Sněhurka v Plzni jako souboj dobra se zlem

Umělecká tvůrčí licence je nezpochybnitelná a možnosti pohledu na Sněhurčin příběh jsou takřka bezbřehé. Je možné ji zpracovat jako horor (ostatně jako téměř každou pohádku), jako humorně odlehčený příběh či jako romantickou story, dokonce jako psychothriller. Může z ní být i směs všech těchto aspektů, záleží jen na cílové věkové skupině publika. Zde měly autorky manévrovací prostor pro uchopení látky poměrně jasně vymezený – představení pro nejmladší diváky. A takoví také v hledišti na premiéře usedli – malí kluci a holčičky hojně předškolního věku s maminkami a tatínky. V programu se mohli jejich rodiče dočíst, „…že půjde o napínavý boj dobra se zlem“, že na jevišti budou vystupovat Světlé buňky a Černé buňky (tedy ztělesnění dobra a zla) a že se tato Sněhurka bude obloukem vyhýbat malovaným postavičkám Walta Disneyho, neboť inspiraci hledali autoři inscenace v  pohádce bratří Grimmů. „Příběh se v mnohém podobá původní knižní předloze, v mnohém se může lišit,“ uvádí se v programu mimo jiné. Liší se, což by nevadilo. Ale těžko lze říci, pro jakého diváka je jeho zpracování určeno.

Alena Pešková totiž místo hravé optimistické pohádky vytvořila pochmurnou, místy poněkud zdlouhavou psychologicky laděnou podívanou na permanentní boj dobra a zla o každého z nás, využívající symboliku. Zřejmě proto tato inscenace postrádá pohádkovost, poezii, hravost a humor – kratičké výstupy trpaslíků celek nespasí.

Ústředním tématem je tu vztah Sněhurky a Macechy, trpaslíci se objeví na scéně až zhruba po čtyřiceti minutách hodinového představení a v jeho celku působí spíše jako epizodní záležitost. Jinak byl přejat v zásadě syžet Disneyho pohádky včetně způsobu vysvobození – zlá královna přinese Sněhurce otrávené jablko a princ, s nímž se již dříve princezna setkala, dívku polibkem probudí. Nebyla tedy zpracována verze bratří Grimmů, v níž macecha usiluje v přestrojení za kramářku o život dívky třikrát (škrtí ji šněrovačkou, dá jí otrávený hřeben a až do třetice jablko), přičemž dvakrát ji trpaslíci zachrání, jen snězené jablko neodhalí. Konec pohádky je v Plzni nejasný – macecha není na rozdíl od Grimmů potrestána, nýbrž obklopena Černými buňkami mizí ve skříni, v níž po celou dobu schovává své kouzelné zrcadlo (snad reminiscence na říši Narnie?). Není tedy vůbec zřejmé, co se s ní stalo. Utekla? Má to být snad symbol toho, že zlo je věčné? A jestliže ano, pochopí to dítě? A co si pomyslí malý divák o samém začátku inscenace nelze odhadnout vůbec – z nahrávky je slyšet zrychlený dech, skupina tanečníků v kostýmech stylizujících je do podoby nahých lidských těl se proplétá v semknutém klubku a posléze se z této skupinové formace vynoří král a královna s nemluvnětem v náručí. Mělo to symbolizovat boj dobra a zla při početí dítěte? A proč v tomto typu dětského představení? V režii je ovšem více dílčích i podstatných nejasností – zlá královna sebere Sněhurce medailonek od maminky a čaruje s ním, ale tyto její čáry nemají žádnou pointu, dívce se nic nestane. Nezřetelně je inscenována scéna Myslivce, který místo Sněhurčina srdce a plic chce přinést zlé královně srdce a plíce zvířete. Není vůbec jasné, co se vlastně stalo – myslivec Sněhurku zabít nedokáže, místo toho v pozadí a v přítmí do čehosi neurčitého bodá, cosi červeného zavírá do truhličky, načež zcela zmizí z dohledu diváků. S královnou se už nesetká.

Jako choreografka pracuje Alena Pešková se špičkami i výrazovým tancem, využívá pantomimické prvky a místy až činoherní herectví. Ve svém celku tak působí choreografie roztříštěně, prospěl by jí větší důraz na jednotící linii.

Gabriela Vermelho napsala svou Sněhurku ve stylu soudobé vážné komorní hudby, v souladu s dějem slyšíme i mnoho ruchů a šumů. Jednotlivé scény jsou tvořeny za sebou řazenými kratšími homogenními hudebními úseky. Využívány jsou především strunné nástroje, které však místy zní (možná i vlivem nazvučení) nepříjemně ostře. Skladba samozřejmě sleduje charakter děje, není však příliš kontrastní, chybí dostatek rychlejších temp, celek proto postrádá pestrost, spád a schází mu potřebná gradace. Odlišný charakter hudby, znějící povědomě jako některý z dixielandových songů, najdeme jen v sekvenci, v níž Bílé buňky rozveselují Sněhurku, a v krátkém výstupu trpaslíků. V každém případě osvěžující je známá trpasličí píseň ´Hej hou´ z Disneyho filmu, na nahrávce hudby i dětmi zpívaná. Tančí se na nahrávku, v níž autorka sama hraje hned několik hudebních partů.

