl její hádanky rozluštit.
A jiná motivace než strach z opakování toho, co se přihodilo její matce? Snad tu hraje roli i mocenské hledisko?
Upřímně, tohle si nemyslím. Turandot vnímám stále v emocionální rovině. Ona má prostě strach a proto si buduje obraz ledové princezny. Snad v úvodu velké árie ve druhém jednání, kde vypráví příběh unesené, zneuctěné a umučené pramatky, své ovládání na uzdě neudrží. A její city na chvíli vyniknou. Proto je tato pasáž obtížná; musí znít – v kontrastu ke všemu jinému – velmi lyricky. A postupně tento princeznin výstup graduje v dramatickém vývoji. Koneckonců, pro koho vyprávění o vlastním předkovi není vypjatě citové, že… Jenže ona je se sebekontrolou tak na výši, že se dokáže vrátit v krátké době zpět do masky ledové královny.
Umíte si představit, v jaké životní fázi, v jaké věkové hladině tu princeznu Turandot zastihujeme? Zamýšlíte se nad jejím životem i z pohledu partnerského?
Ráda bych někdy přišla na to, co se jí vlastně honí hlavou… Myslím, že princezna Turandot je v Pucciniho opeře relativně mladou ženou. A nejspíš bez partnerských zkušeností, když nápadníky kosí jednoho za druhým a nic pro ni neznamenají. Čímž však nemyslím, že po partnerství netouží! Ale nechce to dát najevo. Zlom cítím ve chvíli, když Kalaf zodpoví druhou hádanku. A navíc, on se jí podle mne prostě líbí, o tom jsem přesvědčená! A ptáte-li se na intimní prožitky, domnívám se, že zatím žádné nebyly. Proč by jinak byl ten Kalafův polibek ve třetím aktu tak silným okamžikem? Jeden jediný polibek ji tak zmate a rozhodí! A pak je už jen otázka, jestli ti dva spolu skončí nebo ne; protože víme, že Puccini sám nestihl Turandot dopsat.
Viděli jsme inscenace této opery, kde byl silný citový potenciál dáván otrokyni Liu. Více než o Turandot byly o ní, o její oběti, a právě Liu tímto svým krokem dokázala s ledovou princeznou pohnout. A dojmout ji…
V naší inscenaci jde ale oběť, kterou Liu přinese, mimo princeznino vnímání. Emoci v ní vzbudí, ale ne tak, jak se to píše v příběhu… V naší Turandot se ani Liu neprobodává dýkou a já na ni nijak nereaguji. Jak jsem řekla, v tuto chvíli je ještě princezna lhostejná a chladná. Tu změnu si chystá až do třetího jednání, ke Kalafovu polibku, o kterém jsme mluvili. Vy jste se dotkl mocenského zájmu; ano, i ten bychom tu mohli číst, ale podle mne jde o hluboce nešťastnou osobu s nelehkým životem. Proto ta maska, proto ta dominance a snaha mít všechno pod palcem.
Naznačila jste, že už v okamžiku, kdy Kalaf úspěšně zodpovídá hádanky, by se mohlo s princezninými city něco udát…
Přinejmenším ji to překvapí, když zástupy mužů před ním s hádankami neuspěly! Podle mého je v podstatě naštvaná. Kalafův úspěch jí vadí. Ale zároveň je ráda. Tomu rozumíme, ne? Po tom všem se objeví zajímavý muž; úplně jiný než ti předešlí… Držení emocí na uzdě, jejich zřetelné vyniknutí v danou chvíli, to všechno v Turandot úzce souvisí s hudbou a s vysoce dramatickým zpíváním. Mně osobně jsou takto modelované postavy mimořádně blízké. A hlasově jsem k nim vždy směřovala.
Zůstanu ještě u postavy a propojení s jejím hudebním obrazem. Turandot – alespoň ta část, kterou Giacomo Puccini stihl dopsat – je z roku 1924. Pokládáme ji za jeho autorský vrchol. Žasneme nad barevností orchestru, jíž skladatel dociluje nejen extra nástroji v partituře, ale také jejich rafinovaným využitím…
K tomu vám můžu říci jediné: Pucciniho Turandot je od začátku do konce orchestrována úžasně! Přiznám se vám, že po celou dobu příprav jsem se těšila, až přijdou zkoušky s orchestrem. U klavíru jsem se cítila jako nahá v trní. Až orchestr mne stimuloval a stimuluje k práci s hlasovou barvou, s dynamikou, s výrazovými odstíny. A první orchestrální zkouška mě nadchla; pocítila jsem bezprostředně sílu Pucciniho práce s nástroji a bylo mi moc dobře. Samozřejmě, třetí jednání, které už nepochází z jeho ruky, je výrazově odlišné a tessitura mého partu jde náhle o sekundu níž. Jako bychom se paradoxně a trochu nesourodě vraceli do veristického světa o třicet let nazpět. Ale ve scénách ve druhém aktu, až impresionisticky barevných, které mě místy nutí hlas zjemnit a zněžnit, v těch jsem doma…
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
