Sněhurka v Plzni jako souboj dobra se zlem

Umělecká tvůrčí licence je nezpochybnitelná a možnosti pohledu na Sněhurčin příběh jsou takřka bezbřehé. Je možné ji zpracovat jako horor (ostatně jako téměř každou pohádku), jako humorně odlehčený příběh či jako romantickou story, dokonce jako psychothriller. Může z ní být i směs všech těchto aspektů, záleží jen na cílové věkové skupině publika. Zde měly autorky manévrovací prostor pro uchopení látky poměrně jasně vymezený – představení pro nejmladší diváky. A takoví také v hledišti na premiéře usedli – malí kluci a holčičky hojně předškolního věku s maminkami a tatínky. V programu se mohli jejich rodiče dočíst, „…že půjde o napínavý boj dobra se zlem“, že na jevišti budou vystupovat Světlé buňky a Černé buňky (tedy ztělesnění dobra a zla) a že se tato Sněhurka bude obloukem vyhýbat malovaným postavičkám Walta Disneyho, neboť inspiraci hledali autoři inscenace v  pohádce bratří Grimmů. „Příběh se v mnohém podobá původní knižní předloze, v mnohém se může lišit,“ uvádí se v programu mimo jiné. Liší se, což by nevadilo. Ale těžko lze říci, pro jakého diváka je jeho zpracování určeno.

Alena Pešková totiž místo hravé optimistické pohádky vytvořila pochmurnou, místy poněkud zdlouhavou psychologicky laděnou podívanou na permanentní boj dobra a zla o každého z nás, využívající symboliku. Zřejmě proto tato inscenace postrádá pohádkovost, poezii, hravost a humor – kratičké výstupy trpaslíků celek nespasí.

Ústředním tématem je tu vztah Sněhurky a Macechy, trpaslíci se objeví na scéně až zhruba po čtyřiceti minutách hodinového představení a v jeho celku působí spíše jako epizodní záležitost. Jinak byl přejat v zásadě syžet Disneyho pohádky včetně způsobu vysvobození – zlá královna přinese Sněhurce otrávené jablko a princ, s nímž se již dříve princezna setkala, dívku polibkem probudí. Nebyla tedy zpracována verze bratří Grimmů, v níž macecha usiluje v přestrojení za kramářku o život dívky třikrát (škrtí ji šněrovačkou, dá jí otrávený hřeben a až do třetice jablko), přičemž dvakrát ji trpaslíci zachrání, jen snězené jablko neodhalí. Konec pohádky je v Plzni nejasný – macecha není na rozdíl od Grimmů potrestána, nýbrž obklopena Černými buňkami mizí ve skříni, v níž po celou dobu schovává své kouzelné zrcadlo (snad reminiscence na říši Narnie?). Není tedy vůbec zřejmé, co se s ní stalo. Utekla? Má to být snad symbol toho, že zlo je věčné? A jestliže ano, pochopí to dítě? A co si pomyslí malý divák o samém začátku inscenace nelze odhadnout vůbec – z nahrávky je slyšet zrychlený dech, skupina tanečníků v kostýmech stylizujících je do podoby nahých lidských těl se proplétá v semknutém klubku a posléze se z této skupinové formace vynoří král a královna s nemluvnětem v náručí. Mělo to symbolizovat boj dobra a zla při početí dítěte? A proč v tomto typu dětského představení? V režii je ovšem více dílčích i podstatných nejasností – zlá královna sebere Sněhurce medailonek od maminky a čaruje s ním, ale tyto její čáry nemají žádnou pointu, dívce se nic nestane. Nezřetelně je inscenována scéna Myslivce, který místo Sněhurčina srdce a plic chce přinést zlé královně srdce a plíce zvířete. Není vůbec jasné, co se vlastně stalo – myslivec Sněhurku zabít nedokáže, místo toho v pozadí a v přítmí do čehosi neurčitého bodá, cosi červeného zavírá do truhličky, načež zcela zmizí z dohledu diváků. S královnou se už nesetká.

Jako choreografka pracuje Alena Pešková se špičkami i výrazovým tancem, využívá pantomimické prvky a místy až činoherní herectví. Ve svém celku tak působí choreografie roztříštěně, prospěl by jí větší důraz na jednotící linii.

Gabriela Vermelho napsala svou Sněhurku ve stylu soudobé vážné komorní hudby, v souladu s dějem slyšíme i mnoho ruchů a šumů. Jednotlivé scény jsou tvořeny za sebou řazenými kratšími homogenními hudebními úseky. Využívány jsou především strunné nástroje, které však místy zní (možná i vlivem nazvučení) nepříjemně ostře. Skladba samozřejmě sleduje charakter děje, není však příliš kontrastní, chybí dostatek rychlejších temp, celek proto postrádá pestrost, spád a schází mu potřebná gradace. Odlišný charakter hudby, znějící povědomě jako některý z dixielandových songů, najdeme jen v sekvenci, v níž Bílé buňky rozveselují Sněhurku, a v krátkém výstupu trpaslíků. V každém případě osvěžující je známá trpasličí píseň ´Hej hou´ z Disneyho filmu, na nahrávce hudby i dětmi zpívaná. Tančí se na nahrávku, v níž autorka sama hraje hned několik hudebních partů.