Emerson Quartet se loučil s Prahou vynikajícím výkonem

Emerson String Quartet se na světových pódiích pohyboval bez přerušení čtyři desítky let. Byl založen v roce 1976 v New Yorku a svůj název zvolil podle amerického básníka a filosofa Ralpha Walda Emersona (1803–1882), zastánce takzvaného trenscendentalismu, americké verze romantismu se zvláště blízkým vztahem k přírodě. Z Emersonových citátů vztahující se k uměleckému interpretačnímu stylu kvartetního souboru se nejlépe hodí následující: „Být sám sebou ve světě, který se neustále snaží z vás udělat někoho jiného, je největším úspěchem.“

Zvuk kvarteta sleduje estetické cíle výlučně komorní hudby a jejich specifika. Nemá sebemenší ambice zvukově konkurovat větším smyčcovým sdružením, ale naopak nabízí svébytnou poetiku dynamicky křehkého zvuku a jeho barevných odstínů. Emerson String Quartet přijal pro splnění svých tvůrčích idejí množství strategických rozhodnutí, jež přinesla v průběhu let společné práce své ovoce jak v individualizaci zvuku vůči ostatním kvartetním sdružením, tak i v bohatosti dosažených výrazových prostředků.

Níže uvedená rozhodnutí jsou položena na osobnostním základě každého hráče, který obětoval velkou část své umělecké suverenity ve prospěch týmu. Z posledního koncertního vystoupení sledovaného souboru v Praze bylo tedy možné postihnout neoddělitelnou stmelenost zvuku. Ten je však vnitřně strukturovatelný podle požadavků konkrétní partitury. Základní zvuková forma souboru je specifikována v duchu klasicko-romantické homofonie, protože je zde přiměřeně preferován zvuk prvních houslí – nositele melodie. Jejich hráč používá jiné vibrato než ostatní členové souboru. S jemnými odchylkami od ostatních protagonistů intonuje též hráč prvních houslí jednotlivé tóny.

Uvedené premisy zcela vyvlékají kreace Emerson String Quartetu z výrazově sterilního prostoru a dostávají ho do rovin s vysokým obsahem uměleckých emocí. V duchu koncepčních cílů se střídají na místě prvních houslí Eugen Drucker a Philip Setzer. Oba představují hráče s krásným tónem a neomylnou technikou. Prvně jmenovaný však svým naturelem odpovídá požadavkům interpretace klasického stylu, protože jeho myšlení je intimní. Druhý, Philip Setzer, pak více naplňuje svým robustnějším hudebním naturelem potřeby provedení v duchu okázalého patosu.

Na programu koncertu zazněla díla jediného slohu – romantismu. Emerson String Quartet však byl schopen dát každému opusu jeho nezaměnitelnou uměleckou tvářnost, a současně koncert i dramaturgicky vygradovat. Večer zahájil Smyčcový kvartet F dur, op. 12 Felixe Mendelssohna Bartholdyho, tedy první z šestice autorových dokončených kvartetních kompozic. Je již zralým dílem skladatele završujícího v době jeho tvorby teprve dvacátý rok života. Optikou toho, že zemřel již ve svých 38 letech a tempa jeho uměleckého zrání, jej zařazujeme mezi díla střední fáze jeho života.

Kvartet je velmi oduševněle prokomponovaný a nabízí i princip, na svou dobu originální, kdy některá témata jsou využita nad rámec jedné věty, a skladatel se k nim vrací. Emerson String Quartet skladbu podal v jemném řečišti výrazových prostředků pohybujícím se v nižších dynamických stupních. První housle Eugena Druckera podporovaly v první a třetí větě průzračnou zpěvnost díla. V dalších částech se pak soubor spojil do barevného, stejně tak patřičně energického a výmluvného celku. Poetika skladby, tak, jak se rezultovala z výkonu kvarteta, připomínala především v prvních dvou větách Mendelssohnovy poetické Písně beze slov pro klavír, a stala se proto odrazovým můstkem pro základní interpretační profilaci díla.