Vše se odehrává na velmi temné scéně s minimem kulis a rekvizit (Richard Pešek jr.), jsou na ní jen dva tmavé stromy, připomínající zkroucené dlaně, s očima evokujícíma logo muzikálu Cats, podle potřeby lavička, skříň a stylizované dveře. Mezi jednotlivými obrazy je celý sál ponořen do černočerné tmy. Tu na premiéře rozptýlil jen prosebný dětský hlásek: „Kdy už zase rozsvítí…?“ Otočením stromů se ocitneme v trpasličí chaloupce se stolkem, ale ráz scény se nemění, žádné výrazně optimistické nasvícení, žádné slunce, jen sporé světlo. Divadelním dílnám se ovšem podařilo vytvořit sugestivní tajuplné kouzelné zrcadlo, v němž se zlé královně objevuje obraz Sněhurčin. Ani kostýmy (Aleš Valášek) tuto neveselou atmosféru nenaruší – král připomíná spíše než monarchu výše postaveného úředníka konce 19. století, princ nemá daleko k vrchnímu z kavárny, bordové šaty královniny v temnotě zanikají, jen modrý satén Sněhurčin je na scéně zřetelný. A samozřejmě Bílé buňky se jasně odrážejí od černého pozadí. Trpaslíci (jeden zřejmě stylizován do podoby trpaslice), zdařile představovaní žáky baletní školy DJTK, jsou oblečeni v buřinkách, cylindrech, žaketech a fráčcích, mají sice několik lucerniček, ne však krumpáče. Koneckonců proč – v cylindru se drahé kameny těžko kopají! Vlivem kostýmování, nalíčení a stylizace působí jako parta malých klaunů vracející se z přátelského setkání.

Potenciál všech tanečníků je ovšem velký, výstupy byly precizně provedené, souhra příkladná. Je s podivem, že choreografka více nevyužila žáky baletní školy. V rolích trpaslíků vystoupili Marcela Nejdlová, Klára Jiříkovičová, Nora Kuželíková, Kristýna Štruncová, Jakub Šinták, Emma Hašková a Květoslava Pravdová. Tančí a vystupují s chutí, se zjevnou radostí, nakažlivým nadšením a bezprostředností. Jsou velmi dobře disponovaní, obdivuhodně sehraní do všech detailů a nepochybně by zvládli náročnější prvky a formace než jednoduché poskoky a spíše herecké než taneční výstupy, které jim choreografie předepsala. Více a jinak využiti by mohli být právě oni nosným prvkem celé inscenace. V sólové roli malé Sněhurky na sebe výborně upozornila talentovaná Viktorie Písařová svou přirozeností, zvládnutím všech prvků i citem pro ztvárnění postavy.

V titulní roli vystoupila Charlotte Clementi, Sněhurce dala ladnost pohybu, technickou jistotu i odpovídající charakteristické rysy. Prince tančil Gaëtan Pires a díky jeho osobnímu vkladu nevyzněla tato role ploše a nezáživně, jak by se mohlo stát. Alena Pešková se soustředila především na roli zlé královny – Sara Aurora Antikainen byla skutečně přesvědčivá tanečně i výrazově a dominovala scéně, byla velmi sugestivní. Z epizodní role krále, Sněhurčina otce, udělal svým přístupem zkušený Miroslav Hradil postavu velmi výraznou a po všech stránkách působivou. Ušlechtilost vtiskla i v krátkém výstupu Sněhurčině mamince, hodné královně, Afroditi Vasilakopoulou. Osvědčený Richard Ševčík tančil roli Myslivce, pojatou choreografií spíše jako výrazovou. Kdo a proč představoval ženu, předávající Sněhurce otrávené jablko, zůstává záhadou. Světlé a Černé buňky ztvárnili na výborné úrovni Natálie Paulasová, Abigail Baker, Mischa Hall, Ondřej Potužník a Andronika Tarkošová, Kristina Kodedová, Michal Lenner a Miroslav Suda.

Na Malou scénu tedy vtančila vskutku neobvyklá Sněhurka. V programu je sice stručně popsán záměr inscenace, ale zcela chybí obsah příběhu. A i když lze předpokládat, že základní osu děje každý zná, vzhledem ke způsobu jeho zpracování a výše zmíněným nejasnostem by dodatečné zařazení podrobnějšího obsahu baletu jistě přispělo k jeho lepšímu pochopení a kladnému přijetí, které si vzhledem k tanečním výkonům nepochybně zaslouží.

Sněhurka
Libreto, choreografie, režie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil

Sněhurka: Corinne Cox / Charlotte Clementi
Maminka: Anna Srncová / Charlotte Clementi / Afroditi Vasilakopoulou
Macecha: Sara Aurora Antikainen
Princ: Joshua Lee / Gaëtan Pires
Tatínek: Miroslav Hradil
Myslivec: Richard Ševčík / Vojtěch Jansa
Malá Sněhurka: Agáta Benešová / Viktorie Písařová
Světlé buňky: Natálie Paulasová, Abigail Jayne Baker, Afroditi Vasilakopoulou, Mischa Alexander Hall, Ondřej Potužník
Černé buňky: Andronika Tarkošová, Kristina Kodedová, Victoria Svetlana Roemer, Michal Lenner, Miroslav Suda
Prófa: Emílie Groulíková / Magdalena Vaicenbacherová / Marcela Nejdlová
Rejpal: Klára Jiříkovičová / Zuzana Hanzelová
Šmudla: Nora Kuželíková / Tereza Castro Cordova
Stydlín: Kristýna Štruncová / Amélie Burešová
Kejchal: Jakub Šinták / Michal Pešek
Štístko: Emma Hašková / Blanka Brázdová
Dřímal: Květoslava Pravdová / Dominika Kletečková

Premiéra: 18. 1. 2019, DJKT – Malá scéna