Po prvním kvartetu Felixe Mendelssohna-Barholdyho následovaly poslední kvartetní skladby Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka. Tvorba Smyčcového kvartetu B dur, op. 67 Johannesa Brahmse se stala odlehčením, když současně komponoval svoji Symfonii č. 1 c moll v roce 1875. Přes svébytný průběh tohoto kvartetu lze však zaznamenat i drobné souvislosti se závažnějšími opusy vzniklými později, například se Symfonií č. 4 e moll z roku 1884 a dalšími.

Větší výskyt tanečních názvuků či prvků melodicky symetrických písní v kvartetu zapříčiňuje, že je jeho charakter poněkud vzdálen sonátovému cyklu. Emerson String Quartet hrál Brahmsovo dílo v dynamické škále, která nabízela větší rozestupy mezi jednotlivými dynamickými stupni. Hutnější forte výrazně podpořil první houslista Philip Setzer. Brahmsův Kvartet B dur se po promyšleném a vygradovaném výkonu souboru setkal se sympatizující reakcí publika. Ani zde však netleskalo heroickému a patetickému zvuku uměleckého tělesa. Soubor zahrál i Brahmse s výrazovou uměřeností a se zahleděním do krás kolegiální umělecké spolupráce.

Americký soubor Emerson String Quartet se patrně navždy rozloučil s pražským Rudolfinem provedením posledního Dvořákova kvartetního díla – Smyčcovým kvartetem As dur, op. 105 z roku 1895. Kompozice tedy vznikla dva roky po dokončení Novosvětské, v době radosti autora z návratu do své rodné země. Proto zde ještě v tematické práci doznívá v Americe užívaná pentatonika, lze však v poslední větě postřehnout i Smetanovy tóny z opery Hubička (ukolébavka Hajej můj Andílku, opera pochází z roku 1876), popřípadě návaznosti na Fibichův melodram Štědrý den z roku 1875. Dvořákův Kvartet As dur hýří ale i velkým množstvím originální melodické invence. Ta probíhá v rovině tematických prezentací i tematických evolucí. Je však prostorem pro zavádění drobných harmonických inovací, skrytých do průzračných diatonicky zabarvených úseků.

Častější výskyt těchto inovací pak zaznamenáváme až u Dvořákových žáků, kupříkladu u Josefa Suka staršího. Jde především o stupňování kontrastu mezi harmonickým klidem a pohybem, o nové, ambivalentní užití alterovaných akordů v podobě zvětšených kvintakordů či septakordů tvrdě malých (dominantních), dále jsou ve skladbě velmi časté modulační procesy relativizující vnímání tóniny. Uvedené procesy vyčíslit a podrobně popsat by naplnilo hutnou muzikologickou práci. Ve zvukové verzi díla však uvedené procesy vytvářejí plastický formát.

Emerson String Quartet zahrál Dvořákův poslední kvartetní opus s takovým českým espritem, za který by se nemusel stydět kdekterý domácí soubor. Jako by k jeho provedení nastoupil zcela proměněný ansámbl. Ta tam byla německá uměřenost v modelaci frází, ten tam byl Mendelssohnův do romantiky oděný klasicismus. U prvních houslí seděl Philip Setzer modelující se svými kolegy fráze, které vyzařovaly český charakter jak dynamicky, tak agogicky. Aplaus publika nebral konce. V tuto chvíli jsme byli svědky dojemného rozloučení se souborem, který pro českou hudbu tolik udělal. Jeho filosofie kvartetní interpretace je skutečnou bránou do 21. století v tomto oboru.

Český spolek pro komorní hudbu ⬩ Emerson String Quartet
15. března 2023, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudofina, Praha

Program:
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Smyčcový kvartet Es dur, op. 12 (21′)
Johannes Brahms: Smyčcový kvartet B dur, op. 67 (28′)

— Přestávka —

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet As dur, op. 105 (35′)

Účinkující:
Emerson String Quartet: Eugene Drucker (1. housle), Philip Setzer (2. housle), Lawrence Dutton (viola), Paul Watkins (violoncello)